ECLI:CZ:US:2017:3.US.2080.16.1
sp. zn. III. ÚS 2080/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Havrlíka, právně zastoupeného Mgr. et Mgr. Rudolfem Leškou, LL.M., advokátem, se sídlem kanceláře Voršilská 10, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016 č. j. 23 Cdo 5007/2015 - 115, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2015 č. j. 3 Cmo 340/2014 - 86 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2014 č. j. 32 Cm 86/2012 - 64, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností splňující náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, tj. rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel usuzuje, že v záhlaví specifikovaná soudní rozhodnutí porušují jeho základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně stěžovatel konstatuje zásah do práva na spravedlivý proces, jak je zaručeno ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, předložených rozhodnutí obecných soudů a dalších přiložených dokumentů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, který se domáhal uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi obchodní společnosti Auto S.V.A. spol. s. r. o., ve smyslu ustanovení §53 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů a účinného do 31. 12. 2013 (dál jen "obchodní zákoník"), tj. omluvit se jak veřejně, tak dopisem. Důvodem pro uložení této povinnosti mělo být, dle názoru stěžovatele, jednání se znaky nekalé soutěže ve smyslu ustanovení §44 odst. 1, §45 a §48 obchodního zákoníku. Tohoto jednání se měl vedlejší účastník dopustit tím, že na svých internetových stránkách v rubrice Renovace uveřejnil fotografii osobního vozu, který však nerenovoval, ale pouze jej opravoval; renovaci prováděl stěžovatel. Své rozhodnutí městský soud odůvodnil tak, že jednání vedlejšího účastníka nelze kvalifikovat jako jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže a zásah do práv stěžovatele. Podle městského soudu nelze určit hranici mezi opravou a renovací a vedlejší účastník prokázal, že osobní vozidlo opravoval.
3. Vrchní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že městský soud správně zhodnotil skutková zjištění jak skutkově, tak právně a vrchní soud se s nimi zcela ztotožnil. Podle odvolacího soudu se vedlejší účastník nedopustil jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže, neboť není jednoznačné, kdy lze mluvit o renovaci a kdy o opravě, zejména v té souvislosti, že vedlejší účastník vozidlo skutečně opravoval. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, neboť nebylo přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Podle Nejvyššího soudu je rozhodující, že vedlejší účastník vozidlo několikrát opravoval, a to i rozsáhleji. Podle jeho názoru by v rozporu s nekalou soutěží bylo, pokud by vedlejší účastník na internetové stránky prezentující výsledky jeho činnosti umístil fotografii vozidla pořízenou po renovaci, kterou realizoval stěžovatel. Nejvyšší soud uzavřel, že pro posouzení této věci není podstatné zodpovězení otázky, zda existuje rozdíl mezi pojmy renovace a oprava, ani to, zda vedlejší účastník prezentoval jím opravované vozidlo na svých internetových stránkách pod záložkou "renovace historických vozidel". Potenciální zákazníci by nepochybně poznali, zda prezentované vozidlo na fotografii bylo po renovaci či nikoliv.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že obecné soudy měly zasáhnout do jeho práva na spravedlivý proces tím, že mu upřely možnost jakékoli argumentace s právními názory soudů všech stupňů, a to pro jejich překvapivost. Dle názoru stěžovatele městský soud zamítl žalobu z toho důvodu, že mezi účastníky není soutěžní vztah, přičemž tento názor se objevil až v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku. Vrchní soud pak sice měl potvrdit, že mezi účastníky existuje soutěžní vztah, ale neexistuje rozdíl mezi opravou a renovací. Tento názor se dle ústavní stížnosti měl stěžovatel dozvědět také až z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku. Stěžovatel je přesvědčen, že mezi opravou a renovací je zásadní rozdíl, a pokud by znal právní úvahu soudu předem, mohl své stanovisko více vysvětlit. Nejvyšší soud pak dle tvrzení stěžovatele připustil existenci soutěžního vztahu, stejně jako připustil, že mezi opravou a renovací je rozdíl. Avšak zdůraznil, že by bylo nezbytné posoudit, zda vozidlo na fotografii je vozidlem vyfotografovaným ve stavu před renovací provedenou stěžovatelem nebo až po ní. I tento názor se měl stěžovatel dozvědět až z rozhodnutí. Podle názoru stěžovatele tak soud každého stupně přinesl zcela nový argument a žádný ze soudů neumožnil stěžovateli se s takovým argumentem vypořádat předem. Stěžovatel je přesvědčen, že součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny je i právo na řádné odůvodnění rozhodnutí a zákaz tzv. překvapivých rozhodnutí.
5. Žádné z napadených rozhodnutí dle názoru stěžovatele nesplňuje podmínky vtělené do právního řádu České republiky ustanovením §157 odst. 1 a 2 o. s. ř. a míra jejich pochybení dosahuje takové intenzity, že zasahuje do jeho ústavně zaručených základních práv. Je přesvědčen, že soudy činily závěry nevyplývající ze spisového materiálu a neposkytly mu prostor pro vyjádření. V poslední řadě také opakovaně zdůrazňuje, že právní názory obecných soudů byly zcela překvapivé. Městský soud tak měl naprosto vynechat zdůvodnění základních atributů naplnění znaků nekalé soutěže a omezil se pouze na elementární konstatování, aniž by bylo jasné, na základě čeho ke svým závěrům dospěl, neboť dle názoru stěžovatele ze spisu vyjít nemohl. Vrchní soud se poté - dle tvrzení stěžovatele - k namítaným pochybením městského soudu vůbec nevyjádřil a pouze odkázal na existující judikaturu. Jeho pochybení mělo dále spočívat v tom, že se vůbec nezabýval odlišností významů slov "renovace" a "oprava". Usnesení Nejvyššího soudu je pak dle názoru stěžovatele nelogické a je z něj patrné, že dovolací soud přehlédl podstatu sporu, totiž že vedlejší účastník nepravdivě identifikoval stěžovatelem renovované vozidlo jako vozidlo, které renovoval vedlejší účastník sám.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že není vrcholem soustavy soudů (ustanovení čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky), tudíž není ani další řádnou odvolací instancí. Nemá proto v zásadě pravomoc zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tento princip lze prolomit pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [ustanovení čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace tzv. podústavních právních předpisů, je proto v pravomoci obecných soudů.
9. Zřetelně dominantním důvodem pro stěžovatelův návrh na zrušení ústavní stížností napadených soudních rozhodnutí, je jejich překvapivost. Ústavní soud však vytýkanou překvapivost případně nepředvídatelnost v těchto rozhodnutích nenalezl. Tvrdí-li stěžovatel, že městský soud žalobní návrh zamítl s odůvodněním, že mezi účastníky nebyl soutěžní vztah, pak to neodpovídá jak odůvodnění rozsudku městského soudu, tak odůvodnění rozsudku vrchního soudu. Městský soud naopak konstatuje, že mezi účastníky řízení není sporu o tom, že mezi nimi soutěžní vztah je. V odůvodnění použitá formulace, která je typická pro zásady dokazování projevující se v civilním řízení, znamená, že tuto skutečnost není nutné dokazovat, neboť ji soud má za prokázanou nerozporovaným tvrzením účastníků. Pokud stěžovatel usuzuje, že městský soud tím konstatoval, že mezi účastníky soutěžní vztah není, nemůže mu Ústavní soud přisvědčit. Lze připustit, že takto podaná informace může být pro laiky méně srozumitelná, avšak stěžovatel byl od počátku projednávaného případu právně zastoupen a bylo na jeho právním zástupci, aby mu případně tuto větu správně vyložil. Tentýž závěr stran existence soutěžního vztahu, včetně souhlasu s tímto závěrem městského soudu, také plyne z odůvodnění rozsudku vrchního soudu. I v něm se lze dočíst, že nalézací soud existenci vztahu nezpochybnil. Soudy všech tří stupňů se však shodly na tom, že jednání vedlejšího účastníka nebylo v rozporu s dobrými mravy soutěže, jako jedním z kumulativně stanovených pojmových znaků nekalé soutěže. Na tomto argumentu založil svůj rozsudek městský soud a vrchní soud tento argument dále rozvedl. Pokud stěžovatel z odůvodnění rozsudku vrchního soudu vnímá pouze odkazy na příslušnou judikaturu, pak čte rozsudek selektivně, neboť závěry judikatury jsou v něm také aplikovány na daný případ.
10. Ve všech podáních, včetně ústavní stížnosti, stěžovatel zdůrazňuje rozdíl mezi renovací a opravou, pomíjí však, že jeho rozbory musí směřovat nikoli k samoúčelné lingvistické rozpravě, ale k podmínkám, které pro naplnění nekalé soutěže stanovil obchodní zákoník. Obecné soudy tento argument dostatečně posoudily a zhodnotily jej tak, jak jim ukládá zákon i Ústava České republiky. Neodchýlily se přitom od zákonného vymezení nekalé soutěže a jejich úvahy jsou v rozmezí uvážení stanoveného obchodním zákoníkem. Toto zákonné vymezení je primární a konstatovat v tomto smyslu, že rozhodnutí jsou překvapivá, nelze. Žádnou z vad, kterou stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, Ústavní soud v soudních rozhodnutích nenalezl, a to včetně zdůrazňované překvapivosti. Všechny soudy hodnotily jednání vedlejšího účastníka identicky, s odlišnostmi reagujícími na jeho podání, a ve svých rozhodnutích nevykročily z mezí stanovených ústavním pořádkem České republiky a nedostaly se do kolize se základními právy stěžovatele.
11. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu