ECLI:CZ:US:2017:3.US.1298.16.1
sp. zn. III. ÚS 1298/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Mojžíška, zastoupeného Mgr., Ing. Vlastimilem Dvořákem, advokátem, sídlem Brníčko 91, proti I. a II. výroku rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. dubna 2016 č. j. 3 Ads 134/2015-53 a proti II. a III. výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 12. května 2015 č.j. 72 Ad 10/2014-207, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 25, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených výroků rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10 a čl. 90 Ústavy a dále čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst. 1, čl. 30 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dál jen "krajský soud") ze dne 12. 5. 2015 č. j. 72 Ad 10/2014-207 byl výrokem I. zamítnut návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, výrokem II. byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí vedlejší účastnice jako žalované ze dne 12. 5. 2015 č. j. XXX - ID a výrokem III. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Napadeným správním rozhodnutím vedlejší účastnice zamítla námitky stěžovatele a potvrdila své předchozí rozhodnutí ze dne 27. 1. 2014 č. j. 530 701 246, jímž upravila stěžovateli podle vyhlášky č. 296/2013 Sb., o výši všeobecného vyměřovacího základu za rok 2012, přepočítacího koeficientu pro úpravu všeobecného vyměřovacího základu za rok 2012, redukčních hranic pro stanovení výpočtového základu pro rok 2014 a základní výměry důchodu stanovené pro rok 2014 a o zvýšení důchodů v roce 2014, jeho invalidní důchod tak, že od lednové splátky 2014 mu navýšila procentní výměru o 0,4 % (o 20 Kč) na částku 4 890 Kč měsíčně a základní výměru o 10 Kč na částku 2 340 Kč měsíčně. Celkem tedy stěžovateli náležel invalidní důchod ve výši 7 230 Kč měsíčně.
3. Při posouzení věci vycházel krajský soud z následujícího skutkového stavu: stěžovatel v době od 1. 1. 1982 do 28. 2. 1987 pobíral částečný invalidní důchod. Rozhodnutím vedlejší účastnice ze dne 1. 6. 1987 mu byl od 1. 3. 1987 přiznán plný invalidní důchod, poté mu byl rozhodnutím vedlejší účastnice ze dne 25. 3.1993 přiznán ode dne 2. 4. 1993 opět pouze částečný invalidní důchod. Podle čl. II. bodu 8 zákona č. 306/2008 Sb., který mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, se částečný invalidní důchod ve výši, v jaké stěžovateli náležel ke dni 31. 12. 2009, považuje od 1. 1. 2010 za invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně s tím, že vyplácená výše invalidního důchodu se k tomuto datu nezměnila. Invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně je stěžovateli vyplácen dosud. Při kontrolní lékařské prohlídce v roce 2000 byl stěžovatel uznán od 28. 7. 1999 plně invalidním. Protože o nároku na důchod lze rozhodnout pouze na základě žádosti uplatněné u okresní správy sociálního zabezpečení, byl stěžovatel několikrát vyzván, aby se dostavil na příslušnou okresní správu sociálního zabezpečení k sepsání této žádosti. Krajský soud konstatoval, že doposud tak neučinil (sc. k datu vydání rozhodnutí krajského soudu). Z podání ze dne 3. 1. 2014, doručeného vedlejší účastnici dne 6. 1. 2014, a nazvaného jako "žádost o vydání rozhodnutí o zvýšení dávky", usoudila vedlejší účastnice, že stěžovatel žádá o vydání rozhodnutí o zvýšení důchodu od lednové splátky 2014. Na základě této písemné žádosti vydala vedlejší účastnice rozhodnutí o zvýšení dávky.
4. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2016 č. j. 3 Ads 134/2015-53 byla kasační stížnost stěžovatele zamítnuta (výrok I.), neboť Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek je zákonný. Ve výrocích II. a III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že od počátku řízení o správní žalobě panuje zásadní nejistota o vlastním předmětu řízení. Stěžovatel uvádí, že po celou dobu řízení o předmětné žalobě namítal, že nejde o řízení ve věci invalidního důchodu, neboť jej stěžovatel nepobíral, pobíral jen částečný invalidní důchod. Ve své argumentaci proti žalobě stěžovatele si však vedlejší účastnice protiřečila tím, že z podání stěžovatele ze dne 3. 1. 2014, doručeného vedlejší účastnici dne 6. 1. 2014, které stěžovatel nazval jako "žádost o vydání rozhodnutí o zvýšení dávky", usoudila, že stěžovatel žádá o vydání rozhodnutí o zvýšení důchodu od lednové splátky 2014, tedy dle jejího názoru o zvýšení částečného invalidního důchodu, což však není pravdou. Neuvedla však, co konkrétně ji vedlo k takovémuto úsudku, když si sama byla vědoma toho, že by měl stěžovateli náležet podle záznamu o mimořádné lékařské prohlídce ze dne 9. 3. 2001 invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně, tedy plný invalidní důchod. Vedlejší účastnice tedy měla stěžovatele vyzvat k upřesnění žádosti v daném smyslu, aby tato žádost splňovala veškeré právní náležitosti žádosti o plný invalidní důchod. Případně měla na základě prokazatelné znalosti o stěžovatelově zdravotním stavu na základě správního uvážení rozhodnout o přiznání plného invalidního důchodu. Toto se však nestalo. Proto podle názoru stěžovatele ani nemělo smysl upřesňovat správní žalobu, když nebyl vyjasněn základní předmět soudního řízení o ní.
6. Stěžovatel dále uvádí, že jestliže vedlejší účastnice zahájila řízení o zvýšení částečného invalidního důchodu a rozhodovala o této dávce, neměla vůbec právo to učinit, neboť již na základě stěžovatelova podání ze dne 3. 1. 2014, doručeného vedlejší účastnici dne 6. 1. 2014, probíhalo řízení o plném invalidním důchodu. Takovýto postup vedlejší účastnice je podle stěžovatele v rozporu s §81 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, neboť zahájení řízení o přiznání plného invalidního důchodu brání tomu, aby bylo zahájeno řízení o částečném invalidním důchodu a naopak. Řízení o částečném invalidním důchodu, jak je označuje vedlejší účastnice, je od počátku protiprávní a nepřípustné, neboť nemělo vůbec probíhat. Nebyla-li si vedlejší účastnice jistá, o jaký druh invalidního důchodu jde, měla si tuto skutečnost se stěžovatelem předem upřesnit, než vydala napadená rozhodnutí o částečném invalidním důchodu. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou tedy podle stěžovatele zmatečná a měla by být zrušena. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší správní soud rozhodl o jeho kasační stížnosti bez nařízení jednání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
11. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je nepřehledná a chybí v ní rovněž jakákoli ústavněprávní argumentace, ačkoli byla sepsána advokátem. Z ústavní stížnosti nevyplývá, co stěžovatel jejím podáním sleduje, ani to, čeho se stěžovatel v předmětném správním a následně soudním řízení domáhal.
12. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že předmětem správního řízení nebyl invalidní důchod a že řízení o jeho správní žalobě bylo zmatečné. K této námitce Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že rozhodnutí vedlejší účastnice ze dne 13. 3. 2014 bylo vydáno v řízení o námitkách, které stěžovatel podal proti rozhodnutí o zvýšení dávky ze dne 27. 1. 2014. Toto rozhodnutí učinila vedlejší účastnice v reakci na přípis stěžovatele ze dne 3. 1. 2014, v němž vyjádřil nesouhlas s oznámením o zvýšení dávky (invalidního důchodu) ze dne 1. 1. 2014. Nejvyšší správní soud dovodil, že uvedený postup je zcela v souladu s §86 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Předmětem správního řízení v daném případě nebylo a ani nemohlo být nic jiného, než zvýšení dávky podle vyhlášky č. 296/2013 Sb. Řízení o nárocích, které stěžovatel uvádí, je možno zahájit pouze na základě žádosti uplatněné u příslušné okresní správy sociálního zabezpečení. Nejvyšší správní soud konstatoval, že to zatím stěžovatel neučinil, nepostupoval tak svého času dokonce ani v záležitosti plného invalidního důchodu, jenž mu mohl být (jestliže by splňoval podmínku potřebné doby pojištění) takto přiznán. Ústavní soud shledal, že uvedené závěry Nejvyššího správního soudu jsou ústavně konformní.
13. Ústavní soud zdůrazňuje, že bylo především na stěžovateli, aby jednoznačně a zřetelně formuloval, čeho se v předmětném správním řízení, popř. následně v soudním řízení o jeho správní žalobě domáhá, chtěl-li dosáhnout zamýšleného výsledku. Z výše uvedeného je však zřejmé, že stěžovatel stanoveným postupem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny nepostupoval. Postup stěžovatele ve správním řízení a následně v soudním řízení se naopak jeví jako chaotický a nekoncepční.
14. K námitce stěžovatele, že Nejvyšší správní soud rozhodl o jeho kasační stížnosti bez nařízení jednání, Ústavní soud uvádí, že podle §109 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání. Považuje-li to za vhodné nebo provádí-li dokazování, nařídí k projednání kasační stížnosti jednání. Protože v předmětné věci Nejvyšší správní soud dokazování neprováděl, postupoval zcela v souladu s uvedeným ustanovením, když ve věci rozhodl bez nařízení jednání.
15. Protože ústavní stížnost neobsahuje žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých stěžovatel dovozuje porušení svých ústavně zaručených základních práv, Ústavní soud posoudil tuto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
16. Ústavní soud konstatuje, že postup soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud nezjistil, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
17. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu