ECLI:CZ:US:2017:3.US.1905.17.1
sp. zn. III. ÚS 1905/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele H. V. M., zastoupeného Mgr. Ivo Šotkem, advokátem, sídlem Ostružnická 325/6, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. června 2017 č. j. 9 Azs 66/2017-28, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě a Ministerstva vnitra, jako účastníků řízení, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení (pouze) shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo na život podle čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny, právo nebýt mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu podle čl. 7 odst. 2 Listiny, právo na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, právo na vyhoštění cizince pouze na zákonném podkladě podle čl. 14 odst. 5 Listiny, právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání podle čl. 15 odst. 1 Listiny a právo na svobodu projevu a vyjádření názorů podle čl. 17 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel, státní občan Vietnamské socialistické republiky, přicestoval do České republiky v rozmezí let 2007 a 2008. Získal zde povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, avšak podle Ministerstva vnitra (dále také "správní orgán") o něj přišel vlastní trestnou činností. Dne 15. 3. 2016 proto podal žádost o udělení mezinárodní ochrany podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále také "zákon o azylu"), s poukazem na špatný stav lidských práv ve Vietnamu a ohrožení svého života a zdraví ze strany vymahačů jeho vysokého dluhu.
3. Správní orgán rozhodnutím ze dne 22. 9. 2016 č. j. OAM-265/ZA-ZA11-HA10-2016 stěžovateli mezinárodní ochranu podle zákona o azylu neudělilo, neboť u stěžovatele neshledalo důvody pro udělení azylu či doplňkové ochrany podle zákona o azylu. Stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjel ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod, za kterou by byl azylově relevantním způsobem pronásledován. Okolnost, že ve Vietnamu dochází k porušování lidských práv, nezakládá pro žalobce důvod pro udělení azylu. Obava z věřitelů nepředstavuje azylově relevantní důvod a má spekulativní povahu, přičemž stěžovatel se může vždy obrátit s žádostí o pomoc na příslušné orgány.
4. Krajský soud v Ostravě zamítl rozsudkem ze dne 24. 1. 2017 č. j. 63 Az 15/2016-42 žalobu stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu a zcela se ztotožnil s jeho právním názorem. Správní orgán měl pro své rozhodnutí dostatek podkladů, náležitě se s nimi vypořádal, i otázku udělení humanitárního azylu zhodnotil komplexně s přihlédnutím ke stěžovatelově rodinné, sociální a ekonomické situaci. Jeho rozhodnutí je v souladu s dosavadní ustálenou judikaturou.
5. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl kasační stížnost stěžovatele pro nepřijatelnost. Nejdříve vyhodnotil, že námitky stěžovatele obsahově směřují jen proti výkladu §14 a 14a zákona o azylu, zabýval se proto jenom jimi. Uzavřel, že řízení o udělení azylu v žádném případě nenahrazuje pobytové řízení cizinců a udělením azylu nelze obcházet jiné právní předpisy. Stěžovatel pobýval na území České republiky několik let, o udělení mezinárodní ochrany však požádal až po vystavení výjezdního příkazu, aniž by mu k takové žádosti svědčil azylově relevantní důvod. Proto Nejvyšší správní soud považoval jeho žádost za ryze účelovou.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že má důvodnou obavu, že mu v případě návratu do Vietnamu hrozí při jeho velkých dluzích mučení, kruté, nelidské a ponižující zacházení ze strany věřitelů, bude i přímo ohrožen na životě. Orgány zabezpečující udržování pořádku ve Vietnamu nejsou dostatečně efektivní, což potvrzuje i Zpráva o dodržování lidských práv v roce 2015 vydaná Ministerstvem zahraničních věcí USA.
7. Stěžovatel se domnívá, že splňuje podmínky pro udělení azylu, humanitárního azylu i doplňkové ochrany podle §12 až 14b zákona o azylu. V České republice žije už od roku 2007, za tu dobu si k ní vytvořil kladný vztah a považuje ji za svůj domov.
8. Závěrem stěžovatel žádá o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost týkající se humanitárního azylu a doplňkové ochrany (§14 a 14a zákona o azylu) byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Co se týče námitek vůči nesprávnému posouzení §12, 13 a 14b zákona o azylu, je ústavní stížnost nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel řádně nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (sub 5).
11. Za nepřípustnou lze považovat i námitku stěžovatele ohledně porušení jeho práva zaručeného čl. 14 odst. 5 Listiny. Řízení, které ve své ústavní stížnosti napadá, se týká udělení mezinárodní ochrany, a nikoli vyhoštění.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkum ústavnosti soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal.
13. K právu na azyl a souvisejícím právům se již vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 30. 1. 2007 sp. zn. IV. ÚS 553/06 (N 17/44 SbNU 217, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Potvrdil, že právo azylu nelze považovat za právo nárokové; ani Listina, ani mezinárodní smlouvy o lidských právech, jimiž je Česká republika vázána, nezaručují, že právo azylu musí být žádajícímu cizinci poskytnuto. Zároveň Ústavní soud připustil, že neudělením azylu mohou být dotčena jiná práva stěžovatele, jako např. právo nebýt mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu či právo na ochranu soukromého a rodinného života.
14. Byť stěžovatel přímo nenamítá porušení svého práva na azyl nebo na soudní ochranu, v podstatě tvrdí, že podmínky pro udělení humanitárního azylu či doplňkové ochrany podle §14 a 14a zákona o azylu splňuje. Ústavní soud však kvalifikované vady, zpochybňující ústavnost napadeného rozhodnutí v tomto ohledu neshledal. Nejvyšší správní soud přesvědčivě vysvětlil, že humanitární azyl je udělován ve zcela výjimečných případech a že stěžovatel neuvedl žádný důvod zvláštního zřetele hodný k udělení azylu z humanitárních důvodů. Stejně tak Nejvyšší správní soud s odkazem na relevantní judikaturu adekvátně zdůvodnil, že stěžovatel dostatečně nedoložil ani požadavky pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu (viz usnesení ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. IV. ÚS 981/17).
15. Nejvyšší správní soud se v napadeném rozhodnutí věnoval primárně obavám stěžovatele, že bude mučen či podroben jinému špatnému zacházení. Nicméně jeho námitky uvedené v ústavní stížnosti, týkající se práva na život, na nedotknutelnost, na ochranu soukromého a rodinného života, na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání či na svobodu projevu, nejsou nijak odůvodněné nad rámec vyjmenování příslušných ustanovení Listiny.
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v části směřující proti námitkám vůči nesprávnému posouzení §12, 13 a 14b zákona o azylu podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a v části směřující proti zbývajícím námitkám podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
17. Návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu se Ústavní soud samostatně nezabýval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu