ECLI:CZ:US:2017:3.US.1577.17.1
sp. zn. III. ÚS 1577/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Františka Kellnera a 2) Róberta Pagáče, obou zastoupených JUDr. Zdeňkem Bučkem, advokátem, sídlem Jungmannova 1031/34, Kyjov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2017 č. j. 30 Cdo 1469/2017-322 a usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. března 2016 č. j. 10 C 120/2010-272, za účasti Nejvyššího soudu a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále také "Listina"), na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel 1) je účastníkem řízení a stěžovatel 2) vedlejším účastníkem řízení proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti o náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci ve věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně (dále také "okresní soud") pod sp. zn. 10 C 120/2010. Napadeným rozhodnutím okresního soudu nebyl připuštěn návrh stěžovatele 2) na rozšíření žalobního návrhu ve znění: "Žalovaný je povinen zaplatit žalobci za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce částku 20 000 000 USD jako vzniklou škodu.". Součástí napadeného rozhodnutí bylo i poučení, že proti němu není odvolání přípustné.
3. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé ústavní stížnost, jež byla odmítnuta jako předčasná usnesením ze dne 19. 1. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1008/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
4. Nejvyšší soud zastavil v této věci řízení o dovolání stěžovatele 1) usnesením ze dne 18. 4. 2017 č. j. 30 Cdo 1469/2017-322, neboť napadené rozhodnutí okresního soudu nelze dovoláním úspěšně napadnout.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé se domáhají zrušení napadených rozhodnutí, protože nebyli správně poučeni obecnými soudy. Uvádějí, že z výše uvedeného usnesení Ústavního soudu vyplývá, že je nezbytné vyčerpat všechny řádné a mimořádné opravné prostředky, kterým je i dovolání, což učinili.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], platí, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel 2) vystupoval v řízení před okresním soudem i Nejvyšším soudem jako vedlejší účastník řízení, a nebylo mu umožněno na straně žalobce přistoupit do řízení, na což neexistuje zákonný nárok, nemohlo dojít těmito rozhodnutími k porušení nebo jinému zásahu do jeho základních práv nebo svobod. Proto je ústavní stížnost v tomto rozsahu podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu návrhem podaným zjevně neoprávněnou osobou.
7. Ústavní soud posoudil splnění dalších procesních předpokladů řízení, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není vůči rozhodnutí okresního soudu podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná.
8. Otázkou přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení, jímž se nepřipouští změna návrhu podle §95 odst. 2zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), se zabývalo plénum Ústavního soudu, jež konstatovalo, že nevylučuje-li občanský soudní řád změnu návrhu, popřípadě napadení nepřipuštění takové změny návrhu cestou odvolání, je ústavní stížnost směřující proti usnesení, jímž se nepřipouští změna návrhu podle tohoto ustanovení občanského soudního řádu, nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 ze dne 15. 11. 2016 (394/2016 Sb.)].
9. Není přiléhavá argumentace, že stěžovatelé vyčerpali všechny opravné prostředky, jak jim měl vysvětlit Ústavní soud v usnesení ze dne 19. 1. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1008/16. Uvedené usnesení jasně odkazuje na řízení v meritu, které, jak vyplývá z ústavní stížnosti, nadále probíhá. Nemělo proto právní význam se v této fázi obracet na Nejvyšší soud, ani na Ústavní soud. Stěžovatelé ani ve své ústavní stížnosti nedoložili skutečnosti, jež by odůvodňovaly postup podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
10. Výše řečené však neznamená, že by stěžovatelé ztratili možnost brojit proti tomuto napadenému procesnímu rozhodnutí okresního soudu (viz k tomu výklad obsažený v cit. stanovisku pléna Ústavního soudu - sub 8). Ústavní stížnost je tedy přípustná vůči napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť byla podána včas oprávněným stěžovatelem 1), jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Stěžovatel 1) je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je v tomto rozsahu přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkum ústavnosti soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
12. Takové vady Ústavní soud v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal. Nelze mu nic z ústavněprávního hlediska, jak byla sub 11 vymezena, vytknout, je náležitě odůvodněno a opírá se o ustálenou judikaturu včetně právního názoru obsaženého ve výše citovaném stanovisku Ústavního soudu.
13. Lze tedy uzavřít, že z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve vztahu ke stěžovateli 2) jako návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou dle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, ve vztahu ke stěžovateli 1) částečně jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a částečně jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu