ECLI:CZ:US:2017:3.US.1783.17.1
sp. zn. III. ÚS 1783/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní korporace UNIMEX-INVEST, s. r. o., sídlem Svojsíkova 1596/2, Ostrava - Poruba, zastoupené Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem, sídlem Sokolská třída 936/21, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2017 č. j. 27 Cdo 1232/2017-373, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. srpna 2016 č. j. 71 Co 169/2016-345 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. října 2015 č. j. 60 C 361/2008-316, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a PaedDr. Miroslavy Weberové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Napadeným usnesením Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba pro zmatečnost proti rozsudku okresního soudu ze dne 22. 10. 2010 č. j. 60 C 361/2008-195 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 8. 11. 2011 č. j. 71 Co 150/2011-218 (jimiž bylo rozhodnuto, že stěžovatelka jako žalovaná je povinna zajistit vedlejší účastnici jako žalobkyni dodávku tepla). K odvolání stěžovatelky krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením usnesení okresního soudu jako věcně správné podle §219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") potvrdil. Uvedené soudy neshledaly, že by byly naplněny podmínky §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť stěžovatelka byla v původním soudním řízení zastoupena advokátkou Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou na základě generální plné moci uzavřené dne 26. 10. 2004, tedy v době, kdy měla jednatele Petra Nevluda oprávněného za ni jednat, přičemž není významné, že tomuto jednateli později (po datu 25. 4. 2008) funkce zanikla, a naopak za podstatné považovaly to, že stěžovatelka prostřednictvím společníka Petra Nevluda s touto právní zástupkyní úzce spolupracovala a že vedlejší účastnice až do 28. 5. 2010, kdy byl jednatel vymazán z obchodního rejstříku, nemohla o zániku této funkce vědět a zmíněnou plnou moc vypověděla Mgr. Nejedlíková až po skončení původního řízení.
3. Toto usnesení napadla stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že neobsahuje vymezení toho, v čem (stěžovatelka) spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat.
II.
Stěžovatelčina argumentace
4. Stěžovatelka poukazuje na rozdílný přístup soudů v jiných řízeních, kde jí byl ustanoven opatrovník, přičemž namítla, že v původním řízení uvedené soudy pominuly řešení otázky procesní způsobilosti a řízení nechaly pokračovat bez jakéhokoliv procesního opatření, konkrétně ustanovení opatrovníka či přerušení řízení. Argumentaci okresního a krajského soudu označila za nesprávnou s tím, že došlo-li k ztrátě podmínek vykonávat funkci jednatele, nebylo, kdo by za ni jednal, uděloval pokyny právnímu zástupci, případně jeho plnou moc vypověděl (tedy odvolal - pozn. soudce zpravodaje) a zvolil zástupce jiného, přičemž vyjádřila přesvědčení, že daný zmatečnostní důvod byl naplněn.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) v části, ve které napadá rubrikované usnesení Nejvyššího soudu, jde-li však o zbývající napadená rozhodnutí, je ústavní stížnost podle posledně uvedeného ustanovení nepřípustná, neboť stěžovatelka (řádně) nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (viz sub 8).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Jak již bylo uvedeno, Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání pro vady spočívající v tom, že v něm stěžovatelka podle §241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, když pouze ocitovala text §237 o. s. ř. Stěžovatelka v ústavní stížnosti proti danému závěru žádné námitky nevznesla, jejím obsahem je, jak patrno z výše uvedeného, polemika se závěry okresního soudu a krajského soudu stran otázky naplnění daného zmatečnostního důvodu. Ústavní soud tak nemá, co by Nejvyššímu soudu mohl z hlediska ústavnosti vytknout.
8. Skutečnost, že Nejvyšší soud dovolání odmítl a Ústavní soud jeho postup neshledal vadným, má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému usnesení krajského soudu a okresního soudu (blíže k důsledkům takové vady ústavní stížnosti viz usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V dané věci totiž dovolání představovalo poslední procesní prostředek podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu anebo mimořádný opravný prostředek podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu a jeho "vyčerpání" bylo podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). K jeho (řádnému) "vyčerpání" však nedošlo, neboť pro jeho vady dovolací soud nemohl posuzovat jeho důvodnost, a předtím ani přípustnost podle §237 o. s. ř. (a dovolání tedy odmítl z důvodu, který nezávisel na jeho uvážení ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
9. Vzhledem k tomu byla ústavní stížnost odmítnuta v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a v části směřující proti usnesení krajského soudu a okresního soudu jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu