ECLI:CZ:US:2017:3.US.2274.17.1
sp. zn. III. ÚS 2274/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Zehové, zastoupené JUDr. Annou Burdovou, advokátkou, sídlem Rohanské nábřeží 657/7, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. května 2017 č. j. 10 Afs 246/2016-33, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 21. 7. 2017 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněnou k výzvě Ústavního soudu podáním ze dne 28. 8. 2017, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a to z důvodu porušení jejích práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Finanční úřad (správce daně) rozhodnutím ze dne 21. 9. 2009 prominul stěžovatelce nedoplatek na dani z příjmů fyzických osob ve výši 1 948 675 Kč z důvodu vážného ohrožení výživy daňového dlužníka (stěžovatelky), nebo osob na její výživu odkázaných (§65 odst. 1 zákona České národní rady č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů). Posléze správce daně z úřední činnosti zjistil, že stěžovatelka s manželem prodali svou nemovitost určenou k rekreaci (právní účinky vkladu nastaly ke dni 11. 3. 2011) za 1 mil. Kč, a rozhodnutím ze dne 1. 6. 2012 vyslovil, že rozhodnutí o prominutí daňového nedoplatku pozbývá dnem 22. 3. 2011 účinnosti; podle správce daně stěžovatelka neprokázala, jak s výtěžkem z prodeje naložila, resp. neprokázala, že se v důsledku prodeje nemovitosti u ní nezměnily podmínky, za kterých bylo dříve rozhodnuto o prominutí daňového nedoplatku. Následnému odvolání stěžovatelky vedlejší účastník nevyhověl rozhodnutím ze dne 14. 9. 2015; stěžovatelka byla vyzvána k úhradě daňového nedoplatku (šlo o v pořadí druhé rozhodnutí vedlejšího účastníka poté, když jeho první rozhodnutí ze dne 13. 9. 2012, vydané jeho právním předchůdcem Finančním ředitelstvím v Brně, bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 30 Af 112/2012-64).
3. Stěžovatelčinu žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka zamítl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 8. 9. 2016 č. j. 30 Af 87/2015-35.
4. Kasační stížnost stěžovatelky zamítl Nejvyšší správní soud nyní napadeným rozsudkem ze dne 16. 5. 2017 č. j. 10 Afs 246/2016-33.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že daňový nedoplatek jí byl "prominut", nikoliv "odložen", jak se "snaží finanční správa interpretovat".
6. Správní soudy byly podle ní povinny provést všechny rozhodné důkazy, tedy neměly volný výběr v tom, jaké z navržených důkazů provedou (poukázala na procesní postup upravený v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Krajský soud neprovedl důkaz výslechem pana Karla Jirouška proto, že neuvedla jeho adresu a nenavrhla jeho výslech. Podle stěžovatelky však výslech v žalobě navrhla a nebyla krajským soudem vyzvána k doplnění dalších údajů k danému svědkovi. Nejvyšší správní soud pak nepřipustil provedení důkazu listinou - Potvrzením o vrácení půjčky, neboť nepovažoval dokument za hodnověrný důkaz o naložení s penězi z prodeje nemovitosti, a to z důvodu absence data na listině a údaje o adrese Karla Jirouška v této listině. Podle stěžovatelky byl však v dané listině pan Jiroušek identifikován datem narození a na listině byl jeho podpis; předpokládala navíc jeho výslech a jeho adresu stěžovatelka "může samozřejmě soudu dodat"; bylo také "morální slušností se dotázat svědka, zda mu nebude vadit svědčit, že peníze od stěžovatelky a jejího manžela obdržel". Podle stěžovatelky oba uvedené důkazy (výslech, potvrzení) měly být soudy provedeny; v opačném případě nebyl úplně zjištěn skutkový stav pro rozhodnutí ve věci. Uvedla, že její manžel měl v roce 2015 mozkovou mrtvici a nemohl se tedy nijak vyjádřit o podrobnostech naložení s penězi za prodanou nemovitost.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Po ústavněprávním přezkumu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadené rozhodnutí z tohoto hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
10. Napadené rozhodnutí vychází z relevantních zákonných ustanovení a závěry Nejvyššího správního soudu jsou v něm přehledně odůvodněny; Ústavní soud v tomto směru neshledal žádné nedostatky opodstatňující jeho zásah do činnosti správního soudu.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybnila podstatu institutu prominutí daňového nedoplatku, avšak učinila tak pouze obecně a toliko vůči správním orgánům (nikoliv napadenému soudnímu rozhodnutí). Již krajský soud a poté i Nejvyšší správní soud však ve svých rozhodnutích ve stěžovatelčině věci daný institut přehledně vyložily, včetně jeho následné obdoby zakotvené v zákoně č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (institut posečkání úhrady daně). Stěžovatelka jejich výklad nijak relevantně v ústavní stížnosti nezpochybnila. Obecná námitka stěžovatelky je proto zjevně neopodstatněná.
12. Podle Ústavního soudu nedošlo ani k protiústavnímu opomenutí důkazů ze strany správních soudů.
13. Listina "Potvrzení o vrácení půjčky", podle které měl Karel Jiroušek půjčit stěžovatelce a jejímu manželovi 900 000 Kč, byla nově předloženým důkazním prostředkem v kasačním řízení. Nejvyšší správní soud přiléhavě poukázal právě na tuto skutečnost, kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti ani nezpochybňuje. K tomu je možno uvést, že z obsahu rozsudku krajského soudu ze dne 8. 9. 2016 i napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu plyne, že stěžovatelka již v odvolacím řízení před vedlejším účastníkem jako jedno ze svých tvrzení uvedla půjčku od společného přítele jejího a manžela (i když v nižší výši 400 000 Kč), a poté i v žalobě uváděla půjčku 400 000 Kč od přítele Karla Jirouška; před vedlejším účastníkem ani krajským soudem však žádné potvrzení o vrácení půjčky nepředložila a netvrdila ani existenci takového potvrzení. Nejvyšší správní soud současně označil nově předložené potvrzení za nevěrohodné, a to nejen z důvodu absence data sepisu potvrzení, ale i s ohledem na předchozí měnící se vyjádření stěžovatelky v průběhu řízení před vedlejším účastníkem a krajským soudem ohledně půjčky (stěžovatelka původně tvrdila půjčku od nekonkretizované věřitelské společnosti; následně ohledně Karla Jirouška tvrdila nejdříve půjčku 400 000 Kč a poté předložila Nejvyššímu správnímu soudu potvrzení o půjčce ve výši 900 000 Kč).
14. Rovněž krajský soud na důkazní návrh výslechu Karla Jirouška ve svém rozhodnutí reagoval a neopomněl jej. Poukázal na nevěrohodnost navrženého důkazního návrhu s tím, že stěžovatelka postupně měnila svá tvrzení ohledně zdrojů půjčených peněz, a také na nedůvodnou novost tohoto důkazního návrhu, neboť stěžovatelka mohla důkazní návrh vznést již před vedlejším účastníkem (zmínil limity plné jurisdikce); poukázal také na absenci uvedení adresy tohoto svědka, jenž by měl být předvolán. Jak současně zjistil Ústavní soud z napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ve kterém je obsažena rekapitulace kasačních námitek stěžovatelky, z tohoto rozhodnutí neplyne, že by stěžovatelka ve své kasační stížnosti vznesla kasační námitku o nedostatečném vypořádání daného důkazního návrhu krajským soudem. Oproti ústavní stížnosti stěžovatelka zjevně před Nejvyšším správním soudem také nenamítla, že ji měl krajský soud na doplnění adresy svědka vyzvat; v kasační stížnosti stěžovatelka neuvedla adresu daného svědka (jakožto reakci na rozhodnutí krajského soudu). V předloženém potvrzení Nejvyššímu správnímu soudu také adresa nebyla uvedena, a v ústavní stížnosti stěžovatelka toliko tvrdí, že pro ni není problém adresu uvést (adresa opět není uvedena). Ústavní soud připomíná zásadu subsidiarity ústavní stížnosti; bylo na stěžovatelce, aby všechny své námitky proti postupu krajského soudu, resp. všem jeho závěrům vedoucím k neprovedení výslechu svědka (tj. ohledně údaje o adrese i ohledně další argumentace krajského soudu k danému důkaznímu návrhu) vznesla primárně před Nejvyšším správním soudem.
15. Závěry správních soudů jsou proto přiléhavé, a nikoliv svévolné či rozporné s principem spravedlnosti.
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. S ohledem na rychlé rozhodnutí věci již nerozhodoval separátně o návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a rozsudku krajského soudu č. j. 30 Af 87/2015-35.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu