ECLI:CZ:US:2017:3.US.1122.17.1
sp. zn. III. ÚS 1122/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti L. B., zastoupeného Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem, sídlem Štěpánská 643/39, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2017 č. j. 4 Tdo 8/2017-24, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2016 č. j. 11 To 111/2016-139 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. září 2015 č. j. 1 T 43/2015-114, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Kolín, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně č. j. 1 T 43/2015-114 ze dne 22. 9. 2015 uznán vinným ze spáchání zločinu podplácení podle §332 odst. 1 al. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 15 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu ve výměře 20 měsíců. Uvedeného trestného činu se měl dopustit ve zkratce tím, že v úmyslu vyhnout se zadržení svého řidičského průkazu a projednání věci před správním orgánem opakovaně nabídl při silniční kontrole policistovi úplatek ve výši 2 000 Kč, aby policista a jeho kolega věc neřešili.
3. Ústavní stížností napadeným usnesením č. j. 11 To 111/2016-139 ze dne 31. 3. 2016 Krajský soud v Praze stěžovatelovo odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí zamítl. Odvolací soud se neztotožnil s argumentem stěžovatele stran nepoužitelnosti audiozáznamu pořízeného policistou, neboť pořízení nahrávky bylo v souladu se zákonem, sledovalo legitimní cíl a bylo k dosažení tohoto cíle přiměřené, pročež nešlo o nepřípustný zásah do stěžovatelova soukromí. Krajský soud přisvědčil stěžovateli, že v průběhu silniční kontroly mohla být jedna z otázek policisty považována za návodnou, a proto k obsahu zvukového záznamu přihlížel jen do okamžiku položení této návodné otázky. To však dle odvolacího soudu nemělo na vinu stěžovatele vliv.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením č. j. 4 Tdo 8/2017-24 ze dne 25. 1. 2017 stěžovatelovo dovolání odmítl, přičemž se ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel předně namítá, že soudy neměly připustit jako důkaz zvukový záznam, pro jehož zachycení bylo použito soukromé nahrávací zařízení policisty Miloše Poláka, které nebylo platně certifikováno a schváleno pro použití Policií České republiky. Záznam nadto údajně nebyl zabezpečen podle §60 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky.
6. Dále stěžovatel argumentuje, že jej zasahující policista nepoučil podle §13 zákona o Policii České republiky, §60 zákona o přestupcích a §158 odst. 8 trestního řádu. Stěžovatel se údajně v důsledku absence poučení mylně domníval, že policistovi musí odpovídat na otázky, ačkoli měl právo odepřít výpověď. Stěžovatel také poukazuje na použití sugestivních otázek, což lze údajně kvalifikovat jako nezákonnou provokaci.
7. Podle stěžovatele se soudy měly podrobněji zabývat kolizí práva na soukromí na straně jedné a veřejného zájmu na straně druhé. Stěžovatel v této souvislosti uvádí, že bylo použito necertifikované zařízení, na nahrávání nebyl upozorněn a nebyl ani poučen o svých právech. Tím údajně došlo k porušení jeho osobnostních práv v intenzitě, které se nevyrovná veřejný zájem na potrestání pachatele přestupku, případně méně závažného trestného činu.
8. Stěžovatel má navíc za to, že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Konkrétně je poukazováno na hodnocení výpovědi svědka Miroslava Skoupého, který dle soudu potvrdil výpověď svědka Miloše Poláka, s čímž stěžovatel nesouhlasí. Ve svém odsouzení stěžovatel spatřuje i porušení zásady in dubio pro reo, neboť z provedených důkazů na jeho vinu údajně usuzovat nelze. Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatel shledává i v absenci řádného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení však podle názoru Ústavního soudu v nyní posuzované věci nedošlo.
12. Ústavní soud má zato, že byl v řízení proveden dostatek důkazů, které soudy pečlivě zhodnotily samostatně i ve vzájemné souvislosti a dospěly k přesvědčivému závěru o stěžovatelově vině. V žádném případě nelze hovořit o extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, který jediný by mohl být z hlediska zjištění skutkového stavu ústavněprávně relevantní.
13. Ústavní soud dále poznamenává, že trestní řízení hodnotí jako celek. Zásadně tedy není z ústavněprávního pohledu významné, jestliže se např. prvostupňový soud dopustí určitého pochybení, pokud je toto pochybení zhojeno v následném řízení odvolacím či dovolacím. Ústavní soud tak neshledává porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv v určité strohosti odůvodnění rozsudku okresního soudu, neboť krajský i Nejvyšší soud posléze odůvodnění prvostupňového soudu rozvedly a reagovaly na všechny podstatné námitky, které stěžovatel vznesl.
14. Z právě uvedeného pak vyplývá i neopodstatněnost námitky, že stěžovateli byly pokládány návodné otázky. Odvolací soud totiž zcela v intencích judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 143/02 ze dne 17. 7. 2002 a na něj navazující částečné rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 7. 2005 ve věci Mareš proti České republice, č. 1414/03) hodnotil stěžovatelovu vinu jen na základě skutkového stavu do chvíle položení údajně návodné otázky.
15. Pokud se týče námitky, že stěžovatel nebyl řádně poučen, není předně zcela srozumitelná stěžovatelova argumentace, podle níž se domníval, že musí policistovi odpovídat na otázky. Trestného činu se totiž stěžovatel nedopustil při odpovídání na otázky (k té části skutku, ke které došlo po položení návodné otázky, nebylo přihlíženo), nýbrž tím, že sám od sebe nabízel policistům úplatek a sám otázky pokládal ("nešlo by to takto udělat?"). Stěžovatel zároveň nemůže očekávat, že bude policistou při silniční kontrole poučován, že se jej nemá snažit podplatit (stejně jako např. nemusí být poučen, že nesmí policistu zastřelit). Stěžovatel byl ostatně řádně poučen, že věc nelze řešit v blokovém řízení.
16. Za zjevně neopodstatněnou je nutno považovat i námitku, dle níž použité záznamové zařízení nebylo certifikováno. Policie České republiky není při postupu podle §62 zákona o Policii České republiky povinna používat pouze "certifikovaná zařízení". Pokud pak jde o údajnou absenci zabezpečení proti neoprávněnému zpracování, je tato námitka zcela neurčitá, na což byl stěžovatel upozorněn již odvolacím soudem. Stěžovatel netvrdí, že by s nahrávkou bylo manipulováno, nenamítá, že obsah nahrávky neodpovídá skutečnosti, ani nepoukazuje na nic konkrétního, co by mohlo vzbuzovat o pravosti nahrávky jakékoli pochyby. Lze tak jen dodat, že ani dle názoru Ústavního soudu případné manipulaci s nahrávkou nic nenasvědčuje (mimo jiné i proto, že obsah nahrávky, jak jej popisuje odvolací soud, odpovídá výslechům svědků - do jisté míry včetně stěžovatele samotného - a zachycuje i návodnou otázku, což bylo odvolacím soudem posuzováno ve prospěch stěžovatele).
17. K samotné možnosti nahrávku použít Ústavnímu soudu opět nezbývá než odkázat na rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, které se zabývaly přiměřeností údajného zásahu do stěžovatelova práva na soukromí vůči veřejnému zájmu (dle soudů spočívajícímu v zájmu na odhalování trestné činnosti a potrestání pachatele) a shledaly, že zásah byl přiměřený (a jak je v rozhodnutích popsáno, splňující i požadavky zákonnosti a legitimity).
18. Také Ústavní soud má za to, že tvrzený zásah do stěžovatelova práva na soukromí byl zákonný (§62 zákona o Policii České republiky) a sledoval legitimní cíl. Ten lze sledovat jednak v zájmu na odhalování trestné činnosti a potrestání pachatelů, ale s ohledem na okolnosti případu i - do jisté míry - v zájmu na předcházení trestné činnosti, neboť policista s ohledem na chování stěžovatele použil záznamové zařízení a stěžovatele na tuto skutečnost upozornil, což stěžovatele mělo vést k tomu, aby v trestné činnosti nepokračoval. Použití záznamového zařízení za uvedených okolností pak slouží i k lepší kontrole výkonu veřejné moci (je např. zachyceno, jak policista na trestný čin reagoval atd.).
19. Pokud jde o přiměřenost, Ústavní soud konstatuje, že i tento požadavek byl splněn, zejména s ohledem na zcela marginální zásah do stěžovatelova soukromí, a to do té míry, že lze pochybovat o tom, zda vůbec o zásah do soukromí šlo. Např. Evropský soud pro lidská práva při posuzování otázky, zda určité opatření (zde pořízení nahrávky) zasahuje do soukromého života, přihlíží zejména k tomu, jestli dotčená osoba mohla mít rozumné očekávání soukromí, byť tato skutečnost nemusí být sama o sobě vždy rozhodující (viz např. rozsudek ze dne 25. 9. 2001 ve věci P. G. a J. H. proti Spojenému království, č. 44787/98, bod 57). Evropský soud pro lidská práva zohledňuje kontext, v jakém byla nahrávka pořízena, povahu nahrávky či způsob, jakým byla nahrávka použita (srov. rozsudek ze dne 4. 12. 2008 ve věci S. a Marper proti Spojenému království, č. 30562/04, 30566/04, bod 67).
20. V posuzované věci byla nahrávka použita mimo domov či soukromé prostory stěžovatele, konkrétně na pozemní komunikaci pro zaznamenání probíhající silniční kontroly, resp. rozhovoru mezi stěžovatelem a policistou. Byl pořízen audio záznam, který byl následně použit v rámci trestního řízení (nedošlo tedy např. k poskytnutí nahrávky médiím). Stěžovatel, byť nyní v ústavní stížnosti tvrdí opak, byl o pořízení nahrávky informován. Dle názoru Ústavního soudu za těchto okolností nemohl mít sebemenší očekávání soukromí, natožpak očekávání rozumné. I následný způsob použití nahrávky pak zcela odpovídá tomu, co stěžovatel mohl rozumně očekávat (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. 7. 2003 ve věci Perry proti Spojenému království, č. 63737/00, bod 41, v němž uvedený soud zohlednil, že stěžovatel nemohl počítat se způsobem, jakým bude jeho videonahrávka použita). Stěžovatel tedy neměl rozumné očekávání soukromí, přičemž o absenci zásahu do práva na ochranu soukromého života hovoří i kontext pořízení nahrávky a způsob, jakým byla použita.
21. Ze všeho výše uvedeného je patrné, že i za situace, kdy trestní soudy oproti Ústavnímu soudu shledaly v nahrávce zásah do soukromého života, tento případný zásah by byl, jak soudy správně uvedly, ve světle všech okolností zcela přiměřený svému cíli.
22. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2017
Josef Fiala v. r.
předseda senátu