ECLI:CZ:US:2017:3.US.187.17.1
sp. zn. III. ÚS 187/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky I. S., zastoupené JUDr. Ing. Markem Dufkem, advokátem, sídlem Spálená 92/21, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2016 č. j. 35 Co 246/2016-374, spojenou s návrhem na zrušení části §927 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) L. S. a 2) A. S., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva, zejména právo na ochranu rodinného života zaručené čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka současně navrhla zrušení ustanovení §927 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), v části formulované slovy "a pokud je zřejmé, že by nedostatek styku s těmito osobami pro dítě znamenal újmu", a to rovněž pro rozpor s ústavně zaručeným principem ochrany rodinného života.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 30. 8. 2006 č. j. 0 P 109/2006-26 byla schválena dohoda, kterou byla nezletilá vedlejší účastnice 2) svěřena do péče matky, tj. vedlejší účastnice 1). Stěžovatelka se jako prarodič návrhem ze dne 15. 10. 2015 u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") domáhala úpravy styku s vedlejší účastnicí 2).
3. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 4. 4. 2016 č. j. 50 P 109/2015-352 bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je oprávněna se s vedlejší účastnicí 2) stýkat každý první víkend v měsíci od soboty 10 hodin do neděle 18 hodin s tím, že si ji vyzvedne a předá v místě bydliště vedlejší účastnice 1), které bylo uloženo vedlejší účastnici 2) na styk se stěžovatelkou připravit. Obvodní soud v odůvodnění uvedl, že nedobré vztahy mezi babičkou a matkou nemohou být důvodem toho, aby se dítě s babičkou nestýkalo vůbec. Současně přihlédl k přání vedlejší účastnice 2).
4. Proti tomuto rozsudku podala vedlejší účastnice 1) odvolání. V něm zejména uvedla, že obvodní soud rezignoval na zjišťování podrobnějších souvislostí a spokojil se se zprávou orgánu sociálně-právní ochrany dětí. K tomu dodala, že vedlejší účastnici 2) byl požadovaný způsob odpovědi podsunut, resp. že vedlejší účastnice 2) se nechce se stěžovatelkou stýkat. Závěrem obvodnímu soudu vytkla, že se nesoustředil na otázku, zda by pro vedlejší účastnici 2) nedostatek styku se stěžovatelkou znamenal újmu.
5. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 25. 10. 2016 č. j. 35 Co 246/2016-374 byl rozsudek obvodního soudu změněn tak, že se návrh stěžovatelky zamítá. Městský soud v odůvodnění odkázal na znění §927 občanského zákoníku a uvedl, že za současného stavu negativních vztahů mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí 1) není nedostatek styku vedlejší účastnici 2) s prarodiči na újmu. To podpořil i provedeným dokazováním, kdy se vedlejší účastnice 2) zcela zřetelně ke styku se stěžovatelkou vyjádřila negativně. Závěrem zdůraznil, že podle uvedeného ustanovení mají prarodiče slabší postavení než rodiče nezletilého dítěte.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v úvodu ústavní stížnosti popisuje komplikované vztahy s vedlejší účastnicí 1), z čehož má vyplývat ovlivnění stanoviska vedlejší účastnice 2).
7. Městskému soudu stěžovatelka vytýká, že nedostatečně reflektuje práva vedlejší účastnice 2) na styk s prarodičem, přičemž stěžovatelka navíc po značnou dobu suplovala roli rodičů. Její vztah k vedlejší účastnici 2) proto považuje za silnější než ve standardním modelu vztahu mezi vnučkou a prarodičem. Dále uvádí, že závěry městského soudu, který odmítl znalecké dokazování, a připustil, že i když vedlejší účastnice 1) vedlejší účastnicí 2) manipuluje, nic to na věci nemění, nemohou ve světle ústavních kautel a základních principů morálky a slušnosti obstát. V této souvislosti se stěžovatelka zabývá stavem kodifikovaných práv, který by měl odrážet staletími prověřenou zkušenost.
8. Ústavní stížnost je rovněž zaměřena na význam §2 odst. 3 občanského zákoníku, podle nějž výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Právě tento stav podle stěžovatelky nastal. Z odůvodnění vyplývá, že městský soud si je vědom citových vazeb stěžovatelky k vedlejší účastnici 2) a uznává důvod vzniku této situace v chování vedlejší účastnice 1), nicméně se omezil pouze na proklamativní konstatování v závěru o učinění vstřícného kroku.
9. Stěžovatelka se soustředila na soulad §927 občanského zákoníku s ústavním pořádkem. Podle ní totiž nastoluje nebezpečnou situaci, kdy "vítězí ten, kdo si svoje dítě lépe zmanipuluje a třeba pod pohrůžkou nepřiměřených výchovných opatření nebo jiné újmy docílí toho, že vystrašené a indoktrinované dítě bude svědčit u soudu dle zadání a doporučení rodiče". Pouhé odvolání se na uvedené ustanovení označuje za alibistické, neboť každý kdo přichází k soudu, volá po ochraně svých práv. Proto stěžovatelka vedle zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku městského soudu navrhla zrušení ustanovení §927 občanského zákoníku v části formulované slovy "a pokud je zřejmé, že by nedostatek styku s těmito osobami pro dítě znamenal újmu".
III.
Vyjádření účastníků
10. Ústavní soud vyzval účastníka (městský soud) a vedlejší účastnici k vyjádření k ústavní stížnosti.
11. Městský soud ve svém vyjádření stručně uvedl, že obecné soudy se s námitkami stěžovatelky v odůvodněních rozhodnutí vypořádaly, resp. že odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku. Vedlejší účastnice 1) se k ústavní stížnosti nevyjádřila.
12. Vzhledem k tomu, že městský soud ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, nezasílal jej Ústavní soud stěžovatelce na vědomí a k případné replice, neboť by v nyní posuzované věci nemohla replika přinést žádné nové informace významné pro rozhodnutí.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, vyjádřením městského soudu a napadeným rozsudkem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že rozhodnutím městského soudu došlo k zásahu do jejích základních práv, zejména práva na ochranu rodinného života zaručeného čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
16. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze polemizuje s provedeným dokazováním, zejména s výslechem vedlejší účastnice 2) provedeným před městským soudem. K němu dodává, že vedlejší účastnice 2) jako nezletilá vypovídala pod masivním vlivem vedlejší účastnice 1), která se podle stěžovatelky snaží styk znemožnit. K tomuto argumentu však nemůže Ústavní soud přihlédnout, neboť je spekulativní a stěžovatelka jej ničím neprokazuje ani nedokládá. Naopak je z odůvodnění odvolacího soudu zjevné, že vedlejší účastnice 2) vypovídala v nepřítomnosti ostatních účastníků. Vycházel-li městský soud při rozhodování z výpovědi vedlejší účastnice 2), která výslovně uvedla, že si styk se stěžovatelkou nepřeje, nejde z ústavního pohledu o porušení žádného zaručeného práva nebo principu. Tomu plně odpovídá i adekvátní interpretace a aplikace §927 občanského zákoníku, podle nějž platí, že právo stýkat se s dítětem mají osoby příbuzné s dítětem, ať blízce či vzdáleně, jakož i osoby dítěti společensky blízké, má-li k nim dítě citový vztah, který není jen přechodný. Z uvedeného vyplývá, že významným pro soudní úpravu styku je postoj dítěte a jeho vztah k osobě, která se úpravy styku domáhá, nikoliv naopak. Ústavní soud v žádném případě nepopírá, že stěžovatelka má citové vazby k vedlejší účastnici 2), nicméně tyto vazby nejsou pro rozhodnutí jedinými významnými skutečnostmi.
17. Ústavní soud závěrem odkazuje na doporučení městského soudu, aby se stěžovatelka a vedlejší účastnice 1) pokusily o učinění vstřícných kroků vedoucích k odstranění příčin jejich špatného osobního vztahu. Změna okolností pak může být důvodem pro nové, pro stěžovatelku příznivější rozhodnutí ve věci.
18. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem městského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení části ustanovení §927 občanského zákoníku, který je svou povahou návrhem akcesorickým, pak sdílí osud ústavní stížnosti [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu