ECLI:CZ:US:2017:3.US.1413.17.1
sp. zn. III. ÚS 1413/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1569/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2017 č. j. 70 Co 28/2017-401, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a a) L. M., b) nezletilé A. M. a c) nezletilého P. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s principem rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny.
2. Rozsudkem ze dne 15. 11. 2016 č. j. P 174/2009-367 Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl návrh stěžovatele (jako otce nezletilých vedlejších účastníků) na snížení výživného s tím, že od poslední úpravy výživného nedošlo k žádné podstatné změně, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Uvedený rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, avšak Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jej potvrdil jako věcně správný (§219 o. s. ř.) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že je vyučený číšník a do roku 2015 pracoval jako číšník a provozní restaurace. Byl dlouhodobě vyloučen z možnosti pracovat z důvodu špatného zdravotního stavu, který byl způsoben úrazem ramene, přičemž v průběhu léčby se objevily další zdravotní komplikace. Prodělal několik operací, poslední na podzim 2016, s léčbou byla spojena rehabilitace. Přes tuto léčbu nebylo dosaženo plné hybnosti ruky, a není schopen vykonávat svou původní práci.
5. V této souvislosti stěžovatel upozornil, že byl v dlouhodobé pracovní neschopnosti, která byla ukončena po cca 2 letech, jeho zdravotní problémy nebyly vyřešeny a v životě jej omezují. V řízení prokázal, že byl ze zdravotních důvodů vyloučen z možnosti pracovat, že neměl jiný příjem než nemocenskou v řádech tisíců korun a od roku 2015 byl v tíživé finanční situaci, když na něj dolehly dluhy z minulosti, byla proti němu vedena exekuce pro velkou částku, tyto dluhy vznikly dlouho předtím, než přestal být s to plnit své povinnosti z běžného výživného. Do poslední chvíle se však snažil plnit vyživovací povinnost a o snížení výživného požádal až v době, kdy již nebyl schopen dostát svým závazkům.
6. Obecným soudům stěžovatel vytýká, že sice konstatovaly, že utrpěl úraz, a je stále v pracovní neschopnosti, která byla prodlužována, zároveň však uvedly, že je jediným jednatelem společnosti Sushi Sakura, s. r. o., tuto funkci by mohl vykonávat a plynula by mu z ní odměna. Odmítl, aby na něj městský soud pohlížel jako na nezodpovědného otce, který se snaží vyhýbat plnění svých povinností vůči nezletilým dětem, s tím, že se nachází v mimořádné životní situaci, kdy není objektivně schopen dostát svým závazkům, jeho současné výdělkové možnosti jsou velmi omezené a je závislý na nemocenských dávkách. K tomu dodal, že jeho dlouhodobá pracovní neschopnost ve spojení se skončením provozování restaurace společností Sushi Sakura, s. r. o., a s prodejem nemovitého majetku v exekuci, jsou významnými změnami v jeho poměrech, pro které není schopen platit soudem stanovené výživné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Ústavní soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje své stanovisko vyjádřené již v soudním řízení, tj. argumentuje svou špatnou finanční situací a nedobrým zdravotním stavem, ovšem z napadeného rozhodnutí městského soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně je patrno, že oba soudy se majetkovými a dalšími poměry stěžovatele, včetně jeho zdravotního stavu, podrobně zabývaly a ve svých rozhodnutích náležitě zdůvodnily, proč stěžovatelova tvrzení ohledně jeho majetkové situace odmítly jako nevěrohodné. Nikoliv nepřiléhavě vedle toho uzavřely, že i kdyby tomu (snad) tak bylo, šlo by o vzdání se majetkového prospěchu a podstoupení nepřiměřených rizik, na které nelze brát zřetel, a stejně tak dostatečně vysvětlily, proč u stěžovatele - i přes jeho tvrzení o špatném zdravotním stavu - nutno vycházet z hlediska tzv. výdělkové, resp. příjmové potenciality.
11. Stěžovatel na dané úvahy obecných soudů adekvátně nezareagoval, rozpory ve svých výpovědích ohledně majetkové situace nevysvětlil, a ani neozřejmil, proč (je-li jeho finanční situace skutečně tak špatná) nevykonává alespoň takovou práci, kterou by jeho (údajně zhoršený) zdravotní stav umožňoval. Důvody, na nichž je jejich rozhodnutí postaveno, tak nebyly relevantním způsobem zpochybněny, a proto Ústavní soud nemá, co by závěrům městského soudu z hlediska ústavnosti (a vlastně i z hlediska jejich věcné správnosti, kdyby takové hledisko bylo ovšem relevantní) mohl vytknout.
12. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud neshledal, že napadeným soudním rozhodnutím došlo k porušení výše uvedeného ústavně zaručeného základního práva (či principu), a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu