ECLI:CZ:US:2017:3.US.2221.17.1
sp. zn. III. ÚS 2221/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti obchodní korporace KOMFORT, a. s., sídlem Křenová 478/72, Brno, zastoupené JUDr. Lenkou Štěpánkovou, advokátkou, sídlem Křenová 478/72, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2017 č. j. MSPH 91 INS 17804/2016-B-6 a ze dne 28. června 2017 č. j. MSPH 91 INS 17804/2016-B-13, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a JUDr. Ing. Martiny Matyášové, sídlem Washingtonova 1567/25, Praha 1 - Nové Město, insolvenční správkyně dlužníka Peculium s. r. o., sídlem Italská 1580/26, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o jejím hlasovacím právu (§51 a 52 insolvenčního zákona), přičemž tvrdila, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví zaručeného ustanovením čl. 11 odst. 1 věty první a druhé, odst. 2 a 4 Listiny.
2. Jak plyne z k ústavní stížností přiloženého protokolu o přezkumném jednání a zápisu ze schůze věřitelů konané dne 21. 6. 2017 před Městským soudem v Praze (jako soudem insolvenčním) č. j. MSPH 91 INS 17804/2016-B-6, věřitelé výše uvedeného dlužníka rozhodli, že stěžovatelka (jako věřitelka č. 93 s popřenou pohledávkou) nemá právo hlasovat v rozsahu své popřené pohledávky ve výši 15 998 242,12 Kč (hlasů). Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání a požádala soud, aby je zrušil a přiznal jí hlasovací právo. Insolvenční soud však ústavní stížností napadeným usnesením tento návrh zamítl.
3. Z protokolu o přezkumném jednání a zápisu ze schůze věřitelů konané dne 28. 6. 2017 před insolvenčním soudem se podává, že insolvenční věřitelé znovu rozhodli tak, že stěžovatelka nemá právo hlasovat v rozsahu své popřené pohledávky ve výši 15 998 242,12 Kč (hlasů), i proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání a požádala soud, aby je zrušil a přiznal jí hlasovací právo. Insolvenční soud však ústavní stížností napadeným usnesením tento návrh na zrušení rozhodnutí schůze věřitelů zamítl a k návrhu na přiznání hlasovacího práva doplnil, že se stěžovatelce hlasovací právo nepřiznává.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že insolvenční soud v rozporu se smyslem a účelem insolvenčního zákona aproboval rozhodnutí schůze věřitelů, jímž jí nebylo přiznáno hlasovací právo, a v této souvislosti poukázala na to, že jí přihlášené pohledávky nepředstavují zanedbatelný podíl na celkové výši přihlášených pohledávek. Postup insolvenčního soudu vedl k nerovnému přístupu k jejím právům, zvláště když v průběhu dalšího jednání došlo i na projednávání otázek spojených s odvoláním dosavadního insolvenčního správce a ustanovení nového. Na podporu své argumentace stěžovatelka insolvenčnímu soudu vytkla, že jeho výklad nezohledňoval konkrétní okolnosti případu a že v tomto ohledu postupoval restriktivně, když nevzal v úvahu, že výjimka podle §51 odst. 4 insolvenčního zákona má pouze relativní povahu. Dle stěžovatelky neexistoval rozumný důvod, proč by jí nemohlo být hlasovací právo přiznáno. Současně stěžovatelka poukázala na to, že insolvenční soud nerespektoval výkladovou praxi Ústavního soudu, konkrétně požadavek vyjádřený v nálezu ze dne 3. 9. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2372/11 (N 146/66 SbNU 219). V této souvislosti zopakovala svou argumentaci a upozornila, že insolvenční správkyně nijak nekonkretizovala důvody, které ji k popření její pohledávky vedly, ani insolvenční soud insolvenční správkyni k vysvětlení nevyzval, a tak ona (stěžovatelka) neměla reálnou možnost na daný popěrný úkon reagovat.
5. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
6. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
7. Byť stěžovatelka v ústavní stížnosti zmiňuje i následný postup insolvenčního soudu, z jejího obsahu i návrhového žádání (petitu) zřetelně plyne, že tato námitka směřuje proti samotnému rozhodnutí insolvenčního soudu, kterým jí nebylo přiznáno hlasovací právo. Plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 21. 4. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/15 (ST 41/77 SbNU 963), jímž byl překonán nález, na který stěžovatelka odkazovala, však dospělo k závěru, že ústavní stížnost, směřující proti usnesení insolvenčního soudu, kterým bylo do 31. 12. 2013 podle §51 odst. 1 nebo 3 insolvenčního zákona rozhodnuto o hlasovacím právu přihlášeného věřitele na schůzi věřitelů, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná; z odůvodnění tohoto stanoviska vyplývá (body 10 in fine), že tento právní názor má význam i po nabytí účinnosti novely insolvenčního zákona provedené zákonem č. 294/2013 Sb. [viz usnesení ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. III. ÚS 2644/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj