ECLI:CZ:US:2017:3.US.191.16.1
sp. zn. III. ÚS 191/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele O. Š., zastoupeného JUDr. Antonínem Foukalem, advokátem, sídlem Heršpická 813/5, Brno - Štýřice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2015 č. j. 13 Co 320/2015-107 a proti usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 12. října 2015 č. j. Nc 111/2014-80, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno - venkov, jako účastníků řízení, a 1) O. Š., 2) D. Š., a 3) S. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
2. Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Brno - venkov (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 12. 10. 2015 č. j. Nc 111/2014-80 nařídil předběžné opatření, podle něhož vedlejší účastníci 1) a 2) [dále též "děti" či "nezletilí"] budou nadále navštěvovat Základní školu Sadová 579, Velká Bíteš. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 2. 11. 2015 č. j. 13 Co 320/2015-107 bylo usnesení okresního soudu potvrzeno. Takto rozhodly obecné soudy o návrhu opatrovníka na vydání předběžného opatření, aby nezletilí nadále navštěvovali Základní školu ve Velké Bíteši, neboť v důsledku změny bydliště vedlejší účastnice 3) [dále též "matka"] do Vidonína je nadále neúnosné, aby nezletilí zůstali v dosavadní Základní škole ve Zbraslavi, kam musejí složitě dojíždět a dostavují se až na druhou vyučovací hodinu.
3. Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu, že v předmětné věci byla prokázána potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků a osvědčeny okolnosti rozhodné pro nařízení předběžného opatření. Rovněž krajský soud shledal potřebným, aby do doby skončení řízení o svěření dětí do péče (a s ohledem na prozatímní absenci dohody rodičů) bylo předběžným opatřením určeno, v jakém místě budou děti navštěvovat základní školu. Nařízené předběžné opatření je v zájmu dětí, které musí řádně plnit povinnou školní docházku, přičemž nelze akceptovat časově neúnosné cestování z bydliště matky ve Vidoníně do školy ve Zbraslavi, kam dojíždějí v 8.12 hodin a stihnou až druhou vyučovací hodinu. Základní škola ve Velké Bíteši je podle odvolacího soudu pro nezletilé z pohledu bydlišť obou rodičů dopravně výhodnějším místem než Základní škola ve Zbraslavi. Cesta z bydliště matky do Zbraslavi trvá, pro děti jejich věku, zcela nepřiměřeně dlouhou dobu 1 hodinu a 5 minut, a ještě daleko komplikovanější je zpáteční spojení o délce 2 hodiny a 15 minut (s 1,5 hodinovým čekáním na přestup na autobusovém nádraží ve Velké Bíteši). I když tato komplikovaná situace vzniká pouze v týdnu, ve kterém má děti v péči matka, i tak lze podle názoru krajského soudu tyto podmínky cestování dětí označit za skutečně strastiplné a rozporné se zájmem na jejich zdravém vývoji, vzdělání i bezpečnosti. Krajský soud uzavřel, že takové nepřiměřeně zatěžující cestování do školy je pro děti více ohrožující, než změna školy a kamarádů, navíc docházka do školy ve Velké Bíteši bude slučitelná se svěřením do péče stěžovatele (dále též "otec"), matky i ponecháním stávající střídavé péče.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že okresní soud při nařízení předběžného opatření vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu, resp. vycházel ze skutečností, které si neověřil a žádným způsobem nezdůvodnil. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, který s odkazem na §75c odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), uvedl, že vzhledem ke skutečnosti, že okresní soud neměl v době rozhodování k dispozici "Organizaci vyučování Základní školy Zbraslav", nemohl přihlížet k tomu, že školní den ve zbraslavské škole začíná již v 7,30 hodin. Takový závěr je podle stěžovatele mylný, neboť stěžovatel má naopak za to, že pokud je dle §75c odst. 4 o. s. ř. pro předběžné opatření rozhodující stav v době vyhlášení usnesení soudu prvního stupně, je porušením tohoto ustanovení, když soud nevychází ze skutečného stavu, ale vychází ze stavu domnělého, který nebyl nijak osvědčen, a nebylo odůvodněno, jak k takovým závěrům soud prvního stupně dospěl. Stěžovatel dále dovozuje, že okresní soud nesprávně ve svém rozhodnutí pracuje se skutečností, že nezletilí mají ve Velké Bíteši navázány vztahy z doby, kdy zde s matkou bydleli. Stěžovatel je toho názoru, že nezletilí byli na základě změny školy vytrženi z prostředí, na které byli dobře zvyklí, kde měli kamarády, zájmové kroužky atd. Vzhledem ke změně školy si budou muset oba nezletilí zvykat na prostředí nové.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti napadeným rozhodnutím, tj. proti usnesení krajského soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení okresního soudu, jímž okresní soud předběžným opatřením nařídil, že nezletilí budou nadále navštěvovat Základní školu Sadová 579, Velká Bíteš. Stěžovatel namítá, že okresní soud při svém rozhodování nevycházel ze skutečného stavu, neboť neměl k dispozici "Organizaci vyučování Základní školy Zbraslav".
9. Ústavní soud poukazuje na to, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod zásadně jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva (viz §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)].
10. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi [byť s jistou rezervovaností, viz např. rozhodnutí ze dne 21. 10. 1998 sp. zn. III. ÚS 119/98 (U 61/12 SbNU 489)] vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Ústavní soud zdůraznil, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jsou rozhodnutími, kterými není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jejichž trvání je omezeno.
11. Ústavní soud dal ve svých dřívějších rozhodnutích [srov. např. usnesení ze dne 21. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 171/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) či nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)] najevo, že i při zatímní úpravě poměrů účastníků musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu opatření směřuje (s ohledem na čl. 4 a 90 Ústavy, podle nichž jsou soudy povolány k ochraně základních práv a svobod). I když Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk práva na soudní ochranu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů ohledně důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze k ověření, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171); ke svévolnému výkladu srov. rovněž nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39)]. Jeho ústavněprávní přezkum se soustředí v podstatě jen na ta jejich případná pochybení, v jejichž důsledku by takovéto rozhodnutí postrádalo zákonný základ nebo by zjevně nemohlo vést k naplnění účelu, jehož jím má být dosaženo, nebo by v něm bylo možné spatřovat svévoli z jiného důvodu [např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)]. V souzené věci Ústavní soud v postupu obecných soudů žádná pochybení ve výše uvedeném směru neshledal.
12. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, resp. se závěry soudů obou instancí, že v předmětné věci byla prokázána potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků a osvědčeny okolnosti rozhodné pro nařízení předběžného opatření. Obecné soudy shledaly potřebným, aby do doby skončení řízení o svěření dětí do péče bylo předběžným opatřením určeno, v jakém místě budou děti navštěvovat základní školu. Nařízené předběžné opatření i podle názoru Ústavního soudu je v zájmu dětí, které musí řádně plnit povinnou školní docházku, přičemž nelze akceptovat časově neúnosné cestování z bydliště matky ve Vidoníně do školy ve Zbraslavi, kam dojíždějí v 8.12 hodin a stihnou až druhou vyučovací hodinu. Ústavní soud se proto ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že Základní škola ve Velké Bíteši je pro nezletilé, z pohledu bydlišť obou rodičů, dopravně výhodnějším místem než Základní škola ve Zbraslavi.
13. Na uvedeném závěru obecných soudů nemůže změnit nic ani skutečnost, že školní den ve zbraslavské škole začíná již v 7,30 hodin. Absence vědomosti soudu o počátku výuky na zbraslavské základní škole podle názoru Ústavního soudu neznamená, že by předběžné opatření nemohlo vést k naplnění účelu, jehož jím má být dosaženo, a nemá tudíž za následek ani porušení ústavnosti.
14. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny i Úmluvy o právech dítěte, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
15. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu