ECLI:CZ:US:2017:3.US.2220.17.1
sp. zn. III. ÚS 2220/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele: Hamza Kasmi, státní příslušnost Tunisko, zastoupeného Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem, sídlem Sevastopolská 378/16, Praha 10 - Vršovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. května 2017 č. j. 7 Azs 112/2017-23 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. března 2017 č. j. 41 A 10/2017-18, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, sídlem Kounicova 687/24, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí správních soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z rozhodnutí k ní přiložených, vyplývá, že Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje (dále jen "policie") rozhodla o zajištění stěžovatele podle §129 odst. 1 a 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), za účelem jeho předání podle nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen "nařízení Dublin III"). Policie současně stanovila dobu zajištění stěžovatele podle §129 odst. 6 zákona o pobytu cizinců na 30 dnů, tedy od 5. 2. 2017 do 6. 3. 2017.
3. O žalobě stěžovatele proti rozhodnutí policie rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") tak, že rozsudkem ze dne 20. 3. 2017 č. j. 41 A 10/2017-18 žalobu stěžovatele zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. V odůvodnění krajský soud uvedl, že při rozhodování o zajištění může správní orgán stanovit dobu trvání zajištění nejvíce na 1 měsíc. Přestože měsíční doba pro zajištění stěžovatele uplynula dne 5. 3. 2017 (nikoliv tedy 6. 3. 2017, jak chybně ve svém rozhodnutí uvedla policie), tato vada ale podle krajského soudu nezpůsobuje takovou nezákonnost napadeného rozhodnutí, aby bylo nezbytné jej zrušit. Odchýlení jednoho dne od lhůty stanovené v čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III neznamená nezákonnost zajištění, neboť jde o mimořádnou situaci, kdy policie pouze nereflektovala skutečnost, že únor má méně než 30 dnů.
4. Následná kasační stížnost byla v záhlaví citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta, když zároveň bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší správní soud v daném případě přihlédl k tomu, že fakticky byl procesní postup správních orgánů v souladu s čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III. V rámci jednoměsíční doby byla odeslána žádost o převzetí nebo přijetí zpět do Rumunska (konkrétně dne 8. 2. 2017), přičemž ve stanovené lhůtě pro odpověď Rumunsko zaslalo souhlas s přijetím zpět. Od tohoto okamžiku (tedy od 22. 2. 2017) tak začala běžet nová šestitýdenní lhůta pro přemístění stěžovatele z dožadujícího členského státu do příslušného členského státu. Ještě před uplynutím stanovené a policií nesprávně vypočtené třicetidenní doby pro zajištění bylo tedy řádně rozhodnuto o prodloužení zajištění stěžovatele. V první fázi zajištění tak nedošlo k překročení maximální možné doby omezení osobní svobody stěžovatele, neboť ta byla omezena v časovém úseku kratším než jeden měsíc. Uvedla-li policie ve výrokové části svého rozhodnutí, že se doba zajištění stanovuje do 6. 3. 2017, nelze takové pochybení považovat za natolik intenzivní, aby mělo vyvolat nutnost zrušit žalobou napadené rozhodnutí.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel trvá na tom, že policie pochybila, když ve svém rozhodnutí vadně vymezila první fázi stěžovatelova zajištění podle nařízení Dublin III a krajský soud měl proto její rozhodnutí zrušit. Odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu je pak třeba podle stěžovatele absolutně odmítnout již z toho důvodu, že v případě rozhodnutí policie jde o správní rozhodnutí, které je přezkoumáváno ve správním soudnictví pouze k okamžiku jeho vydání. Soudy jsou tedy povinny zkoumat zákonnost takového rozhodnutí k okamžiku jeho právní moci a v žádném případě k okamžiku vydání vlastního rozhodnutí. Je totiž nepochybné, že rozhodnutí policie založilo zcela reálnou možnost, že stěžovatel bude na osobní svobodě omezen i po uplynutí měsíční lhůty, kterou je v souladu se zákonem limitováno jeho primární zajištění, a to v případě, že by policie včas nepožádala Rumunsko o stěžovatelovo převzetí - existovala zde tedy potencialita zásahu do práv stěžovatele [stěžovatel v této souvislosti odkazuje zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2014 č. j. 2 As 115/2013-59; všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na http://www.nssoud.cz].
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
9. Právě uvedené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci. Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo správních orgánů, vedenou zejména v rovině tzv. práva podústavního, a stěžovatel zřejmě (avšak nepřípadně) předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž se však Ústavní soud uchýlil k hodnocení tzv. podústavní správnosti ústavní stížností konfrontovaných právních názorů, konstatuje, že v daném případě neshledal žádný exces či mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.
10. Jak plyne z výše uvedené rekapitulace, k porušení základních práv stěžovatele mělo (či lépe řečeno mohlo) dojít tím, že policie ve svém rozhodnutí nesprávně vymezila první fázi řízení za účelem předání stěžovatele do Rumunska podle nařízení Dublin III. Jak bylo ale výše vysvětleno, k porušení stěžovatelovy osobní svobody nedošlo, neboť v daném případě nebyla vyčerpána maximální doba stanovená pro danou fázi. Zásah do práv a svobod stěžovatele tak zůstal - jak i on sám uznává - v rovině potenciality. To ovšem pro případný kasační zásah ze strany Ústavního soudu bez dalšího nepostačuje.
11. Odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 115/2013, není případný, neboť v něm řešená situace se od nynějšího případu liší zejména tím, že v tehdejší věci byla maximální doba pro zajištění cizince reálně překročena, když vzhledem k okolnostem případu (srov. argumentaci tehdejších účastníků řízení k použití řetězení zajištění, kdy každé z nich - posuzováno odděleně - odpovídalo zákonnému limitu) Nejvyšší správní soud považoval za potřebné vyjádřit se i k otázce byť jen eventuálního rámce, který by mohl nezákonné rozhodnutí k překročení maximální doby zajištění poskytovat. V právě posuzovaném případě však k řetězení zajištění nedošlo, a proto i případná potencialita zásahu do práv a svobod stěžovatele nemohla nabýt a nenabyla ústavněprávní dimenze.
12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovateli ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu