ECLI:CZ:US:2017:3.US.1231.17.1
sp. zn. III. ÚS 1231/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace TIME : SERVICE, a.s., sídlem Tusarova 453/41, Praha 7 - Holešovice, zastoupené Mgr. Janem Pacovským, LL.M., advokátem, sídlem Čelakovského sady 433/10, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2017 č. j. 32 Cdo 5632/2016-289, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. července 2016 č. j. 6 Cmo 370/2015-243, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2015 č. j. 16 Cm 63/2013-184, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a obchodní korporace euroAWK, s.r.o., sídlem Konopišťská 739/16, Praha 10 - Vršovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, tj. rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatelka je přesvědčena, že v záhlaví specifikovaná soudní rozhodnutí porušují její základní práva a svobody garantovaná ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí, že došlo k porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, stanovící, že Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Dále namítá porušení čl. 2 odst. 3 a odst. 4 Ústavy České republiky, jakož i čl. 2 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") které stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon a každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Dále namítá, že obecné soudy porušily čl. 4 Ústavy České republiky, přikazující státní moci chránit základní práva a svobody. Stěžovatelka je rovněž přesvědčena, že došlo k porušení čl. 81 Ústavy České republiky, který stanoví, že soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy a čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky, podle nějž mají být soudci nezávislí a nestranní. Stěžovatelka také namítá porušení čl. 90 Ústavy České republiky, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Stěžovatelka také uvádí, že byl porušen čl. 1 Listiny, dle kterého jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti i v právech a základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Stěžovatelka také v ústavní stížnosti namítá porušení čl. 26 odst. 1 Listiny, zaručující právo podnikat, porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, tedy práva na soudní ochranu a porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, zaručujícího právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
2. Z ústavní stížnosti, předložených rozhodnutí obecných soudů a dalších dokumentů přiložených k ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
3. Žalobou k městskému soudu se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 525 391 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok opírala o skutečnost, že dne 10. 1. 2002 uzavřela s vedlejší účastnicí smlouvu označenou jako "komisionářská smlouva". Na jejím základě vzniklo vedlejší účastnici právo výlučného užívání tzv. city-light vitrín ve vlastnictví stěžovatelky a povinnost vedlejší účastnice hradit za toto užívání smluvní odměnu v podobě tzv. garantovaného zisku. Smlouva byla uzavřena na dobu pěti let, následně byla dodatkem č. 1 uzavřeným dne 8. 9. 2004 prodloužena o další tři roky. I přes to, že stěžovatelka na základě smlouvy plnila, vedlejší účastnice jí neposkytla protiplnění, na které měla nárok.
4. Městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu na zaplacení částky 525 391 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). V odůvodnění svého rozsudku městský soud uvedl, že má za prokázané, že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí měla být uzavřena komisionářská smlouva, vč. jejího dodatku č. 1, kterou za vedlejší účastnici podepsal Ing. Jaroslav Hanika na základě udělené plné moci druhým jednatelem Aladarem Krutim. Dle obchodního rejstříku jednatel Ing. Jaroslav Hanika jednal za společnost a podepisoval se za ni společně s dalším jednatelem a jednatel Aladar Kruti jednal za společnost a podepisoval se za ni samostatně. Podle městského soudu je způsob, jakým vedlejší účastnice v jím projednávaném případě jednala, v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2007 sp. zn. 29 Odo 1082/2005, uveřejněným pod číslem 17/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní. Dle něj je nepřípustné, aby způsob jednání statutárního orgánu uvedený v zakladatelské listině a v obchodním rejstříku byl obcházen udělením plné moci jednoho z jednatelů jednateli druhému. Městský soud tedy dospěl k právnímu závěru, že smlouva nebyla platně uzavřena a je bezpředmětné, že strany podle ní postupovaly po dobu několika let. Proto soud žalobu zamítl.
5. Městský soud dále projednávanou věc posoudil také z titulu bezdůvodného obohacení podle §451 zákona č. 40/1961 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"). V tomto směru konstatoval, že poskytnutí takového plnění se stěžovatelce nepodařilo prokázat. K jejímu návrhu dále aplikovat §268 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obchodní zákoník"), podle kterého kdo způsobil neplatnost právního úkonu, je povinen nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen, ledaže tato osoba o neplatnosti právního úkonu věděla, městský soud uvedl, že posouzení celého takového nároku rovněž nepřipadá v úvahu. Podle něj byl způsob jednání za vedlejší účastnici uveden ve veřejném rejstříku (obchodním rejstříku) a stěžovatelka se mohla s tímto zápisem při náležitě odpovědném přístupu seznámit, a z tohoto důvodu nemohla být v dobré víře.
6. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění uvedl, že skutkové závěry soudu prvního stupně jsou správné. Dále uvedl, že městský soud nepochybil, jestliže dospěl k závěru, že nedošlo vůbec k uzavření komisionářské smlouvy, neboť byla za vedlejší účastnici podepsána pouze jednatelem Ing. Jaroslavem Hanikou, jednajícím na základě písemné plné moci, udělené mu druhým jednatelem Aladarem Kruti. Proto také nemohla být akceptována argumentace stěžovatelky, podle níž jde v daném případě o relativně neplatnou smlouvu, jejíž neplatnost měla způsobit vedlejší účastnice, která se proto nemůže podle §40a občanského zákoníku této relativní neplatnosti dovolávat. Krajský soud také nesouhlasil s argumentací stěžovatelky, že vedlejší účastnice měla odpovídat za škodu, protože písemnou smlouvu měla nechat podepsat neoprávněnou osobou. Krajský soud uplatnil názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2014 sp. zn. 29 Cdo 4432/2013. Podle něj by otázka možné dobré víry stěžovatelky mohla mít význam při posuzování případné existence uplatňovaného nároku z titulu náhrady škody pouze tehdy, jestliže by jménem vedlejší účastnice jednala osoba zapsaná v obchodním rejstříku jako její statutární orgán, a to způsobem uvedeným v obchodním rejstříku. O nároku z bezdůvodného obohacení se krajský soud ztotožnil se závěrem městského soudu o neunesení důkazního břemene stěžovatelkou.
7. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl. Podle Nejvyššího soudu odvolací soud dospěl k závěru, podle kterého k uzavření komisionářské smlouvy nedošlo a otázku platnosti (neplatnosti) komisionářské smlouvy proto vůbec neposuzoval, a nezabýval se ani případným bezdůvodným obohacením spočívajícím v plnění z neplatného právního úkonu ani náhradou škody způsobené neplatným právním úkonem. Nejvyšší soud dále uvedl, že právní posouzení věci odvolacím soudem odpovídá jeho judikatuře.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že je přesvědčena, že obecné soudy při posuzování platnosti smlouvy nevyvinuly absolutně žádnou snahu vypořádat se s její argumentací o tom, že smlouva byla platně uzavřena. Vzhledem k tomu, že soudy přebíraly formalisticky právní posouzení případu z jiných rozhodnutí, došlo podle jejího názoru k porušení jejího práva na zákonného soudce. Dále obecné soudy jednaly v rozporu se závěry plynoucími z nálezu sp. zn. I. ÚS 190/15 ze dne 13. 9. 2016 a dovodily zákaz soukromého jednání, tedy zasáhly do principu autonomie vůle, bez toho, aby jej náležitě odůvodnily a bez poměřování hodnot, které má zákon chránit. Stěžovatelka trvá na tom, že v době uzavírání smlouvy neexistoval žádný zákon, který by uvedený způsob jednání jednatelů vedlejší účastnice zakazoval a v podobných případech musí převážit princip autonomie vůle. Také je přesvědčena, že vedlejší účastnice nejednala poctivě, těží ze svého nepoctivého jednání, a přesto dosud požívá právní ochrany, což je v rozporu s principy spravedlnosti.
9. Stěžovatelka dále trvá na tom, že nešlo o komisionářskou smlouvu. Plnění stěžovatelky vedlejší účastnici spočívalo v užívacím právu, jež jí bylo přenecháno na základě, byť neplatné, smlouvy. Zda vedlejší účastnice reklamní plochy reálně využívala, nebo nikoliv, nebylo, podle stěžovatelky, pro právní posouzení věci významné - majetkovou hodnotu má samo užívací právo. Proto se stěžovatelka domnívá, že měla nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Právní závěry vyslovené vrchním soudem v tomto směru považuje za zcela zavádějící, nekonzistentní a nereagující na její skutečnou právní argumentaci. Vrchní soud tak podle ní postupoval v rozporu s právem na spravedlivý proces, neboť se v odůvodnění rozsudku v podstatné míře odchyluje od toho, co bylo v řízení účastníky tvrzeno. Podobně nesprávně měl následně postupovat i Nejvyšší soud.
10. Stěžovatelka dále uvádí, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil stanoviska soudů prvního a druhého stupně: ty se měly, jak se stěžovatelka domnívá, věnovat otázce platnosti, a nikoli neexistence smlouvy. Dále se domnívá, že Nejvyšší soud se její argumentací týkající se náhrady škody nezabýval a pouze zopakoval závěr vrchního soudu. Soudy všech stupňů zcela pominuly otázku platnosti právní moci. To jim umožnilo zcela se vyhnout posouzení vzniku škody. Navíc tím, že obecné soudy - dle názoru stěžovatelky - svévolně konstatovaly neplatnost smlouvy a odmítly jakoukoliv kompenzaci za užívání reklamních ploch stěžovatelky vedlejší účastnicí, výraznou mírou zasáhly do jejího podnikání, resp. porušily její základní právo podnikat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky kladenými §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz jeho §43 odst. 2 písm. a)]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Přes výčet zásahů do základních práv a svobod stěžovatelky, představuje ústavní stížnost spíše polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Ústavní soud ve svém rozhodování vychází ze zásady, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace v jednotlivém případě je zásadně v pravomoci obecných soudů. Ústavní soud má pravomoc zasáhnout pouze v případech, kdy orgány veřejné moci vykročí z mezí daných ústavním pořádkem. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
14. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy nepostupovaly jednotně a konstatovaly jak neplatnost, tak neexistenci vzniku kontraktu. Z napadených rozhodnutí však vyplývá, že soudy všech stupňů setrvale konstatovaly, že smlouva nebyla uzavřena, tedy neexistovala. Městský soud sice ve svém rozsudku uvedl, že smlouva nebyla "platně" uzavřena, ale z kontextu tohoto konstatování a z obsahu napadeného rozhodnutí je patrné, že slovo "platně" je použito nadbytečně a jeho účelem není otevírat otázku planosti právního jednání. Nadbytečnost nemající zásadní vliv na srozumitelnost závěrů rozhodnutí však v žádném případě nelze považovat za vadu, která by se dotkla základních práv a svobod stěžovatelky. V tomto smyslu také posoudily rozsudek soudu prvního stupně i další soudní instance. Rovněž není patrné, že by se kterýkoli z obecných soudů dostatečně nevypořádal s argumentací stěžovatelky, včetně jejích stanovisek k platnosti právní moci, či druhu uzavíraného právního vztahu, resp. typu smlouvy. Obecné soudy odpovídajícím způsobem zjistily skutkový stav, vyložily své právní závěry a dostatečně chránily základní práva stěžovatelky. Jak již Ústavní soud uvedl v usnesení sp. zn. I. ÚS 2928/14 ze dne 26. 8. 2015 (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v databázi http://nalus.usoud.cz), i v tomto případě se obecné soudy dostatečně vypořádaly s odlišnostmi daného případu, případně dlouholetým dodržováním kontraktu, dobrou vírou stěžovatelky či jejími dalšími námitkami. Ústavní soud proto nemá v tomto případě obecným soudům a jejich rozhodnutím co vytknout.
15. Vzhledem k tomu, že obecné soudy neakceptovaly stěžovatelčinu argumentaci o neplatnosti právního jednání, nemohly postupovat jinak ani v případě nárokované náhrady škody podle §268 obchodního zákoníku, neboť pro to nebyl zákonem předvídaný důvod. Pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy nesprávně postupovaly také v případě případného vzniku bezdůvodného obohacení, pak i v tomto případě Ústavní soud zjistil, že obecné soudy dostatečně vysvětlily, proč dospěly k závěru, že se jeho vznik nepodařilo stěžovatelce prokázat. I v tomto bodě je jejich argumentace ucelená, logicky, empiricky i právně akceptovatelná a není tedy naplněna ústavně předvídaná podmínka, za níž může Ústavní soud realizovat svou pravomoc. Ústavní soud proto i tyto námitky posoudil jako zjevně neopodstatněné.
16. Zjevně neopodstatněná je také námitka směřující k ústavně garantované dovolenosti nezakázaného jednání a preferenci vůle stran obvyklé v soukromém právu. Stěžovatelka je přesvědčena, že postup vedlejší účastnice nebyl zákonem zakázán a na toto jednání nelze zpětně aplikovat právní závěry Nejvyššího soudu. Ústavní soud připomíná, že právní předpisy neexistují v nějakém kontextovém či časovém vakuu, ale vždy podléhají určitému výkladu. Právní normy, tedy regulativy lidského jednání, dopadající i na stěžovatelku a vedlejší účastnici, jsou tímto výkladem, který se vyvíjí a může se v čase měnit, podmíněny. Změny či vývoj výkladu právních předpisů v závislosti na změnách výsledků výkladu orgánů autoritativně aplikujících právo (v tomto případě soudů) nelze považovat za porušení principu právní jistoty stěžovatelky (viz například usnesení sp. zn. II. ÚS 3364/13 ze dne 30. 10. 2014 či usnesení sp. zn. II. ÚS 2955/09 ze dne 11. 3. 2010). Nejvyšší soud (případně další obecné soudy) není orgánem právo vytvářejícím, neboť v tom případě by se uplatnila zásada omezené retroaktivní působnosti právních norem. V tomto případě však soud právní předpis interpretoval v aktuálním hodnotovém a kontextuálním prostředí a dospěl k závěru, který má oporu v textu právního předpisu. Nelze tak souhlasit se stěžovatelkou předkládanou tezí, že jednání vedlejší účastnice bylo tzv. nezakázaným jednáním.
17. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2017
Josef Fiala v. r.
předseda senátu