ECLI:CZ:US:2017:3.US.1632.17.1
sp. zn. III. ÚS 1632/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Schmitta, zastoupeného Mgr. Ester Šamajovou, advokátkou, sídlem U Stromovky 1501/11, Havířov, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. února 2017 č. j. 11 Co 2/2017-117 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. října 2016 č. j. 17 C 153/2015-84, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Lucie Schmittové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") zvýšil stěžovateli jako otci vedlejší účastnice s účinností od 1. 9. 2012 výživné (z částky 2 000 Kč) na částku 3 000 Kč a od 1. 2. 2015 na částku 4 000 Kč měsíčně (výrok I), rozhodl o dluhu na výživném, resp. jeho splatnosti (výrok II), na základě zpětvzetí vedlejší účastnice jako žalobkyně zastavil řízení o zvýšení výživného o částku 1 500 Kč měsíčně od 1. 9. 2012 do budoucna (výrok III), zamítl její žalobu, aby bylo výživné zvýšeno o částku 1 000 Kč za dobu od 1. 9. 2012 do 31. 1. 2015 (výrok IV), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V). Rozhodnutí o zvýšení výživného odůvodnil okresní soud tím, že potřeby vedlejší účastnice se zvýšily, že není schopna se sama živit a řádně se připravuje na své budoucí povolání, přičemž ani ve studiu na gymnáziu, které řádně ukončila maturitní zkouškou, ani v následném studiu na vysoké škole, které logicky navazuje, nelze spatřovat účelovost jejího jednání z hlediska nároku na výživné.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku I potvrdil, změnil jej ve výroku II, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici "100% náhradu" nákladů odvolacího řízení.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nijak nereflektovaly jeho námitku, že nejsou splněny podmínky pro přiznání výživného, neboť vedlejší účastnice je schopna se sama živit a její studium není řádné, resp. je účelové, což potvrdil následný vývoj, neboť dle jeho zjištění musela vedlejší účastnice studium na vysoké škole po neúspěšném prvním semestru ukončit. Ovšem již v době projednávání její žaloby bylo možné blíže objasnit vztah vedlejší účastnice ke studiu, např. prověřením její absence a času věnovaného přípravě, průběžných výsledků a plnění studijních povinností. Okresní soud takovému zkoumání nevěnoval dostatečnou pozornost, ač se toho stěžovatel opakovaně dovolával. Nijak tento soud ani krajský soud nereflektovaly, že vysokoškolské studium vedlejší účastnice nekoresponduje se studiem středoškolským, neboť jí navštěvované gymnázium bylo zaměřeno na výuku cizích jazyků a se studiem na něm byly spojeny zvýšené výdaje (na učebnice, učební texty, tematické exkurze, kulturní představení, vzdělávací pobyty v zahraničí, osobní počítač a připojení k internetu), na nichž se spolu s dalšími osobami podílel. Okresní soud se spokojil s konstatováním, že studium na vysoké škole není účelové, krajský soud se touto okolností a otázkou nesouvisejícího studia vůbec nezabýval, ač to měly v duchu nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2121/14 (N 182/74 SbNU 591) bedlivě zkoumat a zvážit.
5. Dále stěžovatel uvedl, že rozporoval odůvodněnost, resp. nárůst potřeb vedlejší účastnice. V době projednávání žaloby vedlejší účastnice studovala vysokou školu ve městě svého bydliště a bydlela u své matky, její odůvodněné životní náklady se nezvýšily. Současně stěžovatel odmítl akceptovat závěry obecných soudů, které konstatovaly, že nepřispívá nic nad rámec výživného, s tím, že je povinen platit jen výživné ve stanovené výši a na této skutečnosti nelze žalobu s úspěchem stavět.
6. Stěžovatel vytkl obecným soudům, že v rámci daného sporného řízení uplatňovaly postupy stanovené a platící pro řízení za nesporné, když prováděly důkazy bez návrhu účastníků, nepřípustně akceptovaly zvýšení výživného i za dobu nezletilosti vedlejší účastnice, kdy procesně způsobilá k podání návrhu byla její matka jako zákonná zástupkyně, která však toto řízení neiniciovala, protože dosavadní výživné bylo, jak se stěžovatel domnívá, k pokrytí odůvodněných potřeb vedlejší účastnice dostačující.
7. Stěžovatel dále upozornil, že soudy nevyhověly jeho důkaznímu návrhu ohledně "řádnosti" studia vedlejší účastnice, kterým mínil prokázat průměrné až podprůměrné výsledky v průběhu celého studia, a spokojily se s obecnou zprávou školy, v níž absentují studijní výsledky či docházku, ač podmínkou hrazení výživného není prostá účast dítěte na studiu, nýbrž jeho soustavnost, cílevědomost, zájem o studium a studijní výsledky.
8. Konečně stěžovatel upozornil, že obecné soudy prováděly důkazy nesouvisející s předmětem sporu, když např. vyžádaly pracovní hodnocení jeho manželky, a naopak neprovedly dostatek důkazů tak, aby byly zajištěny dostatečné podklady pro přijetí rozhodnutí, a nevypořádaly se s jeho námitkami. Z tohoto důvodu jejich rozhodnutí "nemohou být správná".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Namítl-li stěžovatel, že se obecné soudy dostatečně nezabývaly otázkou, zda lze studium vedlejší účastnice považovat za řádné, a že v této souvislosti neprovedly jím navržené důkazy (sub 4 a 7), Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu sp. zn. 17 C 153/2015, vedeného okresním soudem, zjistil, že stěžovatel v odvolacím řízení tuto námitku vůbec neuplatnil, a tak nelze krajskému soudu vytknout, že se danou otázkou nezabýval. Směřuje-li tato námitka proti rozsudku okresního soudu, je nutno ji považovat za nepřípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel (řádně) "nevyčerpal" daný procesní prostředek, jenž měl k ochraně svých práv k dispozici.
13. V souvislosti se stěžovatelovou námitkou, že okresní soud neprovedl jím navržený důkaz, možno podotknout, že obecné soudy povinnost vyhovět každému důkaznímu návrhu nemají, musí však svůj postup adekvátně zdůvodnit. Jestliže tedy soud prvního stupně považoval za dostatečnou (z hlediska "řádnosti" studia) zprávu školy, kterou vedlejší účastnice navštěvovala, je to jen věcí jeho volné úvahy, do níž Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Nadto by mu mohl sotva něco vytknout i z hlediska věcné správnosti (které ovšem v tomto řízení není relevantní), neboť z dané zprávy plyne, že vedlejší účastnice gymnázium úspěšně absolvovala. Totéž platí pro námitku, že vysokoškolské studium nekorespondovalo se středoškolským, a to už jen z toho důvodu, že gymnázium, byť obvykle mívá určité zaměření, poskytuje všeobecné vzdělání. Stěžovatelovo tvrzení, že vedlejší účastnice ukončila studium na vysoké škole, není relevantní, neboť jde o novou skutečnost, jež soudům v době rozhodování nebyla (nemohla být) známa.
14. Ústavní soud musel odmítnout jako zjevně neopodstatněnou i stěžovatelovu námitku, že obecné soudy neodůvodnily nárůst potřeb vedlejší účastnice (sub 5). Jak patrno ze soudního spisu, obecné soudy se celkovými poměry vedlejší účastnice zabývaly a v napadených rozhodnutích uvedly, z jakých důvodů ke zvýšení výživného přikročily. Přijetí samotného závěru o tom, jaké výživné je pak s ohledem na konkrétní okolnosti přiměřené, mají plně v kompetenci obecné soudy, a Ústavní soud do tohoto rozhodování by mohl vstoupit pouze v případě, že by daný závěr bylo možno označit za skutečně "extrémní", což ovšem není tento případ. Dlužno dodat, že porovnává-li stěžovatel životní náklady vedlejší účastnice v období studia na gymnáziu a na vysoké škole, činí tak nepřiléhavě, neboť ke zvýšení výživného obecné soudy nepřistoupily z důvodu zahájení studia vedlejší účastnice na vysoké škole. Napadená rozhodnutí ani nekladou stěžovateli k tíži, že nepřispívá na rámec soudem stanoveného výživného, jak zřejmě dovozuje; jde "pouze" o skutečnost, jež by mohla být významná pro stanovení výživného (v nižší výši).
15. Stěžovatel argumentoval také tím, že procesně způsobilá k podání návrhu na zvýšení výživného za dobu nezletilosti byla matka vedlejší účastnice jako její zákonná zástupkyně (sub 6). K tomuto argumentu se již vyjádřil odvolací soud, přičemž Ústavní soud v jeho závěru žádné pochybení neshledal. Stěžovatel v odvolacím řízení argumentoval nálezem ze dne 19. 2. 2008 sp. zn. I. ÚS 564/07 (N 37/48 SbNU 459), kde Ústavní soud řešil otázku, zda dítě, jež v průběhu řízení o matkou podaném návrhu na určení výživného dosáhlo zletilosti, je oprávněno volně disponovat s tímto návrhem, jde-li o výživné za dobu před dosažením zletilosti, a dospěl k negativnímu závěru s tím, že matka je účastnicí daného řízení, a má proto právo podat odvolání. Neplyne však z něho, že by se za tuto dobu mohla určení výživného domáhat jen matka, a ani pro to není důvod, neboť právo na výživné svědčí dítěti, a to bez ohledu na jeho dřívější procesní nezpůsobilost [srov. usnesení ze dne 13. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 2268/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
16. Co se zbývajících námitek týče, jsou nekonkrétní, takže není zřejmé, jakého pochybení se měly obecné soudy vlastně dopustit, anebo není zřejmé, že by tvrzená pochybení mohla mít nějaký dopad na výsledek daného řízení.
17. S ohledem na tyto důvody Ústavnímu soudu nezbylo, než uzavřít, že nic nenasvědčuje tomu, že by napadenými soudními rozhodnutími došlo k porušení výše uvedených ústavně zaručených základních práv, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu