ECLI:CZ:US:2017:3.US.1351.17.1
sp. zn. III. ÚS 1351/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Jiřiny Valentové, zastoupené JUDr. Viliamem Kováčikem, advokátem, sídlem třída SNP 733/2, Hradec Králové - Slezské Předměstí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2017 č. j. 33 Cdo 498/2017-166, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. října 2016 č. j. 24 Co 258/2016-143 a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. dubna 2016 č. j. 7 C 10/2016-93, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti CENTROPOL ENERGY, a. s., sídlem Vaníčkova 1594/1, Ústí nad Labem, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, neboť jimi mělo být porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") rubrikovaným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 28 063 Kč s příslušenstvím (z důvodu nedoplatku ceny za dodávanou elektrickou energii a dále i z důvodu smluvní pokuty).
3. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatelky shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil.
4. Nejvyšší soud následné stěžovatelčino dovolání výše identifikovaným usnesením odmítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka nedostála povinnosti vymezit v dovolání otázku jeho přípustnosti.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, jejíž obsah netřeba z dále uvedených důvodů podrobněji rekapitulovat, namítá, že soudy prvního a druhého stupně odmítly provést jí navrhovaný důkaz, a navíc se nedostatečným způsobem vypořádaly s jí vznesenými námitkami. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že její dovolání odmítl pouze z formálních důvodů, aniž by se zabýval otázkou, zda je napadené rozhodnutí odvolacího soudu souladné s dosavadní rozhodovací praxí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť proti němu stěžovatelka již neměla k dispozici žádný procesní prostředek k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Proti napadeným usnesením okresního soudu a krajského soudu však z níže uvedených důvodů není ústavní stížnost přípustná.
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Stěžovatelčino dovolání bylo odmítnuto proto, že v něm stěžovatelka řádně nevymezila otázku jeho přípustnosti, což je dle §241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") podstatná náležitost tohoto mimořádného opravného prostředku, pouze parafrázovala dikci ustanovení §237 o. s. ř.
8. Stěžovatelka tuto skutečnost nikterak nerozporuje, když toliko namítá, že se Nejvyšší soud měl - bez ohledu na případné formální vady - dovoláním meritorně zabývat; současně namítá, že měl dovolací soud uvést, se kterými konkrétními rozhodnutími je napadené rozhodnutí krajského soudu v souladu. Přehlíží tak, že to byla právě její procesní povinnost, aby v rámci vymezení přípustnosti svého mimořádného opravného prostředku jednak označila konkrétní právní otázku, u jejíhož řešení se měl odvolací soud v dané věci dle jejího názoru odchýlit od existujících judikátů, resp. otázku, jež má být dovolacím soudem řešena jinak, a jednak aby označila rovněž (alespoň některé) judikáty, ve kterých byla dle jejího přesvědčení tato právní otázka řešena odlišně od řešení zvoleného odvolacím soudem, resp. konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, ve kterých byla sice předmětná právní otázka řešena stejně jako v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, ale dle jejího (právně podloženého) názoru by správně měla být řešena odlišně.
9. Jelikož tedy stěžovatelčino dovolání tuto obligatorní část neobsahovalo, nelze na postup dovolacího soudu, jenž na tomto základě její dovolání odmítl, hledět jako na postup, který by nebyl ústavně konformní. Neobsahovalo-li totiž stěžovatelčino dovolání řádné vymezení jeho přípustnosti, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než je odmítnout.
10. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná.
11. Tato skutečnost má přitom nevyhnutelné procesní důsledky do posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v platném znění), či nikoliv.
12. Bylo-li stěžovatelčino dovolání - řádně - odmítnuto proto, že v něm stěžovatelka nevymezila otázku jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil".
13. Je tedy namístě uzavřít, že je-li předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013), tedy je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o bezvadném (co do obsahu) dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (v podrobnostech viz odůvodnění usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V takovém případě nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu - považovat za přípustnou.
14. Na základě uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu