ECLI:CZ:US:2017:3.US.1237.17.1
sp. zn. III. ÚS 1237/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Libora Kose, zastoupeného Mgr. Gabrielou Kopuletou, advokátkou, sídlem Havlíčkova 1043/11, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2017 č. j. 22 Cdo 5449/2016-227, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. května 2016 č. j. 32 Co 3/2016-200 a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 27. října 2015 č. j. 9 C 290/2013-155, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, a Mgr. Jany Andrejskové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené ústavním pořádkem, a sice čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se domáhal, aby soud vedlejší účastnici jako žalované uložil povinnost vyklidit konkrétní pozemek v katastrálním území Čáslav (o velikosti 141 m2) a vyklizený jej předat stěžovateli, a dále jím bylo uloženo stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení. Uvedený soud totiž dospěl k závěru, že námitka vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku, kterou vznesla vedlejší účastnice, je důvodná.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho závěrem, že došlo k vydržení vlastnického práva ke spornému pozemku, a stěžovateli uložil uhradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení. Vyšel z toho, že k vydržení došlo v letech 1953 až 1963, a to podle §116 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, s tím, že se právní předchůdci žalované chopili držby sporného pozemku v důsledku tzv. omluvitelného omylu a tento pozemek měly v oprávněné držbě dobu delší než 10 let.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné, a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení. Vyšel z toho, že právní závěry odvolacího soudu jsou v souladu s judikaturou dovolacího soudu a nelze je, jde-li o otázku dobré víry právních předchůdců vedlejší účastnice, že jim sporný pozemek patří, považovat za zjevně nepřiměřené.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti shrnul průběh soudního řízení a dále vytkl obecným soudům, že z jejich rozhodnutí není patrno, od kterého okamžiku se odvozuje počátek běhu vydržení, ke kterému okamžiku k vydržení došlo, zda došlo k přerušení běhu vydržecí lhůty a zda vedlejší účastnice mohla být v dobré víře po celou dobu vydržecí lhůty, a dále že nezohlednily individuální okolnosti případu, a to zejména ve vztahu k němu a jeho právním předchůdcům.
6. K tomu stěžovatel uvedl, že od počátku namítal nedostatek držby v dobré víře, neboť po únoru 1948 došlo ke svévolnému oplocení pozemku rodinou vedlejší účastnice, přičemž tehdejší vlastník Josef Kočí s ohledem na svůj politický profil měl za to, že pozemek byl zkonfiskován, proto také v roce 1991 bylo žádáno vydání pozemku v restituci, a až v této souvislosti bylo postaveno najisto, že ke konfiskaci nedošlo. Dopisem ze dne 12. 6. 1998 se jeho právní předchůdkyně domáhala po vedlejší účastnici svého vlastnického práva, přičemž doručením tohoto dopisu vedlejší účastnice pozbyla dobrou víru, a přerušil se tak běh vydržecí lhůty. K této námitce však soudy nepřihlédly, resp. se s ní nevypořádaly, stejně tak jako tomu bylo v případě námitky, že podle obecného občanského zákoníku ani podle občanského zákoníku z roku 1950 k vydržení sporného pozemku nedošlo a dojít nemohlo, stejně tak jako podle občanského zákoníku z roku 1964, a to s ohledem na §135a ve spojení s §199, a v období od roku 1991 k vydržení sice dojít mohlo, čemuž ale zabránila ztráta dobré víry.
7. Nejvyšší soud konstatoval skutkové okolnosti nesprávně, neboť pozemek byl jeho právními předchůdci ovládán od roku 1939 do roku 1948, poté ho rodina vedlejší účastnice neoprávněně oplotila a začala ho užívat, čemuž nebylo vzhledem k "třídnímu původu" možné se bránit. Soudy uváděná skutečnost, že rodina vedlejší účastnice začala užívat pozemek od roku 1953, kdy si koupila vedlejší pozemek, nic o dobré víře nevypovídá. V případě absence alespoň domnělého právního titulu je originární nabytí vlastnického práva k nemovitosti vyloučeno, takže to, že sporný pozemek byl v předmětném období fakticky v dobré víře užíván vedlejší účastnicí a předtím byl užíván v dobré víře jejími právními předchůdci, není významné. Tímto titulem nemůže být ani znalecký posudek ani smlouva o převodu vedlejšího pozemku. Navíc vedlejší účastnice při vynaložení běžné opatrnosti mohla z pozemkové knihy nebo katastru nemovitostí zjistit, kdo je vlastníkem pozemku, rovněž z neplacení daně lze usuzovat, že by se vedlejší účastnice chovala tak, jako by jí pozemek patřil. Dle stěžovatele rodiče vedlejší účastnice a její teta věděli, že pozemek je ve vlastnictví souseda. Upozornil také, že "pro odstranění pochybností" žádal, aby byl proveden důkaz spisem tehdejšího Okresního pozemkového úřadu v Kutné Hoře, odvolací soud však tento důkaz nepřipustil, byť jím mohla být zodpovězena otázka, zda vedlejší účastnice a její právní předchůdci mohli být v dobré víře, jde-li o užívání sporného pozemku.
8. Podle stěžovatele obecné soudy nerespektovaly požadavky na ústavně souladný proces dokazování a hodnocení důkazů a na řádné odůvodnění rozhodnutí, když se nevypořádaly se všemi důkazy a argumentačními tvrzeními, které on v průběhu řízení uplatnil. Má za to, že je nadále vlastníkem daného pozemku, neboť k jeho vydržení nedošlo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz níže), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad tzv. podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Jejich přítomnost však Ústavní soud nezjistil.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti sice namítl porušení principů ústavně souladného procesu, její podstatou však je polemika se závěry obecných soudů ohledně otázky, zda došlo k vydržení předmětného pozemku. Obecné soudy vyšly z toho, že k vydržení vlastnického práva došlo (minimálně) již v letech 1953 až 1963 (pozn. soudce zpravodaje - v tomto období probíhala držba), a to podle ustanovení §116 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, a to za situace, kdy právní předchůdci vedlejší účastnice kupní smlouvou ze dne 8. 3. 1953 nabyli sousední pozemky, k nimž už byl v té době "připlocen" sporný pozemek. Odvolací soud stěžovateli umožnil, aby prokázal, že právní předchůdci vedlejší účastnice sporný pozemek neužívali (nedrželi) v dobré víře, včetně jeho tvrzení, že právní předchůdci vedlejší účastnice si pozemek oplotili a začali ho užívat v roce 1948, to se však nestalo, a naopak s ohledem na provedené důkazy vyvodily, že pozemek byl historicky užíván společně s převáděnými pozemky (od roku 1953) v dobré víře, když omyl právních předchůdců vedlejší účastnice, kdy cizí (sporný) pozemek užívali jako svůj, nutno s ohledem na konkrétní okolnosti případu pokládat za "omluvitelný".
13. Stěžovatelova výtka, že obecné soudy, pokud jde o okolnosti, resp. podmínky vydržení, své závěry neodůvodnily, opodstatněná tedy zjevně není. Jestliže stěžovatel dále namítl, že nemohlo dojít k vydržení na základě mj. občanského zákoníku z roku 1950, není zcela zřejmé, proč by tomu tak nemohlo být; vyvozuje-li stěžovatel absenci domnělého nabývacího titulu z toho, že se právní předchůdci vedlejší účastnice chopili držby již v roce 1948 a že věděli, že předmětem kupní smlouvy z roku 1953 není sporný pozemek, tuto skutečnost stěžovatel v řízení neprokázal. A má-li stěžovatel v obecné rovině za to, že za takový titul nelze zmíněnou smlouvu považovat, tuto námitku již uplatil stěžovatel v dovolání a Nejvyšší soud se s ní náležitě vypořádal. Samotná skutečnost, že se stěžovatel s tímto názorem neztotožňuje, opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže. Věcná nesprávnost (nezákonnost) totiž nemůže být bez dalšího referenčním hlediskem přezkumu Ústavního soudu (viz sub 11). Stěžovatel také namítl, že odvolací soud neprovedl jím navržený důkaz spisem pozemkového úřadu, ovšem povinností soudu není vyhovět tomu kterému důkaznímu návrhu, nadto ani z ústavní stížnosti není zřejmé, jak by to s ohledem na proběhlé dokazování před obecnými soudy mohlo změnit výsledek řízení.
14. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími mohlo dojít k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, jak bylo stěžovatelem tvrzeno, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu