ECLI:CZ:US:2017:3.US.1140.17.1
sp. zn. III. ÚS 1140/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Žanety Marii Kyjonky, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem, sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. ledna 2017 č. j. 6 To 672/2016-559 a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 25. října 2016 č. j. 10 T 159/2015-513, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Karviné, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jejího tvrzení došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto v trestním řízení, v němž stěžovatelka měla postavení poškozené, že se trestní věc, v níž byla podána obžaloba na dvě osoby pro fyzické napadení stěžovatelky, postupuje k projednání Magistrátu města Karviné, neboť nejde o trestný čin, ale mohlo by jít o přestupek. Dle okresního soudu bylo prokázáno, že skutečně došlo k incidentu mezi stěžovatelkou a jejím přítelem na straně jedné a oběma obžalovanými na straně druhé, a to v rámci dlouhotrvajícího konfliktu mezi dvěma rodinami. Jednotlivé verze účastníků konfliktu se pak rozcházely. Žádný další důkaz ani jednu z verzí spolehlivě nepotvrdil, a to včetně videozáznamu celého incidentu, který soud označil za chaotický a nekvalitní. Zranění a duševní poruchu, jimiž stěžovatelka po incidentu trpěla, nelze dle soudu jednoznačně přičítat tvrzenému napadení. Jak vyplývá ze znaleckých posudků, mohla být fyzická zranění způsobena chováním psa na vodítku. K rozvinutí duševní poruchy pak přispěly i další okolnosti. V takové důkazní situaci nebylo dle soudu možné rozhodnout jinak, než postoupit věc přestupkovému orgánu.
3. Proti tomuto rozhodnutí podal státní zástupce stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se skutkovými závěry okresního soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka, která v předchozím řízení vystupovala v postavení poškozené, tvrdí, že závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a porušují právo oběti trestného činu na efektivní trestní řízení a efektivní postih pachatelů trestné činnosti. V první řadě stěžovatelka namítá rozpor mezi výrokem a odůvodněním napadených rozhodnutí. V odůvodnění okresní soud dovozuje, že skutek se stal, avšak není trestným činem. Vymezení skutku ve výrokové části však odpovídá naplnění znaků trestného činu. Dle stěžovatelky popis zranění jednoznačně odpovídá zákonné definici ublížení na zdraví. Hodnocení soudu je tedy svévolné. Jestliže obecné soudy dospěly k závěru, že jednání obžalovaných bylo prokázáno pouze částečně, měly upravit výrokovou větu rozhodnutí.
5. Za extrémně nesouladné s provedenými důkazy považuje pak stěžovatelka závěry soudů, že její zranění mohlo vzniknout chováním psa na vodítku. Soudy nezohlednily a nevyvrátily stěžovatelčiny konstantní výpovědi po celé trestní řízení, podporované další výpovědí a znaleckými zkoumáními. Z pořízeného videozáznamu je zřejmé, že pes byl na tzv. utahováku, což jeho škubnutí vylučuje. Navíc šlo o staršího, klidného psa. Verzi obžalovaných vylučuje skutečnost, že stěžovatelce byla způsobena duševní porucha. Tato souvislost soudům unikla. Stejně svévolný je závěr o tom, že uvedená duševní porucha nevznikla v důsledku napadení. Znalecký posudek v tomto směru uvádí, že jiné příčiny se mohly na vzniku podílet, samostatně by však k němu nevedly. Příčinná souvislost byla tedy dle stěžovatelky dána. Soudy rovněž nesprávně určily délku léčení uvedené duševní poruchy. Dle stěžovatelky je neudržitelný i závěr soudů ohledně společenské škodlivosti (resp. aplikace zásady subsidiarity trestní represe) žalovaného jednání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka (jako poškozená) vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Těžištěm stěžovatelčiny argumentace je její rozporování hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Taková argumentace však důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti být nemůže. Ústavní soud v minulosti dovodil důvodnost ústavních stížností poškozených (resp. obětí trestných činů) pouze v určitých specifických aspektech trestního řízení. Jde např. o spravedlnost adhezního řízení či právo na účinné vyšetřování (srov. např. nálezy ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 nebo ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 2916/15, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Do závěrů soudů o hodnocení důkazů v otázce viny či výměře trestu může Ústavní soud zasahovat jen ve zcela výjimečných případech nejzávažnější trestné činnosti, v níž by postupy orgánů činných v trestním řízení naznačovaly zaujatost k obětem a neúctu k jejich nejdůležitějším ústavním právům (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Nikolova a Velichkova proti Bulharsku ze dne 20. 12. 2007 č. 7888/03). Žádná taková situace však v daném případě nenastala.
9. Soudy provedly rozsáhlé dokazování a obsáhle je zdůvodnily. Podle zásad bezprostřednosti a ústnosti důkazního řízení v trestních věcech je jejich úkolem posoudit obsah těchto důkazů jednotlivě i v celkovém kontextu. V případě pochybností je pak jejich povinností rozhodnout ve prospěch obžalované osoby. Napadená rozhodnutí se uvedeným ústavním principům nezpronevěřila. V případě pochybností o vině obžalovaných nemohly obecné soudy rozhodnout jinak. Stěžovatelce navíc nebyla odepřena ochrana v možnosti domoci se veřejnoprávního potrestání údajných pachatelů. Je pouze věcí zákona, a jeho ústavně konformního výkladu ze strany soudů, aby odlišil mezi jednáními, na něž je vhodné reagovat prostředky práva trestního a prostředky práva přestupkového. S výjimkou nejzávažnější trestné činnosti není dle Ústavního soudu povinností státu postihovat určité chování v trestním řízení, zvláště po přihlédnutí ke konkrétním okolnostem každého případu (např. druh vztahů mezi účastníky). Je zřejmé, že výše popsaná trestná činnost není takového charakteru, aby zavazovala stát přijmout mimořádná bezpečnostní opatření (např. v podobě nepodmíněného trestu odnětí svobody) k ochraně práv stěžovatelky (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Talpis proti Itálii ze dne 2. 3. 2017 č. 41237/14). Dle Ústavního soudu lze náležité satisfakce dosáhnout i cestou přestupkového, případně občanskoprávního řízení.
10. Namítá-li stěžovatelka, že rozhodnutí okresního soudu je rozporné, neboť jeho výrok neodpovídá jeho odůvodnění, nelze této námitce vyhovět, neboť jde nejvýše o formální pochybení, které nemá žádný reálný dopad do stěžovatelčiných základních práv a svobod. Jak podstatná část výroku (postoupení věci přestupkovému orgánu), tak celé odůvodnění vyznívá zcela jednoznačně v závěr o nemožnosti odsouzení obžalovaných. Rozhodnutí tedy nelze považovat za nesrozumitelné či nepřezkoumatelné, přičemž je třeba poukázat na jeho přezkum v rámci stížnostního řízení před krajským soudem. Případné formální nedostatky pak nejsou zásadně důvodem pro zrušení rozhodnutí v řízení o ústavní stížnosti.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu