ECLI:CZ:US:2017:3.US.1156.16.1
sp. zn. III. ÚS 1156/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Pavlíčka, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Suchánkem, advokátem, sídlem Celetná 598/11, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2016 č. j. 21 Cdo 552/2015-135, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a společnosti SOLAR GLOBAL a. s., sídlem Štěpánská 540/7, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva ústavně zaručená v čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 19. 5. 2011 č. j. 37 Sd 87/2010-13 byla na návrh obchodní společnosti PRK Partners s. r. o. (dále jen "složitelka"), přijata do úschovy peněžitá částka ve výši 1 386 201,87 Kč ve prospěch stěžovatele, nebo vedlejší účastnice. Složení částky bylo zdůvodněno tím, že na základě smlouvy o úschově uzavřené dne 21. 9. 2010 mezi stěžovatelem, vedlejší účastnicí a složitelkou vznikl složitelce závazek vyplatit částku ve výši 1 380 000 Kč s příslušenstvím buď stěžovateli, nebo vedlejší účastnici, a to za splnění smlouvou stanovených předpokladů, avšak jak stěžovatel, tak vedlejší účastnice složitelce předložili rozporná skutková tvrzení. Pro tyto případy smlouva složitelce ukládala povinnost složit peněžní prostředky do soudní úschovy.
3. Usnesením obvodního soudu ze dne 13. 10. 2011 č. j. 37 Sd 87/2010-32 nebylo pro nesouhlas vedlejší účastnice vyhověno žádosti stěžovatele o vydání předmětu úschovy. Stejně tak usnesením obvodního soudu ze dne 23. 1. 2012 č. j. 37 Sd 87/2010-35 nebylo pro nesouhlas stěžovatele vyhověno žádosti vedlejší účastnice.
4. Žalobou podanou dne 24. 5. 2012 u obvodního soudu se vedlejší účastnice domáhala vydání rozhodnutí, že stěžovatel je povinen souhlasit s vydáním předmětu soudní úschovy. Zdůvodnila ji tím, že složená peněžitá částka představuje smluvní pokutu rovnající se záloze na kupní cenu, neboť stěžovatel nesplnil svůj závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí zaplatit doplatek kupní ceny a uzavřít s vedlejší účastnicí smlouvu o převodu obchodního podílu. Rovněž stěžovatel se žalobou podanou dne 6. 6. 2012 domáhal rozhodnutí, že vedlejší účastnice je povinna souhlasit s vydáním předmětu úschovy. Jeho žaloba byla zdůvodněna tvrzením, že složená částka představuje zálohu, která měla být započtena na kupní cenu v případě uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu. Protože vedlejší účastnice podle stěžovatele nesplnila předpoklady uvedené ve smlouvě o smlouvě budoucí, měl stěžovatel podle svých tvrzení právo na vrácení složené částky. Usnesením obvodního soudu ze dne 6. 5. 2013 č. j. 19 C 57/2012-24 byly obě věci spojeny ke společnému řízení.
5. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 11. 12. 2013 č. j. 19 C 57/2012-50 bylo rozhodnuto tak, že vedlejší účastnice je povinna souhlasit s vydáním částky ve výši 1 386 201,87 Kč stěžovateli a žalobu vedlejší účastnice zamítl. Obvodní soud v odůvodnění uvedl, že právní důvod složení zálohy na kupní cenu odpadl a stěžovatel má právo na její vrácení.
6. Proti tomuto rozsudku podala vedlejší účastnice odvolání, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jej rozsudkem ze dne 16. 4. 2014 č. j. 54 Co 118/2014-101 potvrdil.
7. Proti rozsudku městského soudu podala vedlejší účastnice dovolání. V něm uvedla, že odvolací soud vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu a nezohlednil obsah kogentního ustanovení §3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, z nějž vyplývá, že i na práva a povinnosti, která se posuzují podle původních právních předpisů, se použijí ustanovení části první hlavy I. Z dovolání dále vyplývalo přesvědčení vedlejší účastnice, že splnila všechny předpoklady stanovené smlouvou o smlouvě budoucí, které byly nutné k uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu. Proto mělo být povinností stěžovatele dostát svým závazkům.
8. Výrokem I. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016 č. j. 21 Cdo 552/2015-135 bylo dovolání proti rozsudku městského soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ve výroku o zamítnutí návrhu vedlejší účastnice, aby stěžovatel byl povinen souhlasit s vydáním předmětu soudní úschovy, zamítnuto. Výrokem II. byl rozsudek městského soudu ve zbývající části meritorního výroku změněn tak, že rozsudek obvodního soudu se mění, že návrh stěžovatele, aby vedlejší účastnice byla povinna souhlasit s vydáním předmětu soudní úschovy, se zamítá. Podle Nejvyššího soudu nemohli mít v nyní posuzované věci ani stěžovatel, ani vedlejší účastnice právo na vydání předmětu soudní úschovy, a proto se nemohou domáhat uložení povinnosti souhlasu. Tento závěr opřel o zjištění, že splnění předpokladů dohodnutých stranami smlouvy o advokátní úschově nezakládalo důvod ke složení uvedené částky, neboť takový důvod by mohla založit jen některá ze skutečností uvedených v §568 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Složení částky tak nemělo soluční účinky.
II.
Argumentace stěžovatele
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že rozsudek Nejvyššího soudu de facto zrušil rozhodnutí obvodního soudu o přijetí částky do soluční úschovy, neboť uvedl, že tuto úschovu nelze vydat, resp. souhlasit s jejím vydáním. Rozhodnutí obvodního soudu však podle stěžovatele bylo již v právní moci a současně nebylo předmětem podaného dovolání. Další obsah ústavní stížnosti se soustředí na význam právní moci, zejména závaznost.
10. Z ústavní stížnosti dále vyplývá argumentace podporující přesvědčení stěžovatele o svévolném rozhodnutí Nejvyššího soudu, který nereflektoval pravomocné soudní rozhodnutí a přezkoumával otázky, které do jeho rozhodovací kompetence nepřísluší. Rozhodnutí rovněž označil za překvapivé, jež nebylo možné předvídat.
11. V závěru ústavní stížnosti se stěžovatel soustředil na samotné okolnosti složení peněžních prostředků do úschovy. Podle něj předmětná ustanovení smlouvy nebyla v rozporu se zákonem a pouze upřesňovala postup pro případ, kdy schovatel bude mít důvodné pochybnosti o tom, kdo je věřitelem. Rozhodnutí Nejvyššího soudu proto označil za přehnaně formalistické, neboť dále neřešil důvody složení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a vyžádaným spisem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, jestliže tomu, kdo to tvrdí, byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
15. Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě uvádí, že rozsudkem Nejvyššího soudu de facto došlo ke zrušení rozhodnutí obvodního soudu o přijetí částky do úschovy. Tento argument je však nutno odmítnout, protože jak z výrokové části, tak ani z odůvodnění žádný takový závěr nevyplývá. Nejvyšší soud pouze postup obvodního soudu označil za nesprávný, o což opřel své následné rozhodnutí o změně rozsudku městského, resp. i obvodního soudu. Uvedený rozsudek nelze označit za překvapivý, neboť plně v souladu s procesní právní úpravou, tj. se zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, bylo rozhodnuto o podaném dovolání přípustným způsobem, tedy změnou napadeného rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud nad rámec tohoto závěru dále uvádí, že nezpochybňuje tvrzení stěžovatele o významu právní moci rozhodnutí spočívající v jeho závaznosti a nezměnitelnosti rozhodnutí s přihlédnutím k nutnosti nastolení právní jistoty. Nicméně i české civilní procesní právo obsahuje výčet mimořádných opravných prostředků, které v případě zjištění závažných pochybení či nedostatků umožňují účinky právní moci překonat.
16. Ústavní soud rovněž nesouhlasí s tvrzením stěžovatele o svévolném rozhodnutí Nejvyššího soudu. Napadený rozsudek je řádně a podrobně zdůvodněn, přičemž je z jeho obsahu zřejmé, že se vypořádal se všemi tvrzeními obou účastníků dovolacího řízení. Pokud tedy Nejvyšší soud dospěl k závěrům odlišným od přesvědčení stěžovatele, aniž by však porušil ústavní pravidla, jde o rozhodnutí nezávislého orgánu, do jehož rozhodovací pravomoci je ingerence Ústavního soudu nepřípustná. Ze stejného důvodu je nutno odmítnout tvrzení stěžovatele o přepjatém formalismu při rozhodování. Předmětem nyní posuzované věci bylo uložení povinnosti některému z účastníků řízení souhlasit s vydáním předmětu úschovy. Pokud se tedy Nejvyšší soud soustředil pouze na tuto otázku, přičemž dospěl k závěru, že žádný z účastníků nemůže být v nyní posuzované věci úspěšný, a současně uvedl, jak má složitelka vydat částku složenou do advokátní úschovy, nelze v jeho postupu spatřovat žádné porušení ústavních pravidel.
17. Ze stejných důvodů je třeba odmítnout tvrzení stěžovatele o porušení principů zakotvených v čl. 1 odst. 1 Ústavy.
18. Vzhledem k tomu, že postupem Nejvyššího soudu v posuzované věci nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu