ECLI:CZ:US:2017:3.US.2286.17.1
sp. zn. III. ÚS 2286/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, zastoupeného Mgr. Radmilou Poločkovou Přibylovou, advokátkou se sídlem Novodvorská 667, Frýdek-Místek, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 45 T 1/2013, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 4 To 8/2016, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatel brojí proti v záhlaví specifikovaným rozhodnutím obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na řádný a spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ústavně zaručeného zákazu libovůle orgánů veřejné moci dle čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 1 Ústavy České republiky.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel byl shora popsaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní zákoník"), spáchaného ve formě spolupachatelství dle ustanovení §23 trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu dle ustanovení §21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v délce trvání šesti let se zařazením k výkonu trestu do věznice s ostrahou, zákaz činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské a jiné výdělečné činnosti spojené s obchody s pohonnými hmotami v délce trvání sedmi let a trest propadnutí věci, konkrétně dvou finančních částek.
3. Stěžovatel se proti tomuto rozsudku odvolal k Vrchnímu soudu v Olomouci. Ten však stěžovateli nevyhověl, a proto se stěžovatel obrátil na Ústavní soud s nyní projednávanou ústavní stížností.
III. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel vytýká napadeným rozhodnutím obecných soudů deficit odůvodnění, provedení dokazování v nedostatečném rozsahu a porušení zásady in dubio pro reo, neboť jeho odsouzení je dle jeho názoru postaveno na absolutní důkazní nouzi. Stěžovatel dále tvrdí, že z provedeného dokazování nevyplývá skutkový závěr o jeho vině a takový skutkový závěr odmítá.
IV. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
5. Ústavní soud je v řízeních o ústavních stížnostech vázán zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tento zákon předepisuje soubor procesních předpokladů, jež musí být splněny, aby se Ústavní soud mohl zabývat ústavní stížností po věcné stránce. Jedním z těchto předpokladů je předchozí vyčerpání ostatních procesních prostředků nápravy, jež zakotvuje ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Procesními prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
6. Uvedená ustanovení zakotvují tzv. zásadu subsidiarity ústavní stížnosti a princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti soudů obecných. To znamená, že Ústavní soud není jediným orgánem ochrany základních práv a svobod, neboť povinnost je chránit náleží všem orgánům veřejné moci. Ústavní soud pak může do jejich činnosti v mezích svých pravomocí zasáhnout pouze tehdy, jestliže ostatní orgány veřejné moci svou povinnost chránit základní práva a svobody jednotlivců poruší. To ovšem nutně předpokládá, že tyto orgány musí mít v prvé řadě příležitost této své povinnosti vůbec dostát. S tím koresponduje povinnost jednotlivce, cítícího se být dotčen na svých základních právech či svobodách rozhodnutím orgánu veřejné moci, vyčerpat před tím, než se obrátí na Ústavní soud, všechny opravné prostředky, které mu právní řád k ochraně těchto základních práv či svobod poskytuje. Pouze tak je zajištěno, že příležitost poskytnout jim ochranu dostane každý orgán veřejné moci, který k ní v daném případě je povolán.
7. Jak Ústavní soud rozhodl již v minulosti, posledním opravným prostředkem v trestním řízení, jímž může stěžovatel dosáhnout nápravy tvrzených porušení svých základních práv či svobod, jež se promítají do rozhodnutí o vině a trestu, je dovolání. K tomu srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.). Stěžovatel však ve své ústavní stížnosti netvrdí, že by proti v záhlaví vymezenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání podal a ani se argumentačně nijak nevypořádává s tím, že tak neučinil. Stěžovatel tedy dosud nevyčerpal všechny možnosti obrany svých práv v trestním řízení proti své osobě, a proto není splněn procesní předpoklad projednání jeho ústavní stížnosti dle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je z tohoto důvodu nepřípustná.
V. Závěr
8. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl pro její nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2017
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu