ECLI:CZ:US:2017:3.US.1800.17.1
sp. zn. III. ÚS 1800/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Le Thi Lieu, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2017 č. j. 30 Cdo 5199/2016-112, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. června 2017, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Stěžovatelka se žalobou proti státu domáhala zaplacení částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, která jí měla vzniknout v důsledku trestního řízení vedeného proti jejímu manželovi. Přestože byl manžel stěžovatelky, jenž byl v této souvislosti od února 2012 do října 2013 ve vazbě, nakonec zproštěn viny, jeho stíhání a s tím spojená medializace měla stěžovatelce způsobit trauma, stres a obavy o osud manžela i celé rodiny. Ve svém důsledku mělo být bezdůvodně zasaženo především do jejího práva na ochranu rodinného života, cti a jména, neboť doposud na ni a její rodinu nahlíží část vietnamské komunity s předsudky.
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 1. února 2016 č. j. 28 C 143/2015-74 byla uvedená žaloba zamítnuta. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí odvolání ohledně částky 300 000 Kč s příslušenstvím a do výroku o nákladech řízení, o němž Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl rozsudkem ze dne 1. září 2016 č. j. 12 Co 145/2016-101 tak, že rozsudek obvodního soudu v odvoláním vymezeném rozsahu potvrdil.
4. Městský soud uznal, že trestní stíhání, navíc dlouhodobé a zčásti vazební, může nepříznivě zasáhnout do života blízkých stíhané osoby a tím jim způsobit stres a psychické útrapy. Vzhledem k tomu, že trestní řízení představuje výkon veřejné moci, mohla stěžovatelka uplatnit tvrzený nárok z odpovědnosti státu za škodu pouze na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon přitom ve svém §7 stanoví, že náhrady škody se může domáhat pouze účastník řízení nebo ten, s kým mělo být v řízení jako s účastníkem řízení jednáno. Protože stěžovatelka nebyla účastníkem trestního řízení vedeného vůči jejímu manželovi v žádné jeho fázi, ani za něj nehradila náklady trestního řízení, nemohla jí vzniknout škoda, kterou by bylo možno odškodnit podle zákona č. 82/1998 Sb. Podle městského soudu je nesprávný i právní názor stěžovatelky, že pokud obvodní soud shledal nemožným poskytnutí odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb., měl použít obecná ustanovení občanského zákoníku týkající se ochrany osobnosti, do níž měla žalovaná ve vztahu k žalobkyni neoprávněně zasáhnout. Použití občanského zákoníku vztahující se k odškodnění majetkových či nemajetkových újem zde totiž bylo vyloučeno právě z toho důvodu, že namítané jednání bylo výkonem veřejné moci.
5. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku městského soudu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 29. března 2017 č. j. 30 Cdo 5199/2016-112. V jeho odůvodnění dovolací soud přisvědčil právnímu závěru, podle něhož uplatnila-li stěžovatelka nárok na náhradu nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, pak nebylo možné postupovat jinak než podle zákona č. 82/1998 Sb. Současně v tomto ohledu odkázal na řadu svých dosavadních rozhodnutí. Odchýlení se od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu nebylo shledáno ani pokud jde o další předestřenou otázku, "zda stát může výkonem veřejné moci zasáhnout do osobnostních práv fyzické osoby".
III.
Argumentace stěžovatelky
6. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, stěžovatelka spatřuje porušení svého základního práva na spravedlivý proces v tom, že obecné soudy již v minulosti rozhodovaly o obdobných nárocích, jaký uplatnila v řízení před obecnými soudy, a přiznávaly odškodnění. Jestliže její nárok nebylo možné podřadit pod zákon č. 82/1998 Sb., pak jej bylo třeba posoudit podle občanského zákoníku. Za situace, kdy věc není upravena ve zvláštním zákonu, bylo namístě její posouzení podle obecného předpisu. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na nález ze dne 23. března 2010 sp. zn. I. ÚS 1200/09 (N 64/56 SbNU 729). Nelogický, formalistický a urážející lidské cítění je naopak výklad, který neumožňuje tento nárok vůbec uplatnit. V této souvislosti si stěžovatelka klade otázku, jak je možné, že obžalovaný, který byl pravomocným rozsudkem zproštěn obžaloby, má právo na to, aby byl odškodněn za nezákonné trestní stíhání v podobě zásahu do osobnostních práv, zatímco osoba jemu blízká, která s obžalovaným žije a sdílí jeho obavy, nemá nárok žádný. Tím, že byla věc na obvodním soudu přidělena nezákonnému soudci, respektive senátu, jenž se specializuje na ochranu osobnosti, byla rovněž narušena předvídatelnost práva.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (ze strany stěžovatelky byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tedy možné přistoupit k posouzení její opodstatněnosti.
V.
Vlastní posouzení
8. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, napadeným rozhodnutím a obsahem spisu vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 28 C 143/2015, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
10. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním názorem, který zaujal dovolací soud při posuzování předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu (a před ním též městský soud a obvodní soud při rozhodování ve věci samé). Jde o to, zda se stěžovatelka může domáhat náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním jejího manžela podle obecné úpravy ochrany osobnosti obsažené v občanském zákoníku. Dovolací soud dospěl k závěru, že nároky z odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, mezi něž patří i stěžovatelkou uplatněný nárok, mohou být uplatněny pouze v režimu zákona č. 82/1998 Sb. a v tomto směru odkázal na svou ustálenou rozhodovací praxi. Ústavní soud shledává tento výklad ústavně konformním, stejně jako související závěr o nepřípustnosti dovolání. Dovolací soud své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnil, aniž by se dopustil libovůle či jakéhokoliv jiného kvalifikovaného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části odůvodnění napadeného usnesení.
11. Ústavní soud dodává, že dovolacímu soudu nelze nic vytknout ani z hlediska způsobu, jakým se vypořádal s další stěžovatelkou předestřenou otázkou, "zda stát může výkonem veřejné moci zasáhnout do osobnostních práv fyzické osoby". Pakliže stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že ve věci rozhodoval nezákonný soudce, tato námitka nemohla založit přípustnost dovolání, nýbrž ji bylo možné efektivně uplatnit v žalobě pro zmatečnost [§229 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu]. Za přiléhavý nelze považovat ani odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 1200/09. Ačkoliv se v něm řeší otázka obdobného nároku na náhradu nemajetkové újmy - tenkrát vzniklé v důsledku nezákonné vazby - podle občanského zákoníku, tehdejší právní závěry reflektovaly skutečnost, že zákon č. 82/1998 Sb. až do nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. vůbec neupravoval náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
12. Ústavní soud uzavírá, že napadeným usnesením nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky. Z tohoto důvodu rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2017
Josef Fiala v. r.
předseda senátu