ECLI:CZ:US:2017:3.US.2378.16.1
sp. zn. III. ÚS 2378/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou, sídlem Vodičkova 71/41, Praha 1 - Nové Město, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v postupu Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ve věci sp. zn. 2 KZN 308/2016, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Pelhřimově ze dne 17. března 2016 sp. zn. ZN 527/2016, a proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Kraje Vysočina, Územního odboru Pelhřimov ze dne 19. února 2016 č. j. KRPJ-2991-16/TČ-2016-161771-RK, ve věci sp. zn. 2 KZN 308/2016, za účasti Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, Okresního státního zastupitelství v Pelhřimově a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Kraje Vysočina, Územního odboru Pelhřimov, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel napadl v záhlaví uvedená usnesení, jakož i postup ("sdělení") Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajské státní zastupitelství") ve věci sp. zn. 2 KZN 308/2016, neboť přesvědčen, že jimi, resp. tímto postupem byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a porušena měla být též ustanovení čl. 1, čl. 90 a 95 Ústavy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Kraje Vysočina, Územního odboru Pelhřimov ze dne 19. 2. 2016 č. j. KRPJ-2991-16/TČ-2016-161771-RK (dále jen "usnesení policie") bylo dle §159a odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o odložení trestní věci, vedené na základě trestního oznámení stěžovatele vůči jeho matce L. T. pro podezření ze spáchání přečinu vydírání a přečinu nebezpečného pronásledování podle §175 odst. 1 a §354 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník").
3. Usnesením Okresního státního zastupitelství v Pelhřimově (dále jen "okresní státní zastupitelství") ze dne 17. 3. 2016 sp. zn. ZN 527/2016 byla jako nedůvodná zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení policie.
4. Krajské státní zastupitelství přípisem ze dne 15. 6. 2016 č. j. 2 KZN 308/2016-18 advokátce stěžovatele sdělilo, že na základě stěžovatelova podnětu provedlo dohled nad činností okresního státního zastupitelství ve věci sp. zn. ZN 527/2016, avšak neshledalo v jeho postupu pochybení, pročež byl podnět jako nedůvodný odložen.
5. Dle názoru orgánů činných v trestním řízení nebylo prokázáno natolik intenzivní jednání podezřelé L. T., které by naplnilo veškeré zákonné znaky skutkových podstat předmětných trestných činů. Z její strany nebyl zjištěn takový psychický teror, aby výrazným způsobem omezoval oznamovatele a jeho nezletilé děti v běžném způsobu života. Lze připustit, že její jednání bylo obtěžující, ovšem ne natolik, aby věc byla kvalifikována jako přečin. Taktéž nebyla shledána důvodná obava u oznamovatele o život a zdraví jeho či jeho nezletilých dětí, anebo obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň úzkosti nebo jiného tísňového pocitu ze zla, kterým je na pronásledovanou osobu působeno, když takové obavy nevyplývají ani z protokolu o trestním oznámení sepsaného s poškozeným. Stěžovatel toliko v jednom případě uvádí, že jeho syn byl při náhodném setkání s L. T. "vynervovaný". Obdobně nebyly naplněny základní znaky trestného činu vydírání; z popisu skutku nevyplývají. V předmětné věci lze pouze konstatovat, že jde o nedobré, nezdravé vztahy v rodině, které vygradovaly ve stěžovatelovo trestní oznámení. Takovéto vztahy nelze, dle orgánů činných v trestním řízení, napravovat prostředky trestněprávními, ale vzájemnou dohodou, tolerancí, případně cestou občanskoprávní.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel nesouhlasí se závěry orgánů činných v trestním řízení, že jeho matka svým jednáním vůči němu nenaplnila znaky skutkové podstaty trestného činu nebezpečného pronásledování. Upozorňuje, že způsoby nebezpečného pronásledování zahrnují široké spektrum a různou intenzitu lidského jednání; pachatel může používat prostředky jak zdánlivě legální (např. vyhledávání osobní blízkosti, zasílání dopisů, e-mailů, SMS zpráv apod.), tak zákonem nedovolené způsoby (vyhrožování, omezování v obvyklém způsobu života). Jednotlivý čin přitom nemusí být nutně škodlivý, a proto ani nemusí naplňovat skutkovou podstatu toho, na co chceme prostředky trestního práva reagovat, ale v celkovém kontextu je třeba takové projevy považovat za pronásledování. Jeho matka neustále vyhledává jeho osobní blízkost, zasílá mu SMS zprávy a objevuje se na místech, kam stěžovatel obvykle s dětmi dochází a tím jej omezuje v jeho obvyklém způsobu života. Z klinického hlediska jsou pod stalking zahrnovány jen takové způsoby jednání, které představují opakované, trvající nechtěné navazování kontaktu s obětí za použití násilí nebo jiných srovnatelných praktik (vydírání, útisku apod.), přičemž se zde opakováním rozumí více než 10 pokusů o kontakt a trvajícím obdobím je pak doba nejméně 4 týdnů. Stěžovatel je přesvědčen, že tento objektivní znak byl zcela naplněn, neboť svou matkou byl v době přinejmenším od 18. 9. 2014 do 26. 1. 2016 kontaktován denně nespočetným množstvím SMS zpráv, telefonických hovorů, snahami o osobní kontakt v místě jeho bydliště, na jeho pracovišti či při náhodných nevyžádaných setkáních. Jelikož takové pronásledování pokračuje delší dobu, je považováno potencionálně za vysoce nebezpečné, neboť se zde zvyšuje pravděpodobnost jeho gradace.
7. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená usnesení policie a okresního státního zastupitelství, jakož i sdělení krajského státního zastupitelství (viz shora bod 4), zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud uvážil v ústavní stížnosti vznesené námitky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Nutno připomenout, že Ústavní soud se k problematice ústavních stížností poškozených, směřujících proti rozhodnutím o zproštění obžaloby či jiném skončení trestního procesu bez potrestání pachatele, jednoznačně vyjádřil ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 3196/12, N 152/74 SbNU 301). V něm uvedl, že poškozený "má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod. K ochraně tohoto práva pak může (samozřejmě po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků, pokud je zákon poškozeným poskytuje - srovnej zejména §159a odst. 7, §171 odst. 2, §172 odst. 3, §307 odst. 7, §309 odst. 2 trestního řádu) využít ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, jako jsou rozhodnutí o odložení věci, zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby." Ústavní stížnost stěžovatelky je tak nutno považovat za přípustnou.
11. Na straně druhé však Ústavní soud v témže nálezu upozornil, že "povinnost vedení efektivního trestního řízení je povinností prostředků a nikoli výsledku. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Povinností spočívající na státu je spíše zajistit, že proběhne řádné a adekvátní trestní vyšetřování a že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně a efektivně, totiž tak, aby jejich konání bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby". Zároveň platí, že na postup orgánů činných v trestním řízení je třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu: "V případě zásahů méně závažných, kterým bude v rovině obecného práva zpravidla odpovídat kategorie "pouhých" přečinů (ve smyslu §14 odst. 2 trestního zákoníku) by zásah Ústavního soudu byl možný jen ve zcela mimořádných situacích, totiž u extrémních případů flagrantních pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného. V těchto souvislostech je zároveň na místě přihlížet k tomu, zda poškozený má možnost podání občanskoprávní žaloby vůči domnělým pachatelům, která by mněla reálnou šanci na úspěch vedoucí k ochránění jeho práv. Pokud tomu tak je, bude zásah Ústavního soudu možný jen ve zcela mimořádných situacích i u závažnějších trestných činů, byť zároveň třeba doplnit, že nikoliv u některých trestných činů nejzávažnějších (v rovině obecného práva zpravidla odpovídajících kategorii zvlášť závažných zločinů), u kterých by byla jejich závažnost natolik vysoká, že by se jejich řešení toliko prostředky civilního práva, byť by byly k dispozici, jevilo hrubě nedostatečné."
12. Konečně třeba z citovaného nálezu dodat, že "i když se nebude jednat o případ, kdy by ve smyslu výše uvedeného byl zásah Ústavního soudu možný jen zcela mimořádně, stále samozřejmě platí, že k němu Ústavní soud může přistoupit, s přihlédnutím k ustáleně judikované zásadě zdrženlivosti v rozhodování Ústavního soudu, jen při existenci velmi závažných pochybení, porušujících ústavně zaručená práva příslušného stěžovatele. Proto například situace, kdy bude obžalovaný přes proběhlé dokazování obžaloby zproštěn pro nedostatek důkazů na základě uplatnění zásady in dubio pro reo, by stěží mohla být sama o sobě základem důvodné ústavní stížnosti."
13. V nynější věci jde o případ, kdy mělo dojít k jednání méně závažnému, spadajícímu z pohledu trestněprávní úpravy do kategorie přečinů. Zásah Ústavního soudu by tak, jak plyne z nálezu sp. zn. I. ÚS 3196/12, byl možný jen zcela mimořádně. Taková zcela mimořádná situace však bezpochyby nenastala. Orgány činné v trestním řízení se stěžovatelovými podáními zabývaly, a své závěry, že jednání podezřelé nemá takovou intenzitu, aby jej bylo možno považovat za trestnou činnost, řádně odůvodnily. Je zjevné, že stěžovatelova matka se jej snaží nepřiměřeně často kontaktovat a tímto jej obtěžuje. Ve věci nicméně jde primárně o nezdravé vztahy v rodině, nikoliv o záležitost trestněprávních rozměrů. Ačkoliv lze připustit, že stěžovatel má ke svému požadavku, aby orgány veřejné moci zakročily, určité důvody, lze mít pochybnosti, zda užití nástrojů trestního práva, tedy práva, které má být užíváno jako ultima ratio, je v tomto případě vhodné. Ústavní soud naopak ve své judikatuře zastává názor, že v případě závadného jednání vyvěrajícího z rodinných sporů je k jejich aplikaci třeba přistupovat zdrženlivě a citlivě (např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3113/13, N 72/73 SbNU 315).
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu