ECLI:CZ:US:2017:3.US.180.17.1
sp. zn. III. ÚS 180/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Ondřejem Líbalem, advokátem, sídlem Kostelní 172, Štětí, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. února 2016 č. j. 7 To 187/2015-338 a proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. února 2015 č. j. 4 T 104/2013-308, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích a České podnikatelské pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadeného rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") se podává, že stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c), odst. 2 trestního zákoníku, jehož se dopustil ve spolupachatelství s již pravomocně odsouzenou M. Š. Předmětného jednání se stěžovatel dopustil tak, že požádal M. Š. o uplatnění práva na plnění z fiktivní pojistné události - dopravní nehody - u vedlejší účastnice. Jako účastnice dopravní nehody měla být nahlášena M. Š. společně s další osobou, přičemž M. Š. s tímto souhlasila a jako druhého účastníka nehody nahlásila Davida Peterku. Dne 17. 2. 2009 M. Š. telefonicky vedlejší účastnici nahlásila, že dne 16. 2. 2009 měla dopravní nehodu se svým vozidlem a s vozidlem stěžovatele, které však řídil David Peterka. Společně pak stěžovatel a M. Š. poskytli nepravdivé podklady pro vyřízení pojistné události, na základě kterých vedlejší účastnice vyplatila stěžovateli částku ve výši 35 750 Kč. Za toto jednání byl stěžovateli okresním soudem uložen trest odnětí svobody v délce trvání 10 měsíců, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Stěžovateli bylo zároveň napadeným rozsudkem okresního soudu uloženo, aby společně a nerozdílně s M. Š. nahradili poškozené vedlejší účastnici škodu ve výši 35 750 Kč.
3. Stěžovatel napadl rozsudek okresního soudu odvoláním, o němž Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozhodl napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu I. stupně podle §258 odst. 1 písm. d) trestního řádu v celém rozsahu zrušil a znovu rozhodl ve věci tak, že stěžovatele odsoudil k témuž trestu v téže výměře a se stejnou délkou zkušební doby. Krajský soud taktéž uložil stěžovateli, aby spolu s M. Š. společně a nerozdílně nahradili vedlejší účastnici škodu ve výši 35 750 Kč. Důvodem pro popsaný postup krajského soudu byla skutečnost, že okresní soud provedl nesprávnou právní kvalifikaci skutku, jehož se stěžovatel dopustil, když konstatoval, že jeho jednání naplnilo skutkovou podstatu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c), odst. 2 trestního zákoníku, neboť dle úvah krajského soudu nebylo možno se dopustit popsaným jednáním dvou skutkových podstat trestného činu pojistného podvodu, jež jsou uvedeny v §210 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku a v §210 odst. 2 trestního zákoníku. Krajský soud uznal stěžovatele vinným z přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku.
4. Stěžovatel rozsudek krajského soudu napadl dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozhodl tak, že je podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel předně poukazuje na nepřiměřenou délku trestního řízení, neboť skutek, pro který byl odsouzen, se měl odehrát v únoru roku 2009. Stěžovatel byl obviněn počátkem roku 2012, odsouzen okresním soudem v únoru 2015 a krajským soudem v únoru 2016. Přitom nešlo o nijak skutkově či právně složitý případ, stěžovatel s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval a ke všem úkonům se dostavoval. I když nakonec byl odsouzen k podmíněnému trestu, dle judikatury Ústavního soudu je třeba zohlednit, že probíhající trestní řízení negativně ovlivňuje také osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného. Byť soud prvého stupně v odůvodnění odsuzujícího rozsudku tvrdí, že přihlédl k době, která od spáchání činu uběhla, nakonec stěžovateli, který byl do té doby bezúhonný, uložil trest při polovině zákonné trestní sazby, což tomuto postupu příliš nenasvědčuje. Soudy obou stupňů měly využít všech prostředků, které jim trestní právo poskytuje k tomu, aby promítly porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele (v jeho časové dimenzi) do úvah o ještě proporcionálním omezení jeho práv.
6. Dále má stěžovatel výhrady k otázce hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Byť si je stěžovatel vědom toho, že hodnocení důkazů je záležitostí obecných soudů a Ústavní soud do něj zpravidla nezasahuje, na druhé straně nesmí být zásada volného hodnocení důkazů projevem svévole orgánů činných v trestním řízení. V dané věci považuje stěžovatel za potřebné poukázat zejména na skutečnost, že závěry o jeho vině jsou založeny hlavně na hodnocení výpovědí svědků. Zatímco u výpovědí svědků, kteří hovoří ve prospěch stěžovatele (svědek Ondříček, svědkyně Čuříková) okresní soud poukazuje na to, že některé skutečnosti si po téměř šesti letech pamatují lépe a jiné hůře a z toho činí závěry o jejich nevěrohodnosti, u svědkyně Š. a svědka Peterky, kteří vypovídali v neprospěch stěžovatele a také s dlouhým časovým odstupem od inkriminovaných událostí, soud ani tento časový odstup nijak nezohledňuje a jejich výpovědi pokládá za přesvědčivé a věrohodné. Přitom by bylo naopak logické, že člověk po tolika letech některé méně podstatné skutečnosti zapomene či si je vybavuje poněkud jinak, než se skutečně odehrály. Tato okolnost tedy sama o sobě těžko může být známkou nevěrohodnosti svědecké výpovědi, když jde naopak o obvyklý projev fungování lidské paměti. Obecné soudy dle stěžovatele přehlížejí blízké osobní vztahy mezi jednotlivými svědky (např. Š. s Peterkou jsou přátelé) a možnost jejich předchozí domluvy. Možnost domluvy (konkrétně se stěžovatelem ve snaze pomoci mu) obecné soudy berou naopak v potaz pouze u svědků vypovídajících ve prospěch stěžovatele (svědkyně Čuříková). Stěžovatel tedy shrnuje, že hodnocení důkazů vyznívá jako neobjektivní a jednostranně zaměřené v neprospěch stěžovatele, kdy jsou stejné skutečnosti soudy vykládány rozdílně, aniž je k tomu racionální důvod.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že převážná část námitek stěžovatele směřuje proti způsobu, jakým obecné soudy hodnotily důkazy, kam lze podřadit i zpochybnění věrohodnosti svědků. Stěžovatel se tedy svou ústavní stížností domáhá zejména toho, aby důkazy, v jeho trestní věci provedené, byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle pravidel stanovených trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatel namítá.
11. Napadená rozhodnutí obecných soudů však žádný takový extrémní rozpor nevykazují, byť stěžovatel zastává opačný názor. Okresní i krajský soud zcela jasně a konzistentně odůvodnily své závěry ohledně viny stěžovatele, když stěžejním důkazem byla výpověď M. Š., která byla v samostatném řízení pro tentýž skutek pravomocně odsouzena. Svědkyně Š. byla v době spáchání činu přítelkyní stěžovatele a svolila tedy k inscenaci dopravní nehody, kdy však bylo obecnými soudy postaveno najisto, že v době, kdy mělo k tvrzené dopravní nehodě dojít, měl již stěžovatel svůj automobil poškozený a jelikož neměl sjednané havarijní pojištění, bylo mu zřejmé, že by plnění od pojišťovny nezískal. Z tohoto důvodu tedy došlo k inscenaci tvrzené dopravní nehody, jejímiž účastníky měli být právě svědkyně Š. a svědek Peterka. Z dalšího dokazování, zejména pak z listinného důkazu závěrečné zprávy vedlejší účastnice a z úředního záznamu o podaném vysvětlení Lukáše Sodomky, bývalého zaměstnance společnosti Kooperativa, a.s. na pozici vyšetřovatel - specialista interního auditu, vyplynulo, že způsob, jakým se měla pojistná událost odehrát, je značně nepravděpodobný, když např. vozidlo se mělo převrátit na levý bok přes střechu, přičemž v místě nehody nebyly žádné stopy po poškození travnatého povrchu, kde k otočení vozidla mělo dojít, ani žádné jiné stopy, které by svědčily o tom, že se na tomto místě stala dopravní nehoda. Zároveň na místo dopravní nehody nebyla ani přivolána Policie České republiky, přestože měla vzniknout na automobilu škoda třetí osobě (stěžovateli). Způsob, jakým bylo dokazování před obecnými soudy provedeno, odpovídá zákonným požadavkům uvedeným v trestním řádu a v žádném ohledu nezakládá zásah do práva stěžovatele na soudní ochranu.
12. Ani námitku stěžovatele ohledně délky trestního řízení nelze považovat za důvodnou. Stěžovatel ve své argumentaci směšuje dvě kategorie, které jsou zohledňovány při ukládání trestu, a těmi jsou doba, která uběhla od spáchání trestného činu a délka trestního řízení. V případě stěžovatele okresní soud, jakož i krajský soud, při ukládání trestu zohlednily dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, když mu byl uložen trest odnětí svobody podmíněně odložený, a to v první polovině trestní sazby, přičemž zkušební doba mu byla uložena při samé spodní hranici zákonné sazby. Délka trestního řízení se nezdá být nikterak excesivní, nehledě na to, že z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel tuto námitku nevznesl v řízení před obecnými soudy, tudíž se jí Ústavní soud blíže nezabýval, neboť ji v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti považuje za nepřípustnou.
13. Ústavní soud ze všech výše uvedených důvodů konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má oproti stěžovateli za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledává nikterak nepřiměřenými.
14. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu