ECLI:CZ:US:2017:3.US.1482.17.1
sp. zn. III. ÚS 1482/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Kalandry, zastoupeného Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem, sídlem Ve Vinicích 553, Mělník, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. března 2017 č. j. 6 Afs 9/2017-29 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. prosince 2016 č. j. 29 Af 57/2014-85, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí správních soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, přitom vyplývá, že Finanční úřad v Otrokovicích zahájil dne 16. 8. 2011 daňovou kontrolu stěžovatele na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2008, 2009 a 2010 a na dani z přidané hodnoty za jednotlivá období od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2009. Na základě toho byl následně vydán dodatečný platební výměr na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2010, jímž byla stěžovateli doměřena daň ve výši 292 092 Kč a daňový bonus ve výši mínus 23 602 Kč a zároveň mu byla uložena povinnost uhradit penále ve výši 63 060 Kč.
3. Proti tomu výměru podal stěžovatel odvolání, které bylo Odvolacím finančním ředitelstvím zamítnuto. Odvolací finanční ředitelství v odůvodnění svého rozhodnutí zejména konstatovalo, že stěžovatel uplatňoval jako výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů podle zákona o dani z příjmů platby za materiál pořízený od společností BL PLASTMETAL s. r. o., avšak předložené faktury za tento materiál ve skutečnosti vystavil otec stěžovatele, a to pouze formálně, aby stěžovatel mohl deklarované výdaje odečíst ze základu daně a dalším prodejem předmětného materiálu dosáhnout čistého příjmu. Paní Barbora Ladmová totiž byla jedinou osobou, která byla v rozhodném období oprávněná za společnost BL PLASTMETAL s. r. o., jednat a ta uvedla, že stěžovatelem předložené faktury nevystavila, nepodepsala, na ní uvedené platby nepřijala a zboží nedodala.
4. Toto rozhodnutí vedlejšího účastníka napadl stěžovatel žalobou, která byla v záhlaví citovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále také "krajský soud") zamítnuta (výrok I.) a výroky II. a III. krajský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve svém rozhodnutí zejména zdůraznil, a to v reakci na konkrétní námitky stěžovatele, že výslech Barbory Ladmové a jejího spolupracovníka Ladislava Tomana v řízení před vedlejším účastníkem proběhl za účasti zástupce stěžovatele, který měl možnost klást těmto svědkům otázky a dohlížet na řádný průběh dokazování. Krajský soud v postupu vedlejšího účastníka neshledal ani porušení §115 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), podle něhož platí, že provádí-li odvolací orgán v rámci odvolacího řízení dokazování, seznámí před vydáním rozhodnutí o odvolání odvolatele se zjištěnými skutečnostmi a důkazy, které je prokazují, a umožní mu, aby se k nim ve stanovené lhůtě vyjádřil, popřípadě navrhl provedení dalších důkazních prostředků. Obdobně postupuje odvolací orgán i v případě, kdy dospěje k odlišnému právnímu názoru, než správce daně prvního stupně, a tato změna by ovlivnila rozhodnutí v neprospěch odvolatele. Účelem §115 odst. 2 daňového řádu je přitom podle krajského soudu zabránit vydání překvapivého rozhodnutí, což se však v právě projednávané věci nestalo, neboť odvolací finanční ředitelství není povinen před vydáním rozhodnutí seznámit stěžovatele s hodnocením důkazů, ale pouze se skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů vyplývají. Tuto svoji povinnost přitom podle krajského soudu vedlejší účastník splnil.
5. Následná kasační stížnost byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta (výrok I.) a výroky II. a III. Nejvyšší správní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve svém rozhodnutí Nejvyšší správní soud zejména uvedl, že s obsahově zcela totožnou kasační stížností téhož stěžovatele se již zabýval a svým rozsudkem ze dne 8. 2. 2017 č. j. 7 Afs 248/2016-29 ji zamítl. V následném rozhodnutí proto již jen stručně uvedl, že eventuální rozpory ve výpovědích Barbory Ladmové a Ladislava Tomana byly v řízení před vedlejším účastníkem dostatečně vysvětleny. Podstatné přitom je, že postup, kterým vedlejší účastník svědky vyslechl, byl nakonec procesně správný a výpovědi jmenovaných svědků odpovídaly i dalším provedeným důkazům. Pro nynější řízení je rovněž podle Nejvyššího správního soudu podstatné pouze to, zda faktury od společnosti BL PLASTMETAL s. r. o., odrážejí skutečně realizované dodávky. Bylo přitom spolehlivě zjištěno, že tomu tak není. Konečně podle Nejvyššího správního soudu nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele o porušení §115 odst. 2 daňového řádu. Právo na seznámení se s provedenými důkazy v odvolacím řízení, ani právo se k těmto důkazům vyjádřit před vydáním rozhodnutí v sobě totiž nezahrnuje právo odvolatele na obeznámení se s hodnotícími úvahami odvolacího orgánu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Ve stížnostní argumentaci pak stěžovatel v podstatě zopakoval námitky, které již uvedl před orgány finanční správy a před správními soudy. V řízení byla jako stěžejní důkaz vzata podle něj nepravdivá výpověď paní Barbory Ladmové, která je odlišná nejen od výpovědí stěžovatelova otce, ale také od výpovědi Ladislava Tomana. Přesto krajský soud hodnotil výpovědi Ladislava Tomana a Barbory Ladmové tak, že mezi nimi není žádných podstatných rozdílů, přestože tyto jsou podle stěžovatele mezi sebou v příkrém rozporu. Dále stěžovatel upozorňuje na to, že celou věc vyšetřovala rovněž Policie České republiky, která na rozdíl od správce daně tvrzení stěžovatele prověřila a zjistila, že společnost BL PLASTMETAL s. r. o., skutečně stěžovatelem fakturovaný materiál - granulát nejméně jednomu dalšímu odběrateli, a to společnosti DLplast, s. r. o., dodala. Tím byly vyvráceny nepravdivé výpovědi svědků Barbory Ladmové a Ladislava Tomana a naopak byla potvrzena pravdivost výpovědí stěžovatelova otce. Z toho také podle stěžovatele plyne, že jím deklarované dodávky od společnosti BL PLASTMETAL s. r. o., se uskutečnily a stěžovatel měl právo na uplatnění nákladů a odpočtu daně z přidané hodnoty. Podle stěžovatele ve věci rovněž pochybil vedlejší účastník v tom, že věc řádně neprojednalo, čímž porušilo nejen principy dobré správy, ale také §115 odst. 2 daňového řádu.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
9. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
11. Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci. Je totiž zřejmé, že stěžovatelova ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo správních orgánů, vedenou zejména v rovině tzv. práva podústavního, a stěžovatel zřejmě (avšak nepřípadně) předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž se však Ústavní soud uchýlil k hodnocení tzv. podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, konstatuje, že v daném případě neshledal žádný exces či mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.
12. Tvrdí-li stěžovatel v prvé řadě v ústavní stížnosti , že výpověď svědkyně Ladmové a svědka Tomana jsou vzájemně "v příkrém rozporu", pak zde Ústavní soud odkazuje zejména na odst. 17 a násl. ústavní stížností napadeného rozsudku krajského soudu, kde jsou jejich výpovědi parafrázovány (respektive citovány). Z těchto pasáží plyne, že v rozporu v žádném případě nejsou. Ostatně svědkyně Ladmová začala svou výpověď slovy: "Všechno, co vypověděl pan Ladislav Toman, je pravda". Vysvětlila dále, že když dříve správci daně potvrzovala skutečnosti předkládané otcem stěžovatele (tedy, že společnost BL PLASTMETAL s. r. o., stěžovateli dodala specifikovaný granulát, na základě čehož stěžovatel provedl výše specifikovaný odpočet ze své daňové povinnosti), pak tak učinila ze strachu, neboť otec stěžovatele ji (i pana Tomana) vydíral. Svoji výpověď potvrdila i později, když byla slyšena procesně správným způsobem.
13. Odkazuje-li stěžovatel na usnesení Policie České republiky ze dne 22. 1. 2015 o odložení trestní věci stěžovatele pro podezření ze spáchání přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné platby, pak samotné konstatování policejního orgánu, že ve věci nejde o podezření z přečinu a že věc není na místě vyřídit jinak, nevylučuje, že stěžovatel se nedopustil porušení daňových předpisů a že mu nemůže být doměřena daň.
14. Konečně ani podle Ústavního soudu nelze vykládat shora citované ustanovení §115 odst. 2 daňového řádu tak, že by měl správce rozhodující v odvolacím řízení daňovému subjektu sdělovat, jak hodlá rozhodnout. V právě projednávané věci ostatně nelze přehlížet ani tu skutečnost, že odvolání stěžovatele bylo vedlejším účastníkem zamítnuto, neboť ten se ztotožnil s rozhodnutím finančního úřadu. Rozhodnutí o odvolání stěžovatele proto ani z tohoto úhlu pohledu nebylo překvapivé.
15. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovateli ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu