ECLI:CZ:US:2017:3.US.1542.17.1
sp. zn. III. ÚS 1542/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti bytového družstva Družstvo Veletržní 826, sídlem Veletržní 826/61-63, Praha 7 - Holešovice, zastoupeného JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, sídlem Trojanova 2022/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2017 č. j. 26 Cdo 2498/2016-274, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2015 č. j. 64 Co 153/2015-246 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. listopadu 2014 č. j. 54 C 1/2009-213, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7 jako účastníků řízení, a bytového družstva Lidové bytové družstvo Praha 7, sídlem U Uranie 1362/12, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 a 4 Ústavy.
2. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem (poté, co mu věc byla odvolacím soudem vrácena k dalšímu řízení) uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 245 911 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, současně (mimo jiné) zamítl žalobu vedlejšího účastníka co do částky 125 339 Kč s příslušenstvím, neboť v této části žaloba přesahovala výši zjištěného bezdůvodného obohacení (resp. zjištěné výše náhrady za užívání daného pozemku dle znaleckého posudku). Vedlejší účastník se domáhal vydání bezdůvodného obohacení za užívání v žalobě specifikovaných pozemků v jeho vlastnictví, na nichž stojí stavba ve vlastnictví stěžovatele; při stanovení výše náhrady postupoval podle cenové mapy platné pro rok 2008.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rubrikovaným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrdil.
4. Následné stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud shora označeným usnesením zčásti pro jeho vady, zčásti pro nepřípustnost.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel zdůrazňuje, že předmětné pozemky historicky vždy patřily k budovám v jeho vlastnictví, a to od jejich výstavby v roce 1924 Obecně prospěšným stavebním a bytovým družstvem "Lidový dům". Stěžovatel vznikl vyčleněním z vedlejšího účastníka a dle ustanovení §29 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), se stal vlastníkem budovy č. p. X, a dle názoru stěžovatele tedy i vlastníkem předmětných pozemků. Vlastnictví předmětných pozemků vedlejším účastníkem označuje stěžovatel za čistě formální, přičemž namítá, že vlastnické právo vedlejšího účastníka bylo deklarováno v rozporu s účelem zákona č. 72/1994 Sb., a navíc věcně nepříslušným soudem. S odkazem na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1117/2001 a 25 Cdo 732/2008, ve kterých dovolací soud konstatoval, že "pravomocný rozsudek o kladné či záporné určovací žalobě netvoří překážku věci pravomocně rozsouzené k žalobě na plnění založené na tomtéž právu", se přitom stěžovatel domnívá, že se soudy v projednávané věci měly - jako otázkou předběžnou - zabývat otázkou, zda je vedlejší účastník skutečně vlastníkem předmětných pozemků. V této spojitosti navíc stěžovatel zdůrazňuje, že mu nemůže být kladeno k tíži, že v předchozím řízení proti výroku o určení vlastnictví vedlejšího účastníka k předmětným pozemkům nikterak nebrojil, neboť dle tehdejšího výkladu zákona č. 72/1994 Sb. by případné odvolání bylo zcela beznadějné. Nadto stěžovatel namítá, že i kdyby byl vedlejší účastník skutečně právoplatným vlastníkem předmětných pozemků, jeho uplatněný nárok je třeba považovat - vzhledem ke způsobu odnětí vlastnického práva stěžovateli - za rozporný s dobrými mravy, neboť je třeba řádně zohlednit, že se vedlejší účastník stal vlastníkem v rozporu se zákonem. Dle stěžovatele by jinými slovy bylo nespravedlivé a z pohledu obyčejné lidské slušnosti nepřípustné, aby za užívání pozemků, jež dle zákona o vlastnictví bytů měly přejít společně s budovou do jeho vlastnictví, cokoliv hradil. V této souvislosti navíc dle stěžovatele nelze přehlížet ani skutečnost, že v důsledku jednání vedlejšího účastníka nedošlo k dohodě, na jejímž základě by stěžovatel s vedlejším účastníkem uzavřel kupní, nebo alespoň nájemní smlouvu za rozumných podmínek.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario); Nejvyšší soud totiž odmítl dovolání pro vady pouze v části, ve které směřovalo proti nákladovým výrokům rozsudku městského soudu, tato skutečnost proto nemá vliv na přípustnost ústavní stížnosti směřující (primárně) proti meritorním výrokům napadených rozhodnutí městského soudu a obvodního soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
8. Přestože stěžovatelova ústavní stížnost je přípustná (viz výše), je třeba ji současně považovat za zjevně neopodstatněnou, neboť jedinou potenciálně relevantní námitku je z níže rozvedených důvodů nutno označit za nepřípustnou.
9. Podstatou ústavní stížnosti je totiž tvrzení stěžovatele, že vlastníkem předmětných pozemků je on, nikoliv vedlejší účastník (s ohledem na to, že vlastnictví vedlejšího účastníka je čistě formální - viz sub 5), a soudy měly povinnost otázku vlastnického práva řešit jako otázku předběžnou, a to bez ohledu na existenci předchozího rozsudku obvodního soudu sp. zn. 10 C 104/96 (vydaného navíc věcně nepříslušným soudem), dle kterého je vlastníkem předmětných pozemků vedlejší účastník.
10. Tuto právní otázku však stěžovatel neoznačil jako otázku zakládající přípustnost jeho dovolání (viz poslední odstavec na str. 2 napadeného usnesení Nejvyššího soudu), v řízení o ústavní stížnosti je proto takovou námitku namístě považovat za nepřípustnou. Ústavní soud se totiž v zásadě nemůže vyjadřovat k právním otázkám, ke kterým - v důsledku procesního postupu stěžovatele - neměl možnost vyjádřit se některý z obecných soudů, v daném případě soud dovolací. A jelikož stěžovatel vůči postupu Nejvyššího soudu žádnou námitku nevznáší, je třeba označit ústavní stížnost - v části směřující proti usnesení dovolacího soudu - za zjevně neopodstatněnou.
11. Nad rozhodný rámec je tak možno uvést následující dvě skutečnosti. Zaprvé, stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že proti rozsudku, jímž bylo deklarováno vlastnické právo vedlejšího účastníka k předmětným pozemkům, nebylo smysluplné podávat odvolání z důvodu "tehdejšího výkladu zákona o bytech". Tuto argumentaci však nikterak nerozvíjí, neodkazuje tak kupř. na žádný judikát, jenž by demonstroval tehdejší soudní praxi, a rovněž tak neodkazuje ani na judikát, jenž by tehdejší nesprávnou rozhodovací praxi překonal (a jehož by se nyní stěžovatel - v rámci řešení předběžné otázky - dovolával). Zadruhé, stěžovatel odkazuje na dvě výše označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, dle kterých rozhodnutí o určovací žalobě není překážkou následného rozhodnutí o plnění z takto (ne)určeného práva, přehlíží však, že jím citované závěry přijal Nejvyšší soud (a před ním Krajský soud v Ústí nad Labem v rozsudku ze dne 22. 1. 1998 sp. zn. 11 Co 574/97) v souvislosti s otázkou (ne)platnosti smlouvy, nikoliv v souvislosti s otázkou (ne)existence vlastnického práva.
12. Pro úplnost je vhodné rovněž poznamenat, že v daném kontextu neshledává Ústavní soud důvod jakkoli zpochybňovat závěr Nejvyššího soudu, že uplatnění nároku vedlejším účastníkem nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Pro stručnost postačí odkázat na odůvodnění na str. 3 napadeného usnesení dovolacího soudu s tím, že tam učiněným závěrům nelze z ústavněprávních pozic co vytknout.
13. Je tak namístě již pouze konstatovat, že stěžovatel porušení jím dovolávaných ustanovení Listiny a Ústavy neprokázal. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu