ECLI:CZ:US:2017:3.US.1105.17.1
sp. zn. III. ÚS 1105/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Jana Tkaného, zastoupeného JUDr. Boženou Kristiánovou, advokátkou, sídlem L. Pokorného 48/37, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2017 č. j. 26 Cdo 4031/2016-221, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. května 2016 č. j. 37 Co 205/2015-197 a proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 15. dubna 2015 č. j. 9 C 101/2014-153, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti RYBÍ LÍHEŇ, spol. s r. o., sídlem Poušov 966, Třebíč, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel jako pronajímatel a vedlejší účastnice jako nájemkyně uzavřeli dne 1. 11. 2011 nájemní smlouvu, podle které měl být předmětný rybník přenechán vedlejší účastnici do užívání za účelem extenzivního chovu ryb. Délka nájmu byla sjednána na dobu určitou, a to od 1. 11. 2011 do 1. 11. 2021, avšak s podmínkou, že bude rybník do roku 2013 odbahněn podle předané projektové dokumentace.
3. Předmětem sporu před obecnými soudy se stala otázka, zda bylo odbahnění rybníka provedeno v souladu s projektovou dokumentací, na kterou odkazuje nájemní smlouva, a zda tedy stěžovatel postupoval po právu, když zabránil napuštění rybníka, resp. když odmítl výzvu, aby umožnil vedlejší účastnici rybník napustit.
4. Okresní soud v Třebíči (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost "napustit vodní nádrž Bolíkovický rybník na vodním toku Šebkovický potok, říční km 5,22, umístěnou v k. ú. Bolíkovice na pozemcích p. č. X1, p. č. X2 a p. č. X3, zapsaných na listu vlastnictví č. XY pro obec B., katastrální území Bolíkovice, v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Moravské Budějovice, tak aby byla naplněna na kótu hladiny stálého nadržení vody ve výšce 475,60 m. n. m. do 40 dnů od právní moci" rozsudku; okresní soud totiž dospěl k závěru, že sjednaná (rozvazovací) podmínka je neplatná pro počáteční nemožnost jejího splnění.
5. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil, neboť se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právními závěry okresního soudu.
6. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud rubrikovaným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že právní závěry odvolacího soudu, jmenovitě v otázce nemožnosti rozvazovací podmínky dané nájemní smlouvy, jsou v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel má za to, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynul skutkový závěr, že došlo k naplnění rozvazovací podmínky, tedy že odbahnění nebylo provedeno v souladu s parametry projektové dokumentace Ing. Jiřího Malého z roku 2008. Dle názoru stěžovatele tak obecné soudy vycházely pouze z nepodložených úvah a nehodnotily všechny relevantní okolnosti dané věci, jinými slovy tedy rozhodly v rozporu se skutkovým stavem věci, neboť jimi přijaté skutkové závěry jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, ze kterých jasně vyplynulo, že rozvazovací podmínka spočívající v odbahnění nebyla splněna v souladu s projektovou dokumentací. Stěžovatel se tak domnívá, že soudy nemohly za této situace - následně - vyslovit právní názor, že naplnění rozvazovací podmínky bylo od počátku nemožné, zvláště když k otázce nemožnosti takového plnění nebylo v řízení provedeno žádné dokazování. Napadená rozhodnutí proto považuje stěžovatel za překvapivá a jejich odůvodnění za nepřezkoumatelná.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
10. Za zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost je přitom třeba označit návrh, ve kterém stěžovatel vznáší námitky, jež v konfrontaci s obsahem odůvodnění napadených soudních rozhodnutí nemohou obstát, a to očividně.
11. V posuzované věci Ústavní soud oproti tvrzení stěžovatele dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí nelze považovat za překvapivá a že jejich odůvodnění jsou přezkoumatelná. Na pečlivé odůvodnění rozsudku okresního soudu je přitom možno v úplnosti odkázat.
12. Projednávaná ústavní stížnost, již je namístě fakticky považovat toliko za pokračující stěžovatelovu polemiku se závěrem obecných soudů, že k předmětné rozvazovací podmínce pro její počáteční nemožnost nelze přihlížet, obsahuje jedinou potenciálně ústavněprávně relevantní námitku, a sice námitku, že závěr soudů, že splnění této rozvazovací podmínky bylo od počátku nemožné, nemá žádnou oporu v provedeném dokazování. Jak je možno nepřímo dovodit z předchozího odstavce, tuto námitku nepovažuje Ústavní soud za důvodnou.
13. Z odůvodnění na str. 12 - 15 napadeného rozsudku okresního soudu totiž jasně vyplývá nejen to, jakými úvahami se nalézací soud řídil, než dospěl k závěru, že předmětná rozvazovací podmínka je neplatná pro počáteční nemožnost jejího splnění, nýbrž i to, o jaké důkazy tento svůj závěr opřel (pokud jde o širší úvahy soudu, je vhodné odkázat i na body 39., 44. a 48. odůvodnění rozsudku okresního soudu; srov. též první dva odstavce na str. 3 napadeného rozsudku krajského soudu).
14. Pouze pro připomenutí je tak namístě poukázat na skutečnost, že vedlejší účastnice vytěžila (v rámci odbahnění rybníka) větší objem sedimentu, než měla dle stěžovatelem dovolávané projektové dokumentace, respektive na to, že tato projektová dokumentace v rozhodné době prokazatelně neodpovídala skutečnosti. Jestliže za tohoto skutkového stavu dospěly soudy k závěru, že k předmětné rozvazovací podmínce nelze přihlížet, pročež je stěžovatel povinen napustit rybník ve výroku rozsudku nalézacího soudu specifikovaným způsobem, nelze tomuto závěru obecných soudů z ústavněprávních pozic nic vytknout.
15. Je tak namístě již pouze konstatovat, že stěžovatel porušení jím dovolávaných ustanovení Listiny, Úmluvy a Ústavy neprokázal. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu