ECLI:CZ:US:2017:3.US.2385.17.1
sp. zn. III. ÚS 2385/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Petra Hrodka, 2. Zdeňka Kavky a 3. Martiny Martinkovičové, všech zastoupených Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, advokátem, sídlem Velké náměstí 7/12, Písek, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. května 2017 č. j. Ncp 341/2017-224, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Belex Bohemia s. r. o., sídlem Vídeňská 117/113a, Brno - Dolní Heršpice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhali zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdili, že jím byla porušena jejich ústavní práva, zejména právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Napadeným usnesením Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ve věci žaloby vedlejší účastnice směřující proti stěžovatelům (jako členům statutárního orgánu obchodní společnosti Kavka Print a. s., v likvidaci) na určení povinnosti ručení a zaplacení částky 469 259,40 Kč s příslušenstvím podle §104a odst. 5 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") rozhodl, že k projednání a rozhodnutí této věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy. V odůvodnění konstatoval, že vedlejší účastnice žalobu podala výslovně podle §68 odst. 1 zákona o obchodních korporacích, kterou může podat jen věřitel a insolvenční správce, přičemž daný spor není ani sporem incidenčním ve smyslu §159 insolvenčního zákona, ani sporem o náhradu škody nebo jiné újmy, která vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu podle §147 insolvenčního zákona, a ani sporem, k jehož projednání by byl příslušný krajský soud podle §9 odst. 2 písm. e) a f) o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelů
3. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že jak plyne z §9 odst. 3 písm. g) a h) o. s. ř., problematika sporů souvisejících s výkonem funkce statutárních orgánů obchodních společností byla svěřena do věcné příslušnosti krajských soudů, a že s účinností od 1. 1. 2014 (v návaznosti na účinnost zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zrušení obchodního zákoníku a účinnost zákona o obchodních korporacích) došlo k "reorganizaci" věcné příslušnosti soudů, přičemž v §9 odst. 3 písm. h), nyní §9 odst. 2 písm. f) o. s. ř. bylo zakotveno, že krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve sporech mezi korporacemi, jejich společníky nebo členy a členy jejich orgánů nebo likvidátory, jde-li o vztahy týkající se výkonu funkce členů orgánů nebo likvidace.
4. Dle stěžovatelů výklad dané právní normy je možno provádět celou řadou postupů, kdy "výkladem právních norem a navazujícím výkladem je možné posoudit, zda a jakým způsobem právní norma na řešenou věc dopadá". Za "nejjednodušší" pro posouzení závěru o příslušnosti soudu stěžovatelé považovali to, že oslovili všechny soudy, které mají v pravomoci tuto otázku posuzovat, s žádostí o sdělení počtu řízení, která byla ve věci ručení členů orgánu podle §68 zákona o obchodních korporacích vedena. Nejčetnějším závěrem okresních soudů přitom bylo, že k nim tyto věci nepřicházejí a že k projednání jsou příslušné krajské soudy, krajské soudy ojediněle uvedly, že příslušné jsou okresní soudy, Městský soud v Praze, Krajský soud v Praze a Krajský soud v Plzni uvedly, že v takovéto věci u nich bylo a stále je vedeno několik řízení.
5. Stěžovatelé poukázali rovněž na rozvrh práce Okresního soudu Praha-západ ke dni 1. 1. 2014 a 1. 1. 2017 s tím, že má být zřejmé, že jde o vysoce specializovanou činnost obchodního (korporátního) práva, na kterou jsou soudci krajských soudů od počátku zaměřeni, zatímco uvedený soud, a ani jiné okresní soudy nemají specializovaného soudce na danou problematiku. S ohledem na výše uvedené uzavřeli, že nesprávné rozhodnutí vrchního soudu je nutí vést řízení před věcně nepříslušným soudem a vynakládat zbytečně prostředky na vedení řízení až do doby, dokud jim nebude umožněno proti pravomocnému rozhodnutí ve věci brojit dovoláním a požadovat jeho revizi a nastolení zákonného soudce a práva na spravedlivý proces, přičemž zjednání nápravy může přijít pozdě, tj. až když proti nim bude vedeno exekuční řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný k dispozici proti napadenému rozhodnutí neměli; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz níže), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že napadené rozhodnutí je nesprávné, a to patrně z toho důvodu, že vrchní soud ustanovení §9 odst. 2 písm. f) o. s. ř. vadně vyložil, což (ve stručnosti) vyvozují z toho, že jde o specializovanou problematiku, kterou by měly rozhodovat v prvním stupni krajské soudy, což se také v praxi děje. Jak plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu, interpretační a aplikační proces tzv. podústavního práva bývá stižen "kvalifikovanou vadou" zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Vrchní soud shledal, že v souzené věci nejde (mj.) o spor podle §9 odst. 2 písm. f) o. s. ř., což lze nepochybně vyvodit z textu tohoto ustanovení, ostatně ke stejnému závěru dospěla i právní doktrína (viz Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P.: Zákon o obchodních korporacích, Komentář, 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 2017,
str. 194-196). Oproti tomu z ústavní stížnosti není patrno, jakého z hlediska ústavnosti relevantního pochybení se měl vrchní soud dopustit, a vlastně ani proč by měla daná interpretace a aplikace být nesprávná z věcného hlediska; mají-li stěžovatelé za to, že daný spor je svou povahou blízký sporu podle §9 odst. 2 písm. f) o. s. ř. a že by proto bylo "vhodnější", aby o něm rozhodovali specializovaní soudci, tj. soudci krajského soudu, a upozorňují-li, že v praxi obecné soudy nepostupují jednotně, jde o problematiku, jejíž řešení je v kompetenci zákonodárce či Nejvyššího soudu, a nikoliv (bez dalšího) Ústavního soudu.
11. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud neshledal, že by napadeným soudním rozhodnutím mohlo dojít k porušení ústavně zaručených základních práv, jak bylo stěžovateli tvrzeno, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu