ECLI:CZ:US:2017:3.US.1919.17.1
sp. zn. III. ÚS 1919/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Cyrila Štangla, zastoupeného JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem, sídlem Rooseveltova 335, Chrudim, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. dubna 2017 č. j. 3 As 101/2016-26 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2016 č. j. 8 Ad 1/2015-46, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů, a to z důvodu porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy, dále čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel byl příslušníkem bezpečnostního sboru. Jeho služební poměr skončil dne 31. 7. 2003. Dne 18. 8. 2003 stěžovatel uplatnil žádost o starobní důchod s účinností od 1. 8. 2003. Příslušný orgán veřejné moci stěžovateli starobní důchod přiznal rozhodnutím ze dne 1. 9. 2003. Následně stěžovatel požádal o přiznání příspěvku za službu (zpětně k datu 1. 8. 2003), avšak tento příspěvek mu nebyl přiznán, a to rozhodnutím ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 20. 3. 2007, ve spojení s druhostupňovým rozhodnutím ministra vnitra ze dne 19. 12. 2014.
3. Stěžovatel podal žalobu ve věci příspěvku za službu, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 15. 3. 2016 č. j. 8 Ad 1/2015-46 zamítl.
4. Následnou stěžovatelovu kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 4. 2017 č. j. 3 As 101/2016-26. Správní soudy se shodly se závěry správních orgánů, podle kterých příspěvek za službu nelze stěžovateli přiznat, neboť nárok na něj mu zanikl, a to tím, že stěžovatel požádal o starobní důchod, který mu byl pravomocně přiznán. Stěžovatel tak provedl zákonem umožněnou volbu svého nároku ze dvou souběžných nároků, přičemž volba starobního důchodu znemožňuje již volbu příspěvku za službu, volbu nelze ani opakovat. Podle soudů stěžovatel učinil žádost o starobní důchod se svobodnou vůlí, prostou fyzického i psychického donucení, nebo tísně v intenzitě, jež by mohla (měla) vést k neplatnosti daného právního úkonu (žádosti o starobní důchod); nesvobodu vůle nepovažovaly soudy za prokázanou.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že soudy provedly nesprávný výklad jeho svobodné vůle, posoudily věc formalisticky a v rozporu se zdravým lidským rozumem. Výše příspěvku za službu je mnohem vyšší než výše starobního důchodu, proto stěžovatel neměl jediný logický důvod žádat o dávku nižší. Možnost volby mezi dvěma možnými nároky mu však byla znemožněna vedlejším účastníkem, který stěžovatele do podání žádosti o starobní důchod vmanipuloval. Zaměstnankyně vedlejšího účastníka stěžovateli sdělila, že žádost o příspěvek za službu nelze podat, neboť vedlejší účastník stanovil postup, podle kterého lze podat toliko žádost o starobní důchod, a tento postup musí být dodržen. Sdělila dále stěžovateli, že se v dané době otázka vztahu mezi nárokem na příspěvek za službu a nárokem na starobní důchod řeší, proto stěžovatel o případný příspěvek za službu nepřijde. Stěžovatel neměl důvod zaměstnankyni vedlejšího účastníka nevěřit, navíc celou profesní kariéru byl zvyklý poslouchat příkazy nadřízených, a také neměl k dispozici žádný formulář žádosti o přiznání příspěvku za službu (danou žádost nemohl fakticky podat).
6. Svobodnou vůli stěžovatele dále vylučovala i ekonomická tíseň, ve které se ocitl. Vedlejší účastník v té době (zhruba jeden a půl roku) zastával nesprávný právní výklad, resp. praxi ohledně možnosti volby mezi oběma nároky, která byla až následně napravena judikaturou správních soudů. Bylo proto zřejmé, že mu příspěvek za službu vedlejší účastník nepřizná, a stěžovatel by se ocitl zcela bez peněžních prostředků. Nesouhlasí přitom se správními soudy, že měl k dispozici jednoduché právní prostředky ochrany, jak se příspěvku za službu domoci, neboť vedlejší účastník ani nezahájil správní řízení o žádosti o příspěvek a namísto toho stěžovatele ujišťoval, že taková žádost není vůbec možná. Navíc délka řízení v nyní řešené věci o nepřiznání příspěvku za službu, která činí již 14 let, svědčí o tom, že o účinných a jednoduchých prostředcích ochrany práv stěžovatele nelze hovořit. Stěžovatel má za to, že je diskriminován oproti jiným příslušníkům bezpečnostního sboru, kteří za stejných předpokladů pobírají výhodnější příspěvek za službu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Po ústavněprávním přezkumu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadená rozhodnutí z tohoto hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svou argumentaci vznesenou již před správními soudy, přičemž soudy se jí řádně zabývaly a své závěry přehledně vysvětlily v odůvodnění napadených rozsudků.
10. Ve věci nebylo sporu, že vedlejší účastník po určitou dobu zastával nesprávný právní výklad rozhodných ustanovení zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, která upravovala souběh nároku na starobní důchod a nároku na příspěvek za službu, včetně možné volby mezi těmito dvěma nároky. Je zřejmé, že k dané otázce bylo vedeno více soudních sporů příslušníků daného bezpečnostního sboru; oba správní soudy v nyní napadených rozhodnutích poukázaly na předchozí judikaturu Nejvyššího správního soudu. Z této judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že šlo buď o případy, kdy po skončení služebního poměru byl příslušníku přiznán příspěvek za službu, který mu však byl později odejmut s poukazem na splnění podmínek pro vznik nároku na starobní důchod (tj. souběh obou nároků, a tedy možnost volby mezi nimi, nastala až pozdějším splněním podmínek pro přiznání starobního důchodu), nebo o situace, ve kterých (jako tomu bylo u stěžovatele) již se skončením služebního poměru nastal souběh obou nároků a příslušník měl zákonem danou možnost volby mezi nimi, přičemž příslušník po skončení služebního poměru nejdříve požádal o starobní důchod, který mu byl pravomocně přiznán, a následně se domáhal přiznání příspěvku za službu.
11. Ústavní soud shledal, že oba správní soudy se stěžejní námitkou stěžovatele o nedostatku jeho svobodné vůle při podávání žádosti o starobní důchod v roce 2003 řádně zabývaly a své závěry přehledně rozvedly v odůvodněních napadených rozsudků. Dané závěry nejsou svévolné, naopak se jeví racionální a jsou vnitřně konzistentní, postačí tedy na ně poukázat. Ústavní soud by mohl zasáhnout pouze v případě excesu, který však v dané věci z ničeho neplyne, rozhodná zákonná ustanovení ohledně souběhu obou nároků byla veřejně dostupná. Stěžovatel v ústavní stížnosti sám uvádí, že mu i pracovnice vedlejšího účastníka sdělila, že otázka vztahu mezi nárokem na starobní důchod a nárokem na příspěvek za službu se řeší; obdobně v kasační stížnosti uváděl, že mu pracovnice vedlejšího účastníka sdělila, že žádost o příspěvek podat stěžovatel nemůže s ohledem na praxi vedlejšího účastníka. Stěžovatel si tedy zjevně musel být vědom možnosti dvojího výkladu daných zákonných ustanovení. Přesto se nepokusil žádost o příspěvek za službu podat a svého práva na příspěvek za službu se od roku 2003 několik let nedomáhal. Správní soudy dostatečně reagovaly také na námitku o nesvobodné vůli stěžovatele při podávání žádosti o starobní důchod, jež měla být zapříčiněna ekonomickou situací stěžovatele. Správní soudy přitom hodnotily jak otázku možnosti podřazení tíživé ekonomické situace pod kritérium fyzického či psychického donucení, tak otázku prokázání této stěžovatelem tvrzené svízelné ekonomické situace. Stěžovatel pak tuto argumentaci soudů v ústavní stížnosti nijak relevantně nezpochybňuje, i proto nabývá jeho opakovaná obecná námitka o ekonomických důvodech podání žádosti o starobní důchod charakteru zjevné neopodstatněnosti.
12. Stěžovatel poukazuje na to, že právní prostředky ochrany jeho práv, resp. domáhání se nároku na příspěvek za službu, by nemohly být efektivní, jak argumentují správní soudy, neboť jeho nynější spor ohledně žádosti o příspěvek za službu trvá již 14 let. Ústavnímu soudu však z napadeného rozsudku městského soudu vyplynulo, že celkové délce řízení ve věci nepřiznání příspěvku za službu po již přiznaném starobním důchodu v roce 2003 přispěla v převážné míře řešená otázka svobodné vůle stěžovatele při podávání žádosti o starobní důchod v roce 2003 (městský soud rozhodoval celkem třikrát; prvními dvěma rozhodnutími vždy zrušil rozhodnutí vedlejšího účastníka za účelem řádného řešení právě dané otázky). Kdyby tedy stěžovatel podal již v roce 2003 žádost o příspěvek za službu namísto žádosti o starobní důchod, a správní orgány žádosti o příspěvek nevyhověly, otázka svobodné vůle stěžovatele při podávání žádosti o starobní důchod by nebyla soudy v případě následného sporu o zákonnost nepřiznání příspěvku vůbec řešena.
13. Stěžovatelovy námitky o tom, že neměl k dispozici příslušný formulář žádosti o příspěvek za službu, a navíc byl zvyklý poslouchat pokyny nadřízeného (vedlejšího účastníka), jsou nové a tedy nepřípustné, neboť z rozsudku městského soudu ani rozsudku Nejvyššího správního soudu neplyne, že by tytéž námitky zazněly před správními soudy. Lze však poukázat na vypořádání dané námitky ze strany vedlejšího účastníka v jeho rozhodnutí (před ním stěžovatel danou námitku zjevně uplatnil), který uvedl, že v okamžiku provedené volby starobního důchodu již nebyl stěžovatel příslušníkem bezpečnostního sboru a žádnými pokyny tak nebyl vázán. Ústavní soud připomíná také argumentaci Nejvyššího správního soudu, která se týkala otázky nátlaku na stěžovatele ze strany vedlejšího účastníka (otázka svobodné vůle). Nejvyšší správní soud připomenul aktivitu stěžovatele v případě jeho sporu o uvolnění ze služebního poměru, resp. v případě ukončení jeho služebního poměru; uvedené nenasvědčuje jakési bezmezné důvěře stěžovatele ve všechna rozhodnutí a postupy vedlejšího účastníka.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu