ECLI:CZ:US:2017:3.US.120.17.1
sp. zn. III. ÚS 120/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. Jana Mixy a 2. Věry Mixové, obou zastoupených Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem, sídlem Na Příkopě 1047/17, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2016 č. j. 26 Cdo 1772/2016-250 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. října 2015 č. j. 21 Co 252/2015-202, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhali zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jimi došlo k zásahu do ústavního práva zajišťovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem (pro zmeškání) ze dne 11. 6. 2014 č. j. 14 C 1568/2012-149 uložil Okresní soud ve Znojmě žalovaným Kateřině Přikrylové a PaeDr. Oldřichu Přikrylovi povinnost zaplatit stěžovatelům jako žalobcům společně a nerozdílně částku 226 421 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.
3. K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením napadeným ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi stěžovateli a žalovanou zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu projednání. Uvedený soud dospěl k závěru, že nebyly splněny předpoklady vydání rozsudku pro zmeškání podle §153b odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."), neboť žalovaná nebyla řádně a účinně předvolána k prvnímu jednání.
4. Usnesení Krajského soudu v Brně napadli stěžovatelé dovoláním, avšak Nejvyšší soud je shora označeným usnesením podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl s tím, že není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné. Dovolací soud dospěl k závěru, že ačkoliv soud prvního stupně odevzdal předvolání na první jednání k doručení na adresu X, poštovní doručovatel doručoval žalované na adresu Y, která nebyla její doručovací adresou podle občanského soudního řádu, a protože žalovaná nebyla na uvedené adrese při doručování písemností zastižena (§46a odst. 1 o. s. ř.), nemohly být tyto písemnosti považovány za doručené do vlastních rukou, a to z důvodu nedodržení postupu předepsaného v ustanovení §49 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. V ústavní stížnosti stěžovatelé označili zrušení rozsudku soudu prvního stupně za "extrémně nespravedlivé", což zdůvodnili tak, že v soudním řízení nebylo zjištěno, proč Česká pošta, s. p., doručovala žalované na jinou adresu než na adresu pro doručování.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
7. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
8. Ústavní soud setrvale judikuje, že pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud za účelem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod zasahoval až v okamžiku, kdy neexistují žádné jiné prostředky, kterými by mohl být protiústavní stav napraven. Jinak řečeno, ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, a proto je možné ústavní stížností napadat především pravomocná "konečná" meritorní rozhodnutí [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)].
9. V projednávaném případě stěžovatelka napadla mj. usnesení odvolacího soudu, který zrušil rozsudek pro zmeškání vydaný nalézacím soudem z důvodu nedostatku podmínek pro jeho vydání. Posouzením ústavní stížnosti v procesní situaci, v níž bylo napadeno rozhodnutí o zrušení rozsudku pro zmeškání a věc vrácena k dalšímu řízení, se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a dospěl k závěru, že nelze takovou ústavní stížnost považovat za přípustnou [srov. usnesení ze dne 26. 7. 2006 sp. zn. II. ÚS 208/06, ze dne 20. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 1698/07, ze dne 12. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 932/08, ze dne 14. 6. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2027/12 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)], a ani v projednávané věci neměl důvod se od již zaujatého právního názoru odchýlit; na tom nic nemění ani skutečnost, že ústavní stížnost směřuje i proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatelů proti kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu jako nepřípustné podle §237 o. s. ř. odmítnuto (srov. např. usnesení ze dne 24. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2799/15). Soudní řízení bude tedy dále pokračovat projednáním věci samé, přičemž stěžovatelé v něm dostanou prostor pro realizaci procesních nástrojů k ochraně svých práv.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2017
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj