ECLI:CZ:US:2017:3.US.2247.17.1
sp. zn. III. ÚS 2247/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodních korporací KOMTERM Morava, s. r. o., sídlem Traťová 653/3, Brno, KOMTERM Čechy, s. r. o., sídlem Bělehradská 55/15, Praha 4 - Nusle, a KOMTERM, a. s., sídlem tamtéž, zastoupených Mgr. Lukášem Nývltem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 832/19, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2017 č. j. 23 Cdo 757/2017-1029, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. srpna 2016 č. j. 5 Cmo 437/2014-966 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2014 č. j. 11 Cm 9/2013-833, ve znění doplňujícího rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. července 2014 č. j. 11 Cm 9/2013-846, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a JUDr. Viktora Bradáče, sídlem Ovocný trh 573/12, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelky napadly v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že postupem soudů došlo k odepření přístupu k dovolacímu soudu a tedy k porušení jejich práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v konečném důsledku i jejich základního práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. práva na ochranu proti zásahu do pokojného užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z předložených podkladů a ze spisu Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") sp. zn. 11 Cm 9/2013 (původně sp. zn. 11 Cm 116/1998) se podává, že obchodní společnost CRB, s. r. o., se žalobou u bývalého Krajského obchodního soudu v Ostravě domáhala vůči společnosti Energetika TATRA, a. s., zaplacení částky 568 808,31 USD s příslušenstvím jako neuhrazených kupních cen za dodávky uhlí. V odporu vůči vydanému platebnímu rozkazu namítala žalovaná obchodní společnost zánik většiny pohledávek započtením, ve zbytku upozorňovala na postoupení pohledávky na jinou společnost. Žalobkyně možnost započtení zpochybňovala, ohledně zbytku argumentovala jejím odstoupením od smlouvy o postoupení pohledávky. V roce 1998 byly pohledávky ve výši 372 947,11 USD postoupeny na vedlejšího účastníka (ve zbytku bylo později řízení zastaveno). Po provedeném dokazování krajský soud rozsudkem ze dne 17. 5. 2002 č. j. 11 Cm 116/98-288 žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovatel neprokázal oprávněnost svého nároku (neprokázal platné postoupení pohledávek na svoji právní předchůdkyni, tj. původní žalobkyni), a doplňujícím rozsudkem ze dne 10. 11. 2004 č. j. 11 Cm 116/98-412 rozhodl o dosud nerozhodnutých nákladech řízení.
3. Proti specifikovaným výrokům původního rozsudku a doplňujícího rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") shledal zčásti důvodným. Rozsudkem ze dne 6. 4. 2006 č. j. 8 Cmo 26/2005-437 potvrdil rozsudek krajského soudu o zamítnutí žaloby v částce 169 386,53 USD, výrok ohledně částky 203 560,58 USD s úrokem z prodlení a napadené nákladové výroky zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Potvrzující výrok odůvodnil závěrem o zániku pohledávek v této výši započtením, zrušující výrok pak nedostatky v dokazování platnosti převodu nezaniklých pohledávek.
4. Potvrzující výrok rozsudku vrchního soudu napadl vedlejší účastník dovoláním. V průběhu dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl nejprve usnesením ze dne 30. 4. 2008 č. j. 32 Odo 1440/2006-480 o tom, že na straně žalované jako s účastníkem bude v řízení pokračováno se společností KOMTERM, a. s., tj. v řízení o ústavní stížnosti se třetí stěžovatelkou, neboť původně žalovaná společnost zanikla převodem jmění na jediného akcionáře, poté usnesením ze dne 26. 8. 2008 č. j. 32 Odo 440/2006-486 dovolání odmítl pro nepřípustnost.
5. Po doplnění dokazování rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 6. 3. 2009 č. j. 11 Cm 116/1998-523 a žalobu ohledně částky 203 560,58 USD s příslušenstvím zamítl po zjištění, že původní žalobkyně postoupila platně pohledávky na jinou obchodní společnost, že nevznikly předpoklady pro její odstoupení od smlouvy, tudíž nebyla od samého počátku ve sporu věcně aktivně legitimována.
6. Na základě odvolání vedlejšího účastníka rozhodoval ve věci opět vrchní soud, který rozsudkem ze dne 23. 3. 2010 č. j. 8 Cmo 284/2009-582 potvrdil rozsudek krajského soudu shledav správným závěr, ve který vyústilo právní posouzení krajského soudu, tedy že vedlejší účastník není aktivně legitimován k vymáhání pohledávky ve výši 203 560,58 USD.
7. Proti rozsudku vrchního soudu brojil vedlejší účastník dovoláním, na jehož základě Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 1. 2013 č. j. 23 Cdo 403/2011-634 zrušil rozsudek vrchního soudu i jemu předcházející rozsudek krajského soudu, neboť - v souladu s aplikovanou úpravou - bylo dovolání přípustné, jelikož rozhodnutí vrchního soudu má po právní stránce ve věci samé zásadní právní význam, a to v posouzení rozsahu neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek a v souvisejícím posouzení prodlení postupníka (jako předpokladu pro důvodné odstoupení postupitele).
8. Usnesením ze dne 11. 6. 2013 č. j. 11 Cm 9/2013-692 krajský soud připustil, aby do řízení na místo dosavadní žalované vstoupila společnost KOMTERM Morava, s. r. o., a aby na straně žalované vstoupily jako další účastnice společnosti KOMTERM Čechy, s. r. o., a KOMTERM, a. s., (tj. druhá a třetí vedlejší účastnice), neboť došlo k odštěpení sloučením. V následném období proběhlo několik ústních jednání s dalším doplněním dokazování, kromě jiného též dne 23. 5. 2014, v jehož průběhu krajský soud připustil rozšíření žaloby o 3% úroků z prodlení a vedlejší účastník navrhl změnu petitu žaloby (s ohledem na počet žalovaných osob se domáhal, aby byla uložena všem třem povinnost zaplatit mu částku 203 560,58 USD s příslušenstvím s tím, že v rozsahu, v jakém uloženou povinnost zaplatí první stěžovatelka, zaniká povinnost zaplatit uloženou povinnost ostatním stěžovatelkám). Poté krajský soud rozsudkem ze dne 30. 5. 2014 č. j. 11 Cm 9/2013-833 uložil povinnost všem stěžovatelkám zaplatit žalovanou částku společně a nerozdílně s tím, že plněním jedné z nich zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních. V odůvodnění uvedl, že vedlejší účastník prokázal, že na něj "přešla práva a povinnosti k pohledávkám za dodávku černého energetického uhlí specifikovaného fakturami", právní předchůdce stěžovatelek je nezaplatil a povinnost zaplatit uložil i druhé a třetí stěžovatelce z titulu ručení. Doplňujícím rozsudkem ze dne 25. 7. 2014 č. j. 11 Cm 9/2013-846 rozhodl o nákladech řízení.
9. Stěžovatelky podaly proti rozsudku krajského soudu odvolání s řadou námitek, zejména vůči hodnocení (ne)platnosti smlouvy o postoupení, o porušení rovnosti účastníků a nezákonném poučení o hmotném právu (o relativní neplatnosti smlouvy, výši úroků z prodlení, úpravě žalobního návrhu), o rozhodování o žalobním návrhu ve znění, jehož změnu soud nepřipustil, úpravě žalobního návrhu soudem do výroku rozsudku a k dalším vadám řízení. Vrchní soud usnesením ze dne 26. 3. 2015 č. j. 5 Cmo 437/2014-896 rozsudek krajského soudu zrušil, když shledal důvodnými námitky týkající se relativní neplatnosti smlouvy o postoupení, nepřezkoumatelnost rozsudku ve vztahu k žalovaným (nerozlišení postavení dlužníka a ručitelů) a uložil krajskému soudu zkoumat výši úroků z prodlení. V závěru odůvodnění uvedl, že ostatní odvolací námitky procesního charakteru neměly vliv na rozhodnutí ve věci samé, a to jak ohledně poučovací povinnosti soudu, která je v dnešní době natolik široká, že bez hmotného poučení ji není možné ani splnit, stejně tak když soud nerozhodne o změně žaloby, ale ve skutečnosti změněnou žalobu projedná a o této rozhodne, má se za to, že změnu připustil, a že vázanost soudu žalobcem formulovaného petitu není absolutní a soud může petit zformulovat tak, aby byl vykonatelný v souladu s procesními závěry v řízení.
10. Proti usnesení vrchního soudu podal vedlejší účastník dovolání, na jehož základě Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 4. 2016 č. j. 23 Cdo 4052/2015-945 kasační usnesení vrchního soudu zrušil, protože ho seznal přípustným i důvodným. Vrchní soud se podle Nejvyššího soudu dopustil nesprávného právního posouzení otázky platnosti smlouvy o postoupení pohledávek.
11. Poté vydal vrchní soud rozsudek ze dne 4. 8. 2016 č. j. 5 Cmo 437/2014-966, kterým změnil rozsudek krajského soudu tak, že stěžovatelkám uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 203 560,58 USD, z toho první a druhá stěžovatelka tuto částku jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně, a to pouze do výše jmění, které na ně dle ocenění přešlo ze třetí stěžovatelky, s tím, že plněním jedné ze stěžovatelek zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních stěžovatelek. Ve zbývající části, tj. o zaplacení úroku z prodlení a nákladových výrocích rozsudek krajského soudu zrušil. V odůvodnění, kromě jiného, konstatoval, že krajský soud uzavřel, že mezi stranami nebylo sporné, že k datu 21. 8. 1997 měla původní žalobkyně pohledávky vůči původní žalované, a že když byly tyto pohledávky postoupeny na vedlejšího účastníka, je ve věci aktivně legitimován. Reagoval též na námitku stěžovatelek o poučovací povinnosti a uvedl, že nezjistil, že by krajský soud překročil zákon v rámci své poučovací povinnosti a že by se tak dopustil takového procesního pochybení, které by mělo vliv na rozhodnutí ve věci samé. Dále zdůraznil, že krajský soud nebyl striktně vázán formulací původního petitu, že když bylo rozhodnuto o změněné žalobě, má se za to, že tato změna byla připuštěna. Připomenul, že on se necítil být vázán žalobou, proto v reakci na námitku stěžovatelek změnil rozsudek, přičemž vyšel z §257 odst. 1 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, a výrok formuloval v souladu s judikaturou, aby odrážel postavení dlužníka a ručitelů. Ještě dodal, že ohledně započtení již v minulosti žalovaná tvrdila zánik pohledávek započtením, pak ovšem sama uvedla, že započtení se netýkalo pohledávek posléze postupovaných. Výrok o úrocích z prodlení zrušil pro nepřezkoumatelnost, stejně jako závislé výroky o náhradě nákladů řízení.
12. Rozsudek vrchního soudu napadly stěžovatelky dovoláním, jehož přípustnost založily na posouzení dvou otázek, a to otázky mezí poučovací povinnosti soudu ve vztahu k poučení o hmotném právo a možnosti překročení žalobního návrhu soudem, a otázky existence předmětných pohledávek, resp. otázky jejich zániku započtením dne 19. 11. 1996. V návaznosti na formulaci těchto otázek pak stěžovatelky podrobně argumentovaly na podporu svých námitek, a to jednak dílčími informacemi o průběhu předchozích fází sporu, jednak odkazy na vybrané judikaturní závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Konkrétně stěžovatelky namítaly, že krajský soud vedlejšího účastníka poučil o hmotném právu, upozornil ho, že na straně žalovaných nastala změna a je zde více žalovaných subjektů, zároveň ho poučil o nutnosti úpravy žalobního petitu tak, aby reflektoval mnohost účastníků. Poté, co vedlejší účastník svůj žalobní návrh upravil, krajský soud rozhodl o věci, aniž by vyslovil se změnou žalobního návrhu v části mnohosti žalovaných souhlas. Takové poučení je podle stěžovatelek zjevně nepřípustným poučením o hmotném právu a soud tak porušil zásadu rovnosti účastníků a zásadu nestrannosti soudu, když prostřednictvím poučení o formulaci petitu zvýhodnil vedlejšího účastníka, jako žalobce, na úkor stěžovatelek, jako žalovaných. Stěžovatelky vyjádřily přesvědčení, že krajský soud nebyl oprávněn s odkazem na §153 odst. 2 občanského soudního řádu překročit žalobní návrh, protože při jím provedené úpravě neupravoval rozdělení výše plnění mezi jednotlivé žalované, ale nepřípustně doplňoval další žalované mezi osoby, kterým měla být žalobním návrhem uložena povinnost. Vrchní soud pak podle stěžovatelek pochybil, když v překročení žalobního návrhu krajským soudem neshledal porušení procesních předpisů a I. výrok rozsudku krajského soudu nezrušil. Stěžovatelky nesouhlasily ani s posouzením otázky existence nárokovaných pohledávek. Závěr vrchního soudu, že předmětné pohledávky byly prokázány, je podle nich chybný a nemá oporu v provedeném dokazování, namítaly, že pohledávky, které jsou předmětem tohoto řízení, zanikly zápočtem provedeným se souhlasem původní žalobkyně žalovanou společností dne 19. 11. 1996. Původní žalobkyně tedy po započtení nebyla věřitelem pohledávek a nemohla je proto platně postoupit na vedlejšího účastníka, který tak není a nemůže být aktivně legitimován k uplatnění pohledávek v tomto řízení, tudíž by jím uplatněný nárok měl být v celém rozsahu zamítnut. Stěžovatelky navíc namítají, že vrchní soud o platnosti započtení rozhodoval de facto jako soud prvoinstanční, což je v rozporu se zásadou dvojinstančnosti soudního řízení a rozhodnutí vrchního soudu považují též za překvapivé.
13. Před rozhodnutím o dovolání krajský soud usnesením ze dne 21. 12. 2016 č. j. 11 Cm 9/2013-1005 rozhodl o zastavení řízení co do úroku z prodlení ve výši 3,4% ze žalované částky.
14. Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 5. 2017 č. j. 23 Cdo 757/2017-1029 dovolání stěžovatelek odmítl pro jeho nepřípustnost. K námitce stěžovatelek o odchýlení se vrchního soudu od citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu k otázce poučovací povinnosti soudu a zabývající se správnou formulací žalobního petitu při solidární povinnosti více zavázaných osob, uvedl, že v přezkoumávané věci vrchní soud řešil otázku nároku vedlejšího účastníka na zaplacení úhrady za pohledávky postoupené smlouvou o postoupení pohledávek na něj, založené na řešení otázky platnosti postoupení s ohledem na zjištění skutkových okolností týkajících se existence předmětných pohledávek a namítaného zániku pohledávek jejich započtením. Přezkoumával tedy právní posouzení krajského soudu ohledně platnosti smlouvy o postoupení pohledávek a rovněž o aktivní legitimaci vedlejšího účastníka v pozici žalobce. Upozornil, že k těmto právním otázkám stěžovatelky přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu nevymezily, jsou-li jejich dovolací námitky založeny na kritice procesního postupu soudu a na kritice hodnocení důkazů učiněných oběma soudy, kdy ze své argumentace o vadách procesního postupu soudu dovozují nesprávné právní posouzení. Nejvyšší soud připomenul, že již dříve přijal závěr, podle něhož z důvodu, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolání podat nelze. Proto také §242 odst. 3 věta druhá občanského soudního řádu stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Skutečnost, že stěžovatelky mají jiný názor na právní závěr vrchního soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu. Obdobnou podmínku, tj. přípustnost dovolání, zdůraznil též k námitce o překvapivosti rozhodnutí vrchního soudu. Pro úplnost Nejvyšší soud podotkl (s odkazy na svoje předešlá rozhodnutí), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
II.
Argumentace stěžovatelek
15. Stěžovatelky - po vymezení předmětu ústavní stížnosti, její včasnosti a přípustnosti - do jejího textu nejprve téměř doslova převzaly partie z jejich dovolání (body 32. až 111. ústavní stížnosti) a poté se koncentrovaly na námitky vůči usnesení Nejvyššího soudu.
16. Nejprve rekapitulují obsah odůvodnění (body 112. a násl. ústavní stížnosti) a posléze formulují výhrady k důvodům odmítnutí dovolání. Především vyjadřují názor, že v jejich případě nebyly dány důvody pro odmítnutí dovolání. Zásadně odmítají závěr Nejvyššího soudu, že nevymezily přípustnost dovolání, protože tento závěr odporuje samotnému obsahu dovolání. Zdůrazňují, že nezbytným předpokladem pro posouzení otázek platnosti smlouvy o postoupení a aktivní legitimace žalobce bylo posouzení otázky existence pohledávek, resp. otázky, zda pohledávky v důsledku započtení zanikly, či nikoliv. Kdyby - podle jejich názoru - vrchní soud detailně tuto otázku posoudil, nemohl by dospět k závěru o platnosti postoupení pohledávek původní žalobkyní na vedlejšího účastníka a v návaznosti na to k právnímu závěru o jeho aktivní legitimaci. Na podporu svého přístupu odkazují na nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
17. Nejvyšší soud se měl podle stěžovatelek, vyjdou-li z předpokladu, že dovolání bylo přípustné, zabývat i namítanými vadami řízení, tj. mezemi poučovací povinnosti soudu, překročením žalobního návrhu soudem a opomenutím námitky zániku pohledávek započtením.
18. Stěžovatelky polemizují též s přístupem Nejvyššího soudu k problematice tzv. skutkových otázek a zánik pohledávek v důsledku započtení nadále považují za otázku právní, nikoliv skutkovou. Opětovně využívají odkazy na judikaturu Ústavního soudu k rozlišování skutkových a právních otázek.
19. Zvláštní pozornost věnují stěžovatelky tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod postupem a rozhodnutím vrchního soudu. Připomínají, že v dovolání tuto protiústavnost namítaly, a to jak v souvislosti s posouzením namítaných vad řízení, tak v souvislosti s posouzením otázky zániku pohledávek v důsledku započtení, a zdůrazňují, že v dovolání namítly porušení jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V návaznosti na tato tvrzení uzavírají, že Nejvyšší soud odmítnutím jejich dovolání nedostál své ústavní povinnosti chránit základní práva a svobody stěžovatelek stanovené v čl. 4 Ústavy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
20. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
21. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
22. Ústavní soud se - v souladu se svojí působností (bod 21.) - zabýval ústavní stížností v rozsahu stěžovatelkami namítaného porušení jejich základních práv na soudní ochranu a vlastnit majetek, přičemž konstatuje, že k jejich porušení napadenými rozhodnutími ani postupem obecných soudů předcházejících jejich vydání nedošlo.
23. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo žalovanému odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; stěžovatelky, resp. jejich právní předchůdkyně na straně žalované, měly vytvořen dostatečný prostor pro realizaci všech procesních instrumentů sloužících k popření nároku uplatněného vůči nim, resp. původně vůči jejich právní předchůdkyni. Narativní část tohoto odůvodnění (srov. body 2. až 14.) dokládá, že soudy všech tří stupňů se velmi podrobně, obsáhle a opakovaně zabývaly existencí uplatněného nároku, když jejich pozice byla ztížena několikanásobným právním nástupnictvím na obou stranách.
24. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelky od Ústavního soudu očekávají jednak přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly soudy právě při zjišťování existence uplatněného nároku vedlejšího účastníka, jednak posouzení postupu Nejvyššího soudu při odmítnutí jejich dovolání.
25. O námitkách stěžovatelek koncentrovaných na posouzení (ne)existence nároku vedlejšího účastníka platí, že míří do výsledku interpretace a aplikace "podústavního" práva provedeného obecnými soudy, přičemž stěžovatelky s ním vytrvale nesouhlasí a snaží se mu dát ústavněprávní konotace. Přehlíží přitom výsledky obsáhlého dokazování, kromě jiného i zjištění, že sice původní žalovaná nejprve tvrdila zánik pohledávek započtením, poté však uvedla, že započtení se netýkalo pohledávek posléze postupovaných (srov. odůvodnění rozsudku vrchního soudu ze dne 4. 8. 2016 č. j. 5 Cmo 437/2014-966). Je tudíž logické, že hlavní pozornost soudů byla následně koncentrována do posouzení účinků postupování existujících pohledávek. Závěru obecných soudů, že věřitelem těchto pohledávek se stal vedlejší účastník, nelze z ústavního hlediska ničeho vytknout, ledaže se tak stalo až po dlouhých letech od zahájení soudního řízení.
26. Ústavní soud za konformní považuje závěr vrchního soudu o významu a rozsahu poučovací povinnosti, jakož i jeho reakci na námitku o vázanosti žalobním návrhem. Je sice pravdou, že vedlejší účastník (v postavení žalobce), ač právně vzdělán, resp. jeho právní zástupce, nereagoval dostatečně precizně na změnu účastníků na straně žalované tak, aby žaloba vystihla přesně jejich hmotněprávní vztahy (mutatis mutandis též krajský soud), avšak vrchní soud tuto nepřesnost napravil tak, aby jakékoliv pochybnosti odstranil (srov. rozsudek ze dne 4. 8. 2016 č. j. 5 Cmo 437/2014-966), čímž přispěl k naplnění hmotněprávní regulace následků právního nástupnictví.
27. Za relevantní nelze považovat ani námitky stěžovatelek vůči postupu Nejvyššího soudu při odmítnutí jejich dovolání. Předně jde o výhrady k důvodům odmítnutí jejich dovolání. Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že posouzení přípustnosti bylo provedeno zcela v souladu s aktuální úpravou dovolání, kromě jiného též s patřičným odlišením předpokladů přípustnosti, na straně jedné, a dovolacího důvodu, na straně druhé. Stěžovatelky sice formulovaly dvě otázky, kterými dokládaly naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud jim však podrobně objasnil, že na řešení těchto otázek nebylo založeno rozhodnutí vrchního soudu napadané dovoláním. Je proto zcela logické, že za této situace nebyl pro Nejvyšší soud vytvořen prostor, aby se mohl zabývat namítanými vadami řízení.
28. Ústavní soud dále uvádí, že otázka zániku žalovaných pohledávek v důsledku započtení je otázkou skutkovou, byť vyvolává právní následky, tudíž závěry ve stěžovatelkami odkazované judikatuře Ústavního soudu k problematice rozlišování skutkových a právních otázek nejsou v jejich věci použitelné.
29. V posuzované věci není významná ani námitka stěžovatelek o způsobilosti tvrzení o porušení základních lidských práv a svobod založit přípustnost dovolání. Ústavní soud připomíná svoje judikaturní závěry, podle nichž považuje tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod "pouze" za dovolací důvod (srov. např. nález ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 3324/15).
30. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu