ECLI:CZ:US:2017:3.US.2138.17.1
sp. zn. III. ÚS 2138/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. R., zastoupeného JUDr. Janem Langmeierem, advokátem, sídlem Na Bělidle 997/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2017 č. j. 33 Cdo 4946/2016-546, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2016 č. j. 30 Co 244/2015-479 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. května 2015 č. j. 13 C 341/2011-307 (správně má být č. j. 13 C 341/2011-407), za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a H. W., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí s námitkou, že "rozhodnutími soudu odvolacího a soudu dovolacího" byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem, a to konkrétně právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásada rovnosti stran dle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") se podává, že stěžovatel se žalobou vůči vedlejší účastnici domáhal určení jeho vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu ve výši ideální 1/2 na individualizovaných nemovitostech v katastrálním území Radotín. V žalobě uvedl, že spoluvlastnický podíl vedlejší účastnici (která je jeho sestrou) daroval na základě darovací smlouvy ze dne 19. 5. 1994. Protože - podle jeho názoru - byly splněny z její strany podmínky pro vrácení daru dle §630 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., vyzval ji k vrácení daru, na což nereagovala (druhý spoluvlastnický podíl darovali vedlejší účastnici její rodiče, matka se žalobou také domáhala jeho vrácení). Vedlejší účastnice tvrdila, že z její strany nikdy k hrubému porušení dobrých mravů nedošlo, proto není dán důvod pro vrácení daru. Po provedení obsáhlého dokazovaní obvodní soud rozsudkem ze dne 18. 5. 2015 č. j. 13 C 341/2011-407 žalobu zamítl. V odůvodnění nejprve rekapituloval skutková zjištění z výpovědí řady svědků a z dalších důkazních prostředků a na jejich základě dospěl k závěru, že neshledal v chování vedlejší účastnice vůči matce žádné porušení dobrých mravů, že její ne vždy zcela standardní chování bylo do značné míry ospravedlňováno psychickým a fyzickým onemocněním a prodělanými traumaty. Ohledně chování vedlejší účastnice ke stěžovateli dodal, že chování stěžovatele vůči vedlejší účastnici nebylo korektní, např. ji neinformoval o úmrtí matky; jednání vedlejší účastnice, která stěžovateli nevydala jeho věci, vyhodnotil jako nesprávné, ale ve světle chování stěžovatele, který popíral i převzetí peněz, jež za tzv. darování nemovitosti dostal, nevyhodnotil jako hrubé porušení dobrých mravů. Výslech dvou svědků navržených stěžovatelem a jedné svědkyně, který navrhla vedlejší účastnice, soud neprovedl, protože návrhy mohly být podány ve lhůtě do koncentrace řízení, byly však podány až po jejím uplynutí (též po uplynutí byla předložena kupní smlouva); výslech dalšího svědka obvodní soud neprovedl pro jeho nedosažitelnost, z jeho písemného vyjádření nezjistil jiné než již známé relevantní skutečnosti; tudíž jeho výslech ani nepovažoval za nutný. Rozsudek byl usnesením obvodního soudu ze dne 26. 5. 2015 č. j. 13 C 341/2011-428 doplněn o poučení o odvolání.
3. Stěžovatel podal proti rozsudku obvodního soudu odvolání, v němž namítal, že soud nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem i označeným důkazům a neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy (např. nevyslechl tři navržené svědky), že dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním (např. ohledně předání peněz, že soud porušil zásadu rovnosti stran při hodnocení důkazů a posuzování pravdivosti tvrzení, že nebyl vypracován znalecký posudek o zdravotním stavu vedlejší účastnice) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") přezkoumal rozsudek obvodního soudu, jakož i řízení, které předcházelo jeho vyhlášení, shledal, že odvolání stěžovatele není důvodné, a proto rozsudkem ze dne 22. 3. 2016 č. j. 30 Co 244/2015-479 potvrdil rozsudek obvodního soudu. V odůvodnění konstatoval, kromě jiného, že obvodní soud provedl dokazování v potřebném rozsahu, z provedených důkazů učinil správná a postačující skutková zjištění a správně uzavřel, že podmínky pro vrácení daru vedlejší účastnicí stěžovateli splněny nebyly. Podrobně reagoval též na námitku stěžovatele ohledně neprovedení všech jím označených důkazů a vyvrátil jeho představu o výjimce z koncentrace řízení. Za neopodstatněnou označil stěžovatelovu námitku spočívající v neúplně provedeném dokazování o (ne)převzetí peněz, protože jeho tvrzení, že peníze nepřevzal, není pro posouzení věci samé rozhodné. Výslovně zdůraznil, že obvodní soud správně zjistil příčinu konfliktů, k nimž docházelo, a správně uzavřel, že ze strany vedlejší účastnice nešlo o jednání takové intenzity, které by bylo možné za daných okolností hodnotit jako hrubé porušení dobrých mravů. Za nadbytečné považoval dokazování zdravotního stavu vedlejší účastnice znaleckým posudkem, který byl zjištěn jednoznačně, nehledě na to, že ani stěžovatel znalecký posudek nenavrhoval. Za neopodstatněné označil i další námitky stěžovatele k nevěrohodnosti svědků, kteří v opatrovnickém řízení vypovídali o chování vedlejší účastnice hůře, když vysvětlili, že neměli v té době informace o její duševní nemoci.
4. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, jehož přípustnost založil na tvrzení, že rozsudek závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Konkrétně namítal, že k posouzení duševního stavu vedlejší účastnice bylo třeba znaleckého zkoumání, a tak se soudy odchýlily od ustálené praxe Nejvyššího soudu, aniž by toto odchýlení zdůvodnily. Stejné pochybení stěžovatel namítl ohledně výjimek ze zákazu koncentrace. Městský soud se podle stěžovatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při hodnocení hrubého porušení dobrých mravů, což dokládal odkazy na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu. Odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu využíval na podporu svých tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces, neboť v hodnocení důkazů jsou podle něj patrné značné rozpory, a to při hodnocení důkazů či posuzování pravdivosti tvrzení, mezi tvrzeními předkládanými jím a vedlejší účastnicí, čímž byla porušena i zásada rovnosti stran zakotvená v §18 občanského soudního řádu. Provedené právní hodnocení nesprávně zjištěného skutkového stavu považuje za velmi nedostatečné, stručné a povrchní; napadený rozsudek hodnotí jako nepřezkoumatelný. Tím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zakotveného v §(správně v čl.) 36 odst. 1 Listiny.
5. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 4. 2017 č. j. 33 Cdo 4946/2016-546 odmítl. V odůvodnění připomenul, že výklad pojmu "rozpor s dobrými mravy", který je významný z hlediska aplikace §630 občanského zákoníku, podal ve svých rozhodnutích již opakovaně. Přijal a odůvodnil závěr, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního) názoru dárce pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Soud proto hodnotí nejen to, zda chování obdarovaného vykazuje znaky závadnosti, tj. zda koliduje se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, ale i zda jde o porušení značné intenzity nebo o porušení dlouhodobé či soustavné, a to ať již fyzickým násilím, psychickým týráním, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci, apod., a vždy zohledňuje vzájemné chování účastníků právního vztahu (k tomu odkázal nejen na rozhodnutí zmiňovaná stěžovatelem, ale i na řadu dalších rozhodnutí). Konstatoval, že městský soud se v souladu s ustálenou judikaturou důsledně zabýval pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu a rozhodl v intencích závěrů, které Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích k aplikovatelnosti §630 občanského zákoníku obecně přijal. Neposuzoval izolovaně chování samotné vedlejší účastnice (s přihlédnutím k jejím zdravotním potížím a prožitým stresům, jež se projevovaly ne vždy adekvátními reakcemi na chování jejího okolí), ale zabýval se i jednáním stěžovatele, který je bratrem vedlejší účastnice, a okolnostmi a důvody, které byly příčinou vyhrocených poměrů panujících mezi nimi. Uzavřel, že městský soud - oproti přesvědčení stěžovatele - se při řešení nastolené právní otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
6. Nejvyšší soud se posléze vypořádal se stěžovatelovou výtkou zpochybňující správnost zjištění psychického a fyzického stavu vedlejší účastnice v posuzovaném období a dalšími námitkami zobecněnými do tvrzení, že skutkové závěry městského soudu nemají oporu v provedeném dokazování, a to připomenutím, že skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný (dovolací soud je povinen z něj vycházet) a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem, samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 občanského soudního řádu) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu účinného od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu.
7. Jako nepřípadnou vyhodnotil Nejvyšší soud stěžovatelovu námitku, že se městský soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu představované jeho rozhodnutím sp. zn. 30 Cdo 1203/2015, jestliže skutkové závěry o zdravotním stavu vedlejší účastnice učinil nikoli ze znaleckého posudku, nýbrž z výslechu jejího ošetřujícího lékaře. V odkazovaném rozhodnutí se totiž Nejvyšší soud zabýval otázkou neplatnosti právního úkonu podle §38 odst. 2 občanského zákoníku, pro jejíž zodpovězení bylo podstatné zjištění, zda posuzovaná osoba při uzavírání právního úkonu jednala v duševní poruše či nikoli. V daném případě odvolací soud otázku (ne)platnosti právního úkonu žalované neposuzoval; z výslechu ošetřujícího lékaře čerpal zjištění, v souvislosti s jakými zdravotními potížemi byla v jeho péči a jaké jsou jejich typické projevy.
8. Nejvyšší soud odmítl i stěžovatelovy námitky směřující vůči neprovedení jím navržených důkazů, porušení rovnosti stran a nepřezkoumatelnosti rozsudku, protože jde o vady, k nimž lze přihlížet jen za předpokladu, že dovolání je shledáno přípustným.
9. Podle názoru Nejvyššího soudu nejde v posuzované věci o výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu. Důkazům, které byly provedeny a následně zhodnoceny, odpovídají skutkové závěry, z nichž městský soud při právním posouzení vyšel, a není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13, a jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 985/15).
II.
Argumentace stěžovatele
10. V ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval průběh řízení před třemi soudními instancemi a zopakoval především námitky zařazené do jeho předchozích opravných prostředků (odvolání, dovolání), tj. nedostatečně zjištěná duševní porucha vedlejší účastnice, neprovedení výslechu tří svědků, odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při hodnocení hrubého porušení dobrých mravů, rozpory při hodnocení důkazů či posuzování pravdivosti tvrzení, mezi tvrzeními předkládanými stěžovatelem a vedlejší účastnicí, vedoucí k porušení zásady rovnosti stran (III. až V. část).
11. V části VI. se stěžovatel - s využitím odkazů na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu - zaměřuje na tvrzení o porušení jeho práva na spravedlivý proces. Zejména připomíná, že v dovolání namítal porušení procesních předpisů před obvodním soudem a městským soudem, které bylo rozporné s judikaturou Ústavního soudu, Nejvyšší soud se jeho dovoláním odmítl zabývat s odkazem na §237 občanského soudního řádu. Stěžovatel je toho názoru, že v daném případě šlo o takovou skutkovou otázku a taková porušení procesních předpisů, která jsou s ohledem na jejich průmět do základních lidských práv a svobod způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu, a to i s ohledem na předmět sporu, kterým bylo vlastnické právo k nemovitosti ve značné hodnotě. Dále stěžovatel uvádí, že dle jeho názoru je rozhodnutí Nejvyššího soudu nepřezkoumatelné, a poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 3324/15 a řešení otázky dovolacího důvodu Ústavním soudem v dalších nálezech. Upozorňuje, že Nejvyšší soud si v odůvodnění napadeného usnesení vystačil toliko s konstatováním toho, že nejde o výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání dle §237 občanského soudního řádu, aniž by konkrétně vyložil, jaké právní úvahy a skutečnosti ho k tomuto závěru vedly. Dodává, že z jeho námitek vyplývá, že v předmětném řízení byly před obvodním soudem a městským soudem důkazy hodnoceny toliko v jeho neprospěch, a to takovým způsobem, kdy došlo k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, zejména jednání vedlejší účastnice bylo hodnoceno s přihlédnutím k tvrzené duševní poruše, aniž by tato porucha byla zjištěna znaleckým zkoumáním. Poukazuje i na absenci hodnocení dopisu jeho matky, v němž si stěžuje na chování vedlejší účastnice. Z těchto důvodů zastává názor, že napadená rozhodnutí jsou stižena vadou spočívající na hodnocení důkazů založeném na libovůli (v jeho neprospěch), přičemž takový postup soudů je porušením jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti uzavírá, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a rovnost stran podle čl. 37 odst. 3 Listiny, když se městský soud ani Nejvyšší soud řádně nezabývaly jeho námitkami směřujícími k zásadním procesním pochybením obvodního soudu a značné libovůli obvodního soudu v hodnocení důkazů (zejména otázce hodnocení psychického stavu vedlejší účastnice při absenci znaleckého posudku, která měla zásadní průmět do hlediska intenzity porušení dobrých mravů). Svým ryze formalistickým přístupem bylo rozhodnutími městského soudu a Nejvyššího soudu zasaženo do jeho práva vlastnit majetek zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť v důsledku těchto rozhodnutí mu bylo upřeno jeho vlastnické právo k předmětným nemovitostem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
15. Ústavní soud se - v souladu se svojí působností (bod 14.) - zabýval ústavní stížností v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny a konstatuje, že k jejich porušení napadenými rozhodnutími ani postupem obecných soudů předcházejících jejich vydání nedošlo.
16. Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že právo na soudní ochranu podle
čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Taková situace ve stěžovatelově věci nenastala, neboť soudy se jím uplatněným nárokem řádně zabývaly a hodnotily, zda jsou splněny předpoklady obnovení vlastnického práva k dříve darovaným spoluvlastnickým podílům na nemovitostech na základě hrubého porušení dobrých mravů obdarovanou vedlejší účastnicí.
17. Je třeba připomenout, že institut vrácení daru v historii i v současnosti byl (je) vázán na poměrně přísné zákonné požadavky, neboť představuje zásah do existujících vlastnických vztahů (nevděk obdarovaného, spáchání úmyslného trestného činu obdarovaným vůči vymezeným osobám, hrubé porušení pravidel socialistického soužití, hrubé porušení dobrých mravů, kvalifikovaná nouze dárce).
18. Základem ústavní stížnosti je stěžovatelova představa o právním významu chování vedlejší účastnice vůči jejich společné matce a vůči němu samotnému, zejména se koncentrující do posouzení, zda dosáhlo intenzity hrubého porušení dobrých mravů umožňující dárci domáhat se vrácení daru podle §630 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Je notorietou, že předpokladem vzniku práva požadovat vrácení daru nebylo podle tohoto ustanovení jakékoliv nevhodné chování obdarovaného, ale pouze takové, které s ohledem na okolnosti případu bylo možno kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů se zřetelem na značnou intenzitu a váhu (je-li uskutečněno jedním činem) nebo soustavnost a dlouhou dobu (např. fyzické násilí, hrubé urážky, neposkytnutí pomoci atd.). Rozhodující nebyl subjektivní pocit dárce, ale okolnost, že takové jednání obdarovaného bylo možno objektivně posoudit jako hrubě porušující dobré mravy. Ústavní soud shledává, že obecné soudy v posuzované věci pečlivě zkoumaly naplnění předpokladů pro vznik práva stěžovatele na vrácení daru, jak o tom svědčí obsáhlé a podrobné dokazování, s výslechem řady svědků. Jestliže obecné soudy takovým postupem dospěly ke skutkovým zjištěním, že vedlejší účastnice svým chováním neporušila hrubě dobré mravy, je jejich právní závěr vedoucí k zamítnutí stěžovatelovy určovací žaloby plně v souladu s principy ovládajícími civilní řízení a adekvátní příslušným hmotněprávním skutkovým podstatám (srov. §630 občanského zákoníku). Za toho stavu věcí pak obecným soudům nelze ani vytknout nějaké pochybení, které by mohlo znamenat porušení stěžovatelova práva na ochranu vlastnictví chráněného v čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť stěžovatel se vlastníkem darovaných nemovitostí (resp. spoluvlastnického podílu na nich) v důsledku svého požadavku na vrácení daru nestal.
19. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly soudy při hodnocení právních předpokladů vzniku práva domáhat se vrácení daru. Je tak evidentní, že v posuzované věci jde v první řadě o výsledek interpretace a aplikace "podústavního" práva, přičemž stěžovatel s ním vytrvale (před soudy všech tří stupňů) nesouhlasí a snaží se mu dát ústavněprávní konotace. Ústavní soud v plném rozsahu odkazuje zejména na skutková zjištění zařazená do odůvodnění rozsudku obvodního soudu, jakož i právní závěry z nich učiněné na základě standardního výkladu aplikovaného zákonného ustanovení; přičemž verifikace těchto zjištění a závěrů byla provedena bez jakýchkoliv výtek městským soudem a též (s přihlédnutím k jeho pozici) Nejvyšším soudem. Městský soud, v postavení odvolacího soudu, a Nejvyšší soud, jako dovolací soud, navíc i adekvátně reagovaly na stěžovatelovy odvolací a dovolací námitky. Nejvyšší soud též věnoval pozornost námitce o způsobilosti průmětu skutkové otázky do základních lidských práv a svobod založit přípustnost dovolání a konstatoval, že taková situace ve stěžovatelově věci nenastala (srov. třetí odstavec na 4. straně usnesení Nejvyššího soudu). S tímto závěrem se Ústavní soud ztotožňuje a připomíná, že nález sp. zn. I. ÚS 3324/15 považuje tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod za dovolací důvod (viz citace z tohoto nálezu v bodě 6.3. ústavní stížnosti).
20. Ústavní soud neshledal opodstatněnou námitku o porušení rovnosti stran, neboť stěžovatel i vedlejší účastnice (oba zastoupeni kvalifikovanými právními zástupci) měli vytvořen prostor pro uplatnění svých tvrzení a předkládání návrhů na provedení dokazování, případně pro uplatnění dalších procesních práv, plně v souladu se zákonnou regulací.
21. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu