ECLI:CZ:US:2017:3.US.1947.17.1
sp. zn. III. ÚS 1947/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. Vladimíra Marka a 2. MUDr. Jolany Markové, obou zastoupených JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, sídlem K Brusce 124/6, Praha 6 - Hradčany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2017 č. j. 20 Cdo 429/2017-1231, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. srpna 2016 č. j. 17 Co 169/2016-1073 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 17. února 2016 č. j. 10 Nc 5080/2005-1008, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a společnosti BRASCHI-CONSULTADORIA E SERVICOS, SOCIEDADE UNIPESSOAL, LDA, sídlem Edificio D. Mécia e Solar D. Mécia, Rua Ivens e dos Aranhas 3°, O, Sé Funchal, Madeira, Portugalská republika, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhali zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, a to s námitkou porušení jejich práva na nedotknutelnost vlastnictví podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny, jakož i porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Napadeným usnesením Okresního soudu v Kladně byl v exekuční věci vedlejší účastnice jako oprávněné o zaplacení 61 842 861,30 Kč zamítnut návrh stěžovatele jako povinného na zastavení exekuce ze dne 9. 5. 2012 (výrok I), ze dne 15. 12. 2014 (výrok III) a ze dne 19. 7. 2015 (výrok IV), a dále jím bylo zastaveno řízení o návrhu stěžovatele (pozn.: správně stěžovatelů - viz níže) na zastavení exekuce ze dne 26. 6. 2014 (výrok II).
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") shora označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně ve výrocích II a IV zrušil a řízení o návrhu stěžovatele na zastavení exekuce ze dne 27. 7. 2015 (pozn.: dle soudu prvního stupně ze dne 19. 7. 2015) a řízení o podání stěžovatelů ze dne 26. 6. 2014 zastavil, ve výroku III je změnil tak, že se exekuce částečně co do částky 13 486,09 Kč zastavuje, jinak usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
4. Proti tomuto usnesení krajského soudu brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že není přípustné. Konstatoval, že závěr krajského soudu, že k započtení pohledávky nemůže podle §581 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dojít bez předchozí výzvy k plnění (§563 občanského zákoníku), je v souladu s jeho ustálenou rozhodovací prací a není důvod danou otázku posoudit jinak.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že i když je názor Nejvyššího soudu ustálený, neznamená to, že je správný, resp. že obstojí i nadále. V posuzované věci je předmětem sporu způsobilost k započtení u pohledávky, u níž doba splatnosti je závislá na výzvě věřitele adresované dlužníkovi, konkrétně zda je taková pohledávka způsobilá ke kompenzaci a zda kompenzační projev věřitele, který výslovně nevyzval dlužníka k plnění a rovnou zaslal kompenzační úkon dlužníkovi, je způsobilá vyvolat zánik obou pohledávek.
6. Stěžovatelé upozornili již v dovolání, že existují i jiné názory, přičemž odkázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006 sp. zn. 20 Cdo 3020/2005 s tím, že jde o obdobnou situaci, kdy stěžovatel jako povinný učinil konkrétní podrobnou kompenzační námitku, kterou doručil právnímu předchůdci oprávněného, aniž doložil, že předtím učinil samostatnou výzvu k zaplacení. Nejvyšší soud však pouze odkázal na své usnesení ze dne 29. 6. 2016 sp. zn. 20 Cdo 95/2016, kde tuto otázku již řešil a dospěl k závěru, že situace posuzovaná v usnesení sp. zn. 20 Cdo 3020/2005 byla odlišná. Tento názor je dle stěžovatelů chybný, protože obě rozhodnutí řešila stejnou otázku a rozlišení Nejvyššího soudu bylo "čistě formalistické". Upozornili i na to, že ačkoliv občanský zákoník platí, resp. platil desítky let, daný názor zastává Nejvyšší soud až v posledních 15 letech, a že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v ustanovení §1982 odst. 1 věty druhé již správně rozlišuje mezi pohledávkou skutečně nesplatnou, protože nenastal čas plnění, a pohledávkou "ke splatnosti způsobilou", což má být přístup bližší obecnému chápání spravedlnosti.
7. Z těchto důvodů stěžovatelé považují postup Nejvyššího soudu za projev extrémního formalizmu, majícího za následek porušení ústavního pořádku České republiky. Stěžovatelé jsou si dle svých slov vědomi, že polemika s právním názorem vysloveným obecným soudem nezakládá důvodnost ústavní stížnosti, v jejich případě jde o masivní zásah do vlastnických práv, neboť exekucí je postihován jejich majetek vysoké hodnoty, řízení probíhá 12 let a je vedeno nedbale, obecné soudy nebyly schopny vypořádat se s jejich opakovanými námitkami, soudy, soudní exekutor, a ani účastníci řízení prý neví, kolik stěžovatelé vlastně dluží a kam se poděly majetkové hodnoty.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz níže), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. V souzené věci stěžovatelé vyjadřují nesouhlas s tím, že obecné soudy interpretovaly a aplikovaly občanský zákoník, tedy normy tzv. podústavního práva. Interpretační a aplikační proces tzv. podústavního práva bývá stižen "kvalifikovanou vadou" zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
12. Stěžovatelé zpochybňují správnost výkladu ustanovení §581 odst. 2 věty druhé ve spojení s §563 občanského zákoníku a v této souvislosti se dovolávají mj. ochrany svého vlastnického práva. Ústavní soud tuto námitku chápe tak, že dle stěžovatelů zde existují dvě rovnocenné interpretační varianty, přičemž obecné soudy pochybily, když (řádně) nezohlednily výše uvedené ústavně zaručené základní právo, v důsledku čehož zvolily ústavně nekonformní řešení.
13. Stěžovatelé však v ústavní stížnosti prakticky nepředestřeli žádnou argumentaci, jejímž prostřednictvím by kvalifikovaně oponovaly úvahám Nejvyššího soudu, takže vyvstává otázka zmíněné "rovnocennosti" výkladových variant. Ústavní soud má za to, že uvedené základní právo na danou věc bezprostředně nedopadá, neboť předmětem úpravy interpretovaných zákonných ustanovení jsou hmotněprávní podmínky započtení. To pak představuje způsob (jeden ze způsobů), jak lze příslušné právo vůči dlužníkovi uplatnit, a to eventuálně i jako procesní obranu u obecného soudu - tedy stěžovatelé by spíše (primárně) mohli být dotčeni na svém právu na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Tyto podmínky přitom "nenastavily" obecné soudy tak, že reálně nebylo možné této cesty využít, třeba z toho důvodu, že by příslušný právní závěr byl natolik vadný ("extrémní"), že by jej nebylo možno (vůbec) předvídat (k tomu viz sub 11 a 14).
14. Stěžovatelé dále tvrdí, že bylo porušeno jejich právo na řádný proces, neboť dovolací soud se dostatečně nevypořádal s jejich argumentací opírající se o usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3020/2005. Ani v tomto ohledu Ústavní soud stěžovatelům nemohl (plně) přisvědčit. V odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud odkázal na své usnesení sp. zn. 20 Cdo 95/2016, v němž vysvětlil, v čem rozdíl mezi oběma případy spočívá, a tento jeho závěr nelze považovat za "extrémní", resp. ústavně nekonformní, jak již uzavřel Ústavní soud v usnesení ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 3303/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
15. K tomu lze dodat, že v usnesení sp. zn. 20 Cdo 3020/2005 Nejvyšší soud obecně vyslovil (eventuálně) odlišný právní názor, tedy že dnem splatnosti započítávané pohledávky je den následující poté, co byl oprávněnému doručen návrh na zastavení exekuce odůvodněný právě zánikem práva v důsledku započtení; současně je však nutno připomenout, že takto rozhodoval za situace, kdy odvolací soud (po skutkové stránce) uzavřel, že povinný vyzval oprávněného ke splnění dluhu (již) dopisem ze dne 26. 5. 2004 a (tedy nejen) patrně pozdějším návrhem na zastavení exekuce (jenž pak obsahoval úkon vlastního započtení, a proto mu bylo možno přiznat kompenzační účinky). Byl-li Nejvyšší soud v uvedené věci skutečně jiného názoru, šlo by o názor ojedinělý, a to v situaci, kdy se judikatura Nejvyššího soudu ustálila na názoru opačném, jenž nebyl z hlediska ústavnosti Ústavním soudem shledán deficitním (viz usnesení ze dne 11. 10. 2012 sp. zn. III. ÚS 3009/12 a ze dne 15. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 2302/13, a Ústavní soud nezjistil, proč by se měl od svého názoru odchýlit, neboť tento výklad vychází z jednoznačné právní normy, postavené na tom, že věřitel požívá beneficia z pozdější splatnosti svého dluhu.
16. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovateli tvrzené skutečnosti, o jak vysokou částku v dané exekuci jde, nebo jak dlouho tato exekuce trvá, nejsou z výkladového hlediska očividně podstatné, stejně jako údajná pochybení, jichž se měly obecné soudy v průběhu exekučního řízení dopustit. Poukazují-li stěžovatelé na řešení přijaté zákonodárcem v "novém" občanském zákoníku, případná změna právní úpravy nemůže být (bez dalšího) důvodem ke změně judikatury vztahující se k původní odlišné právní úpravě [k otázce změny judikatury srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 3221/11 (N 216/71 SbNU 531)].
17. Ústavní soud proto neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak bylo stěžovateli tvrzeno, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu