ECLI:CZ:US:2017:3.US.1216.16.1
sp. zn. III. ÚS 1216/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Patricka Khecka, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem, sídlem Nad Zátiším 586/22, Praha 4 - Lhotka, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. února 2016 č. j. 1 As 94/2015-41 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2015 č. j. 5 Ad 22/2011-27, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Policie České republiky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 10. 8. 2011 č. 219/2011 bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí ředitele Obvodního ředitelství policie Praha IV ze dne 20. 5. 2011 č. 537/2011, kterým byl podle §122 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o služebním poměru"), stěžovateli snížen osobní příplatek na 3 000 Kč z důvodu neplnění služebních úkolů a povinností v řádné kvalitě. Konkrétně stěžovatel nesplnil pokyn státního zástupce ke spisu č. j. ORIV-14173/TČ-2009-001493 ze dne 2. 9. 2010. Tímto pokynem státní zástupce uložil řídit se pokyny v přípise, jímž byl spis vrácen z Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy dne 2. 8. 2010. V dalším spisu pak služební funkcionář při kontrole konstatoval, že stěžovatel nedodržel spisový pořádek. Stěžovateli bylo dále vytýkáno vedení spisu v rozporu se závazným pokynem policejního prezidia. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podal stěžovatel správní žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud").
3. Městský soud rozsudkem ze dne 10. 4. 2015 č. j. 5 Ad 22/2011-27 žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že správní řízení bylo se stěžovatelem zahájeno dne 11. 5. 2011, tj. prvním úkonem služebního funkcionáře vůči stěžovateli. Stěžovatel byl řádně obeznámen s tím, jaká pochybení byla v jeho činnosti shledána. Byť do spisu není založen doklad o poučení stěžovatele o procesních právech, je nepochybné, že nebylo porušeno jeho právo seznámit se s podklady rozhodnutí a že byl obeznámen i s právem se k věci vyjádřit. Vyjádření stěžovatele ze dne 26. 4. 2011 bylo sice podáno k písemnosti nazvané "Záznam významné události", v ní však jsou stěžovateli vytýkána shodná pochybení jako v posléze zpracovaném návrhu na změnu osobního příplatku. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností.
4. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2016 č. j. 1 As 94/2015-41 byla kasační stížnost stěžovatele zamítnuta. Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že stěžovatel byl dne 11. 5. 2011 seznámen s listinou označenou jako "por. Mgr. Patrik Kheck, XXX XX XXX - návrh na změnu osobního příplatku", což stvrdil svým podpisem. Tento návrh byl vyhotoven npor. Mgr. Fouskem, vedoucím odboru, poté doporučen mjr. Mgr. Wopatem a následně schválen plk. Mgr. Havlíkovou, ředitelkou Obvodního ředitelství policie Praha IV. Nejvyšší správní soud správnímu orgánu prvního stupně vytkl, že úkon nebyl jako zahájení řízení výslovně označen, avšak podle názoru Nejvyššího správního soudu šlo o první úkon ve věci vůči stěžovateli podle §178 odst. 2 písm. b) zákona o služebním poměru, kterým došlo k zahájení správního řízení. Nejvyšší správní soud dovodil, že pokud by nešlo o úkon vůči stěžovateli, nebyl by vyžadován jeho podpis a nebylo by mu umožněno se s listinou seznámit. K námitce stěžovatele, že mu nebylo umožněno seznámit se se spisem před vydáním rozhodnutí podle §174 odst. 1 zákona o služebním poměru, Nejvyšší správní soud uvedl, že správní orgán prvního stupně pochybil, nepoučil-li stěžovatele výslovně o právu seznámit se se spisem před vydáním rozhodnutí. Stěžovateli však podle Nejvyššího správního soudu nebyla upřena faktická možnost se vyjádřit k podkladům rozhodnutí. Jeho vyjádření ze dne 21. 4. a 26. 4. 2011 je sice k písemnosti nazvané "Záznam významné události", v tomto dokumentu jsou však stěžovateli vytýkána totožná pochybení jako v později zpracovaném návrhu na změnu osobního příplatku, přičemž jde o stejné podklady, na jejichž základě bylo rozhodnuto o snížení osobního příplatku. Stěžovatelova vyjádření jsou založena do správního spisu a jsou výslovně zmíněna v odůvodnění rozhodnutí vedlejšího účastníka.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v předmětném řízení ve věcech služebního poměru (snížení osobního příplatku stěžovateli) došlo k porušení jeho procesních práv.
6. Stěžovatel poukazuje na to, že ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je pod číslem 303 uveřejněno stanovisko, jež ukládá správnímu orgánu "umožnit účastníku řízení, aby ve fázi "před vydáním rozhodnutí, tedy poté, co správní orgán ukončil shromažďování podkladů rozhodnutí, mohl uplatnit své výhrady, resp. učinit procesní návrhy tak, aby rozhodnutí skutečně vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Účastník řízení si sám nemůže učinit právně relevantní úsudek o tom, kdy je shromažďování podkladů rozhodnutí ukončeno; z výzvy správního orgánu k seznámení musí být zřejmé, že shromažďování podkladů bylo ukončeno". Součástí shromážděného spisového materiálu podle názoru stěžovatele prokazatelně není žádná výzva k seznámení, ani není součástí "písemnosti".
7. Dále stěžovatel poukazuje na rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce Nejvyššího správního soudu pod číslem 1139 k obsahu výzvy k seznámení správního orgánu, ve kterém se uvádí, že "z povahy věci vyplývá, že se - zejména s ohledem na princip právní jistoty účastníka řízení - musí jednat o úkon (oznámení) adresovaný budoucímu účastníku řízení, z něhož je patrné zahájení správního řízení". Ve spise však není založena žádná písemnost, která by stěžovateli srozumitelně oznamovala zahájení řízení a seznamovala jej s jeho právy, povinnostmi či termíny rozhodování správního orgánu. Sporná "písemnost" tyto "artefakty" podle stěžovatele rovněž neobsahuje.
8. Stěžovatel namítá, že v předmětném správním řízení nebyly dodrženy podmínky řízení a stěžovatel tak byl zkrácen na svých právech; stěžovatel nevěděl, že bylo správní řízení zahájeno a nevěděl ani, že řízení končí. Stěžovatel tak nemohl navrhnout doplnění dokazování před vydáním rozhodnutí. V důsledku toho měla být podle stěžovatele rozhodnutí v tomto správním řízení vydaná zrušena. Proto stěžovatel považuje soudní rozhodnutí za extrémně nesouladná s procesním právem a velice překvapivá, vzhledem k výše uvedeným judikátům Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud podle stěžovatele v napadeném rozsudku navíc ani neodůvodnil, proč se od předchozí rozhodovací praxe takto odchýlil, a tím rezignoval na předvídatelnost práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v předmětném správním řízení týkajícím se snížení osobního příplatku stěžovateli nebyla dodržena jeho procesní práva.
13. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
14. Ústavní soud k námitkám stěžovatele uvádí, že Nejvyšší správní soud se dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal s námitkami stěžovatele. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá, že stěžovatel byl dne 11. 5. 2011 seznámen s listinou označenou jako "por. Mgr. Patrik Kheck, XXX XXX XXX - návrh na změnu osobního příplatku", a to také stvrdil svým podpisem. Ačkoli úkon nebyl jako zahájení řízení výslovně označen, byl prvním úkonem ve věci vůči stěžovateli ve smyslu §178 odst. 2 písm. b) zákona o služebním poměru, kterým došlo k zahájení správního řízení. Stěžovateli nebyla upřena faktická možnost se vyjádřit k podkladům rozhodnutí; jeho vyjádření ze dne 21. 4. a 26. 4. 2011 je sice k písemnosti nazvané "Záznam významné události", v tomto dokumentu jsou však stěžovateli vytýkána totožná pochybení jako v později zpracovaném návrhu na změnu osobního příplatku, přičemž jde o stejné podklady, na jejichž základě bylo rozhodnuto o snížení osobního příplatku. Uvedené závěry Nejvyššího správního soudu nevybočily z mezí ústavnosti. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel byl informován o zahájení správního řízení a před vydáním správního rozhodnutí měl možnost vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí, popř. učinit procesní návrhy. K porušení procesních práv stěžovatele, které by mělo za následek porušení ústavnosti, tedy ve správním řízení ani v řízení před soudy nedošlo.
15. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu