ECLI:CZ:US:2017:3.US.1080.16.1
sp. zn. III. ÚS 1080/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky B. K., zastoupené JUDr. Ing. Ivanou Spoustovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Křemencova 185/1, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2016 č. j. 28 Co 525/2015-617 a proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 29. září 2015 č. j. 9 P 1/2009-573, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a 1) nezletilého L. K., 2) A. N. a 3) Městského úřadu v Poděbradech, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 32 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 21. l. 2016 č. j. 28 Co 525/2015-617 byl na základě odvolání stěžovatelky jako matky (dále též "matka") vedlejšího účastníka 1) potvrzen rozsudek Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud") ze dne 29. 9. 2015 č. j. 9 P 1/2009-573, kterým okresní soud změnil rozsudek tohoto soudu ze dne 3. 2. 2014 č. j. 9 P 1/2009-295, ve znění rozsudku krajského soudu ze dne 14. 8. 2014 č. j. 28 Co 251/2014-512 tak, že vedlejší účastník 2) jako otec (dále též "otec") vedlejšího účastníka 1) je oprávněn stýkat se s vedlejším účastníkem 1), jeho synem (dále též "nezletilý" či "syn") každý lichý týden v kalendářním roce od středy od 14,00 hodin do pondělí 8,00 hodin a každý sudý týden ve středu od 14,00 hodin do čtvrtka 8,00 hodin tak, že syna převezme ve škole či školní družině a odevzdá jej zde po skončení styku, a v době, kdy nebude ve škole, jej vyzvedne a předá matce v bydlišti matky. Ostatní rozsah styku zůstává zachován podle rozsudku krajského soudu ze dne 14. 8. 2014 č. j. 28 Co 251/2014-512.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že soudy obou stupňů nerespektovaly zákonné ustanovení umožňující změnu soudního rozhodnutí pouze v návaznosti na změnu poměrů; podle názoru stěžovatelky změna poměrů nemůže spočívat v pouhém zvládnutí první třídy; je-li zákonným předpokladem nového soudního rozhodnutí změna poměrů, pak "musí být přesvědčivě vyjádřena". Stěžovatelka dále poukazuje na to, že v řízení sice byl zjišťován názor nezletilého, avšak dle stěžovatelky nevhodným a procesně nepoužitelným způsobem. Nezletilý nebyl poučen v souladu s Evropskou úmluvou o výkonu práv dětí. Osoba soudkyně i opatrovnice byly pro nezletilého syna neznámými osobami. Opatrovník nevysvětlil nezletilému důvod jeho návštěvy u soudu ani dopady soudního rozhodnutí na jeho další vývoj. Soudy podle stěžovatelky dále nerespektovaly relevantní skutečnosti uváděné matkou, že nezletilý odmítá kontakty s otcem, stěžuje si, že v prostředí otce nemůže s matkou telefonovat, že o ní otec velmi ošklivě mluví, že matka poukazovala na osobnostní uspořádání a citlivou povahu nezletilého i na jeho vázanost na matku a její prostředí, a v neposlední řadě pak i na její komunikaci a kooperaci s otcem, která je nulová. K posouzení dopadu takových tvrzení na další vývoj nezletilého nemá soud odborných znalostí a měl-li být skutkový stav náležitě zjištěn, bylo nutné přistoupit k vypracování znaleckého posudku nikoliv na osoby rodičů, které mohou být do určité míry již neměnné, ale právě na osobnost nezletilého. Stěžovatelka poukazuje na to, že s ohledem na špatnou komunikaci mezi rodiči, která i nadále přetrvává, znalec vyloučil střídavou péči.
4. Stěžovatelka poukazuje na to, že rozšíření styku, které je svým rozsahem náročné nejen pro dospělé osoby či děti osobnostně zdatnější, ale především pro citlivé dítě "útlého věku", soudy nepochybně zasáhly do práva dítěte na zdravý harmonický vývoj. Rozšíření kontaktu, k němuž soudy neměly dle matky přistoupit takto zásadním způsobem, bylo stanoveno bez respektování osobnostních charakteristik a z něj vyplývajících potřeb dítěte. Soudy neodůvodnily, proč atypická úprava styku je, dle jejich mínění, v zájmu nezletilého (k rozšíření styku mohlo dojít i jiným způsobem).
5. Stěžovatelka poukazuje na to, že soudy obou stupňů přecházely listinné důkazy, které poukazovaly na skutečný postoj nezletilého k otci či specifika jeho osobnosti a které bylo třeba při rozhodování o rozšíření kontaktu zvážit, a účelově je - v zájmu upřednostnění práv otce před právy dítěte - přehlížely. V tomto směru tedy střídání prostředí u otce a matky uprostřed týdne je opatřením pro dítě neadekvátním.
6. Stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 3742/14 (dostupný na http://nalus.usoud.cz/), ve kterém se uvádí, že "zájem dítěte má podle své povahy a závažnosti převážit nad zájmy rodiče, ačkoli zájmy rodičů, zejména právo na pravidelný kontakt s dítětem, zůstávají relevantním hlediskem při vyvažování dotčených zájmů".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. V ústavní stížnosti stěžovatelka uplatňuje v podstatě stejné námitky, které vznášela již ve svém odvolání; stěžovatelka nesouhlasí s rozšířením styku otce s nezletilým a namítá, že soudy nezkoumaly změnu poměrů, nezjistily řádně názor nezletilého, vadně hodnotily listinné důkazy, nepřihlédly ke špatné komunikaci rodičů a neřídily se zájmem dítěte.
11. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
12. Namítá-li tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů a nedostatečné zjištění skutkového stavu obecným soudem, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
13. Pro úplnost Ústavní soud odkazuje na odůvodnění rozsudku krajského soudu, ve kterém se uvádí, že námitky rodičů k nevěrohodnosti některých důkazů (matky ke zprávě Mgr. Slobodové, otce ke zprávě školy) shledal krajský soud jako účelové. Rodiče s nimi podle krajského soudu přichází až v odvolacím řízení, a to poté, co mají za to, že další zprávy od stejných osob pro ně nevyznívají zcela příznivě.
14. Krajský soud v předmětné věci doplnil dokazování a stejně jako okresní soud dospěl k závěru, že od poslední úpravy poměrů nezletilého, k níž došlo v srpnu 2014, kdy byl upraven styk otce se synem, došlo k tak podstatné změně poměrů, která odůvodňuje novou úpravu styku nezletilého s otcem. Se závěry krajského soudu se Ústavní soud zcela ztotožňuje. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud poukázal na to, že nástup do první třídy základní školy, který pro nezletilého syna představoval velkou změnu, zvládl nezletilý velmi dobře. Krajský soud dále zdůraznil, že každý z rodičů přináší do výchovy svého dítěte jiný pohled, daný jeho výchovou, rodinným zázemím, životními zkušenostmi a samozřejmě i tím, zda jde o otce (muže) či matku (ženu). S ohledem na uvedené krajský soud dovodil, že nic nebrání tomu, aby styk otce se synem byl rozšířen tak, aby se otec mohl více než dosud podílet na výchově svého syna. Krajský soud uvedl, že nezletilý má otce rád a okresní soud správně nezohlednil sdělení matky, že syn kontakty s otcem odmítá. Krajský soud dále konstatoval, že nebylo prokázáno, že by otec synovi při delším odloučení neumožnil telefonický kontakt s matkou. Krajský soud uzavřel, že nedostatečná komunikace mezi rodiči, na níž mají vinu oba rodiče, sama o sobě není podle judikatury Ústavního soudu důvodem pro nemožnost střídavé péče, natož pro široce upravený styk rodiče s nezletilým dítětem, které mu nebylo svěřeno do péče. Navíc podle krajského soudu v projednávané věci bylo zjištěno, že ačkoli jejich komunikace není příliš dobrá, jsou rodiče schopni spolu natolik kooperovat, že k bezproblémovému předání nezletilého při probíhajícím styku dochází a není důvod, aby tomu nebylo nadále při rozšířeném styku. V uvedené argumentaci krajského soudu neshledal Ústavní soud porušení ústavnosti.
15. Pokud jde o námitku stěžovatelky o nevhodnosti pohovoru okresního soudu s nezletilým, krajský soud uvedl, že na postupu soudu prvního stupně neshledal nic špatného. Krajský soud poukázal na to, že v praxi soud provádí pohovory s nezletilými ve většině případů i bez opatrovníka a za takové situace jsou členové senátu pro nezletilého neznámými osobami a je tak na soudci, aby s dítětem navázal, je-li to možné s ohledem na jeho osobnostní založení a věk, přiměřený kontakt a byl schopen vysvětlit mu smysl soudního řízení a zjistil jeho názor. K tomu podle krajského soudu v projednávané věci došlo.
16. Ústavní soud konstatuje, že uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
17. Dle názoru Ústavního soudu se stěžovatelce dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž jí žádný z rozhodujících soudů neupřel její ústavně zaručená práva. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu o úpravě styku otce s nezletilým potvrdil. Stěžovatelka se však se závěry krajského soudu, resp. obou obecných soudů, neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí soudy k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily.
18. V předmětné věci bylo rozhodnutí krajského soudu odůvodněno způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Krajský soud přihlédl především k zájmům nezletilého syna. Svým rozhodnutím stěžovatelku jako matku neomezuje v právech rodiče, pouze upravuje možnost styku otce s nezletilým jinak, než si stěžovatelka představuje. Ústavní stížnost je tedy, dle názoru Ústavního soudu, v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatelky se závěry krajského soudu, resp. obou obecných soudů, a Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
19. Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 3742/14, ve kterém je při úpravě styku nezletilého s rodiči upřednostňován zájem dítěte, není s výše uvedenými závěry krajského soudu v rozporu, ale právě naopak.
20. Ústavní soud zdůrazňuje, že ohledně práv uvedených čl. 32 odst. 4 Listiny stanoví podrobnosti zákon (čl. 32 odst. 6 Listiny). Jak je shora uvedeno, Ústavní soud neshledal, že by krajský soud v rovině zákonné úpravy při rozhodování o zájmech nezletilého pochybil. Ústavní soud chápe úsilí stěžovatelky o co nejširší kontakt se svým snem. V daném případě se však rodiče nebyli schopni o styku otce s nezletilým dohodnout. Za těchto okolností pak nezbývá, než konstatovat, že je věcí soudu, aby autoritativním výrokem na základě zjištěného skutkového stavu sám o styku rodiče s nezletilým rozhodl tak, aby jeho rozhodnutí prospívalo především nezletilému, neboť i podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Obecné soudy této své povinnosti v předmětné věci řádně dostály.
21. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
22. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu