ECLI:CZ:US:2017:3.US.1096.16.1
sp. zn. III. ÚS 1096/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Františka Neuberta, zastoupeného Mgr. Liborem Hubáčkem, MBA, advokátem, sídlem Malé náměstí 73, Benešov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2016 č. j. 33 Cdo 5606/2015-116, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a společnosti ČEZ Prodej, s. r. o., sídlem Duhová 425/1, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, stěžovatel prostřednictvím svého advokáta podal dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 18 Co 15/2015-91 ze dne 22. 6. 2015. Toto dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto jako vadné, neboť stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje podmínky přípustnosti dovolání. Nadto stěžovatel údajně neuplatnil jediný možný dovolací důvod, jelikož jeho námitky směřovaly proti hodnocení důkazů, resp. jimi byla vytýkána vada řízení. K doplnění dovolání ze dne 25. 9. 2015 Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť bylo podáno po uplynutí lhůty k dovolání (§241b odst. 3 občanského soudního řádu).
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel namítá, že postup Nejvyššího soudu byl přehnaně formalistický. Dle stěžovatele není nezbytné, aby dovolání obsahovalo výrazy typu "z hlediska přípustnosti dovolatel uvádí" či "dovolací důvod dovolatel označuje tak, že ..." apod., neboť Nejvyšší soud musí obsah podání posuzovat materiálně. Stěžovatel v dovolání uvedl, že má za to, že soudy na základě zjištěného skutkového stavu dovodily nesprávné právní posouzení věci. Zejména bylo nutno soudům obou stupňů vytknout, že řízení zůstalo kusým a nepřezkoumatelným, neboť zcela absentuje logická provázanost hodnocení jednotlivých důkazních prostředků.
4. Stěžovatel zároveň uvedl, že dovolání podává i s ohledem na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014. Stěžovatel zdůrazňuje, že namítal zejména přezkum hodnocení skutkových okolností, tudíž ani nebylo možné nijak výrazně koncipovat dovolání jinak. V ústavní stížnosti je konečně poukazováno i na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud prvně poznamenává, že jak Nejvyšší soud ve svém usnesení uvedl, nepřihlížel k doplnění dovolání ze dne 25. 9. 2015, neboť bylo podáno opožděně. Závěr o opožděnosti doplnění dovolání přitom stěžovatel nijak nezpochybňuje. Při posuzování, zda stěžovatelovo dovolání mělo patřičné náležitosti, tedy i Ústavní soud vycházel pouze z dovolání, které stěžovatel zaslal Nejvyššímu soudu dne 1. 9. 2015 (ostatně stěžovatelova argumentace je postavena právě na tom, že toto podání veškeré náležitosti splňuje).
8. Podle Ústavního soudu je přitom zcela zřejmé, že stěžovatelovo podání zákonné požadavky kladené na dovolání nesplňuje. Stěžovatel má sice pravdu, že dovolání nemusí obsahovat např. jimi uváděné přesné fráze, nicméně vymezení, v čem dovolatel spatřuje předpoklady přípustnosti (ve smyslu §237 občanského soudního řádu), nelze nijak vyčíst ani z celkového obsahu podaného dovolání. V dovolání ostatně ani není jediný odkaz na judikaturu související s tím, čím se zabýval a v čem údajně pochybil odvolací soud (případně konstatování, že taková judikatura dosud neexistuje).
9. Stěžovatel poznamenává, že jeho námitky byly skutkového rázu, což možnosti koncipovat dovolání do jisté míry omezovalo. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je skutečně primárně určeno pro přezkum právních otázek (§241a odst. 1 občanského soudního řádu), čemuž do jisté míry odpovídají i požadavky na dovolání zákonem kladené. Ovšem i námitky původně skutkového rázu mohou být předmětem dovolacího přezkumu, a to (pouze) tehdy, pokud postup soudu při procesu zjišťování skutkového stavu je natolik vadný, že vede k porušení základních práv účastníků. Podobně ke skutkovým otázkám přistupuje i Ústavní soud, kterému jinak stejně jako Nejvyššímu soudu zásadně skutkový stav přezkoumávat nepřísluší.
10. Dle názoru Ústavního soudu přitom dovolatelům nic nebrání, aby v těchto mimořádných případech dovolání formulovali v souladu s občanským soudním řádem, neboť právní otázkou je právě řádnost postupu soudu při zjišťování skutkového stavu (a s tím související případné porušení základních práv dovolatelů) a je již na nich, aby případně odkázaly na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu (případně i Ústavního soudu, viz nález sp. zn. I. ÚS 3507/16 ze dne 21. 12. 2016) týkající se požadavků kladených na řádné hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu. Stěžovatel nejenže toto neučinil, nýbrž ani nenamítal, že odvolací soud svým postupem porušil jeho ústavně zaručená práva. Je zřejmé, že tyto nedostatky nemohlo napravit ani sdělení, že dovolání je podáno i s ohledem na výše citované stanovisko pléna, neboť to se jednak týkalo dovolání v trestním řízení a zejména vycházelo právě z úvahy, že porušení základních práv může být relevantní námitkou i v řízení o dovolání, pročež je zásadně nutno tento prostředek před podáním ústavní stížnosti vyčerpat. Tento závěr platí i pro dovolání podle občanského soudního řádu, ovšem nijak se nedotýká obsahových náležitostí dovolání a navíc stěžovatel porušení svých základních práv v dovolání vůbec nenamítal.
11. Ústavní soud dodává, že z povinnosti zásadně před podáním ústavní stížnosti vyčerpat i dovolání vyplývá, že tento prostředek je efektivním prostředkem ochrany ústavně zaručených práv účastníků. Jinými slovy, stěžovatelé nemají podávat dovolání jen jako nutný mezikrok, než se "dostanou" k Ústavnímu soudu, nýbrž se mají před Nejvyšším soudem snažit o efektivní ochranu svých práv, což v prvé řadě předpokládá, že Nejvyššímu soudu předloží takové podání, které bude splňovat zákonné náležitosti.
12. Dále Ústavní soud k poznámce stěžovatele, že s ohledem na skutkový charakter námitek byl omezen v možnostech dovolání koncipovat, zdůrazňuje, že stěžovatel na sepsání řádného dovolání zcela rezignoval. Nešlo o situaci, kdy stěžovatel narazil na objektivní potíže podmínky přípustnosti dovolání vymezit, přes určitou snahu tak učinit se mu to nepodařilo a Nejvyšší soud následně formalisticky dovolání odmítl jako vadné. Stěžovatel předstoupil před Nejvyšší soud jakožto jeden z vrcholných orgánů soudní moci v České republice s podáním, které obsahovalo argumentaci na pouhopouhých šesti (sic) řádcích a v němž není ani naznačena snaha zákonným náležitostem dovolání dostát. V dovolání koneckonců není ani vysvětleno, v čem konkrétně soudy nižších stupňů pochybily, pouze se v něm bez dalšího uvádí, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná a chybí v nich logická provázanost hodnocení důkazů (aniž by stěžovatel jakýkoli skutkový závěr nebo jakýkoli důkaz uvedl). Stěží lze za těchto okolností dojít k závěru, že by Nejvyšší soud postupoval přehnaně formalisticky.
13. Konečně, Ústavní soud upozorňuje, že dle ustálené judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3093/13 ze dne 17. 12. 2014) není vadou dovolání, pokud dovolatel uplatní námitky, které Nejvyšší soud posoudí jako námitky skutkové. Rozlišení mezi otázkami právními a skutkovými může být leckdy problematické a případný odlišný názor Nejvyššího soudu na to, zda překládaná otázka je právní, nebo skutková, nemůže jít k tíži dovolatelů v tom směru, že by jejich podání bylo kvůli tomu považováno za vadné. Nadto, jak již bylo řečeno, i námitka, která má skutkový základ, může být námitkou právní s ohledem na její promítnutí do základních práv dovolatelů. Pokud by tedy stěžovatel v projednávané věci dostál svým povinnostem vymezit, v čem spatřuje naplnění podmínek přípustnosti dovolání, nemohlo by mu jít k tíži, pokud by Nejvyšší soud - tak jak v napadeném usnesení nad rámec učinil - konstatoval, že stěžovatelovy námitky nenaplňují jediný možný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Stěžovatelovo dovolání nicméně zcela zjevně zákonné náležitosti nesplňovalo.
14. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015, toto rozhodnutí na jeho věc nedopadá, neboť tehdy Ústavní soud dospěl k závěru, že z dovolání je patrné, v čem dovolatel splnění předpokladů přípustnosti shledává. Ústavní soud ostatně i v jiných rozhodnutích (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 1256/14 ze dne 18. 12. 2014) zdůraznil, že otázku splnění obsahových náležitostí dovolání nesmí Nejvyšší soud hodnotit přehnaně formalisticky. Tak tomu však nyní nebylo, dovolání bylo totiž takřka blanketní.
15. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu