ECLI:CZ:US:2017:3.US.2396.17.1
sp. zn. III. ÚS 2396/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele: M. S., zastoupeného JUDr. Helenou Martiňákovou, advokátkou, sídlem Na Křivině 1363/4, Praha 4 - Michle, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2017 sp. zn. 11 To 25/2017 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. listopadu 2016 sp. zn. 9 T 86/2016, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu pro Praha-západ, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-západ, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností, vycházející z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť podle jeho názoru jimi došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 5, čl. 6, čl. 7 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud pro Prahu-západ (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil jej podle §205 odst. 3 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") mu a spoluobviněnému R. S. uložil povinnost zaplatit na náhradě škody specifikovanému poškozenému vyčíslenou peněžní částku. Podle §229 odst. 2 tr. řádu téhož poškozeného odkázal se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením, jímž je podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, neboť nebyla - jak dovozuje - mimo pochybnost vyvrácena jeho obhajoba, což konkretizuje řadou výhrad proti skutkovým zjištěním obsaženým v napadených rozhodnutích.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
6. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; ve smyslu zde odkazovaného ustanovení §72 odst. 3 je takovým prostředkem i dovolání.
7. Ústavní soud dotazem u okresního soudu ověřil, že stěžovatel v dané věci nepodal dovolání, přičemž ani z ústavní stížnosti nevyplývá opak.
8. Bez ohledu na to, zda by bylo možné námitky obsažené v nyní projednávané ústavní stížnosti podřadit pod dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b tr. řádu, vyčerpání dovolání podmínku přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu shora citovaného ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu představuje.
9. Ve stanovisku svého pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (č. 40/2014 Sb.) Ústavní soud uvedl, že: "z dikce ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, jednoznačně vyplývá povinnost stěžovatelů vyčerpat všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje - tedy i mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání v trestních věcech, pokud je dovolání v dané věci přípustné. Pokud je v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stanovena povinnost vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, tím spíše musí stěžovatelé vyčerpat mimořádný opravný prostředek v případě, kdy je tento přípustný (§265a tr. řádu). Ústavní stížnost je prostředkem ochrany práv, který je subsidiární ke standardním "neústavním" institutům. Především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li dosaženo nápravy v rámci režimu obecného soudnictví, může se v rozsahu omezeném hledisky ústavnosti uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Ústavní soud tak nemůže sám posuzovat splnění podmínek, které otevírají prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, tato role mu nepřísluší. Otázku, zda námitky stěžovatele naplňují některý z dovolacích důvodů, musí posuzovat Nejvyšší soud, neboť kdyby tak Ústavní soud učinil bez tohoto posouzení, nepřípustně by zasahoval do činnosti Nejvyššího soudu a potažmo i obecné justice."
10. V bodě 28. citovaného stanoviska Ústavní soud rovněž ohlásil, že se přijaté závěry uplatní ve vztahu k ústavním stížnostem podaným dnem následujícím po dni jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů; jestliže se tak stalo 17. 3. 2014, musí být aplikováno i v dané věci.
11. Byť stěžovatel neodkazuje na §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (resp. netvrdí, že návrh přesahuje jeho vlastní zájmy), Ústavní soud pokládá za nutné zdůraznit, že dle tohoto ustanovení je sice ústavní stížnost přípustná i pokud navrhovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, jestliže "stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele", nicméně z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v případech splňujících citovanou zákonnou podmínku. Tento "podstatný přesah" významu ústavní stížnosti může být dán např. opodstatněným návrhem na zrušení neústavního právního předpisu (srov. §74 zákona o Ústavním soudu), případně kdy jde o věc, jež se svou povahou týká stovek případů a její řešení by odstranilo větší množství soudních sporů, nebo je pociťována potřeba dodržení mezinárodní smlouvy či zajištění respektování nálezů Ústavního soudu (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 361/11, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). O takovou situaci v případě stěžovatelova podání nejde; sám stěžovatel zdůrazňuje, že jeho argumentace je zasazená do specifických podmínek daného případu.
12. Návrh, který je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, musí být podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítnut, a to bez jednání a soudcem zpravodajem (obdobně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 2422/14).
13. Nad rámec řečeného je přiléhavé stěžovateli připomenout, že dovozoval-li by, že dovolání by bylo bezpochyby "neefektivní", a současně by namítal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, nedocenil by tím závěry, jež judikatura Ústavního soudu již dříve formulovala; kupříkladu v nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 Ústavní soud v restriktivním výkladu dovolacího důvodu spatřoval porušení zejména čl. 4 a čl. 90 Ústavy, jestliže uvedl, že "... je třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu (...) se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci".
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2017
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj