ECLI:CZ:US:2017:3.US.2419.16.1
sp. zn. III. ÚS 2419/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. F., zastoupeného Mgr. Petrem Sémem, advokátem, sídlem 28. října 1610/95, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě dne 13. dubna 2016 č. j. 13 Co 635/2015-276, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a 1) nezletilého A. F., a 2) M. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Ve svém doplňujícím podání Ústavnímu soudu doručeném dne 18. 7. 2017 stěžovatel požádal, aby Ústavní soud o uvedené věci rozhodl pokud možno co nejdříve, neboť jde o posouzení práva dítěte.
2. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 8. 9. 2015 č. j. 0P 1235/2014-205 byl vedlejší účastník 1) [dále též "nezletilý"] svěřen do střídavé péče rodičů a byly upraveny podrobnosti této péče (výrok I.). S účinností od právní moci rozsudku byl stěžovatel (dále též "otec") zavázán platit na výživu nezletilého částku 800 Kč měsíčně k rukám matky (výrok II.) a od téhož data byla účastnice 2) [dále též "matka"] zavázána platit na výživu nezletilého částku 400 Kč měsíčně k rukám otce (výrok III.). Řízení o návrhu matky na zrušení styku otce s nezletilým bylo zastaveno (výrok IV.). Matce byla uložena pokuta za neuskutečněný styk otce s nezletilým v termínu 29. 8. 2015 (výrok V.). Ve výrocích VI. až VIII. rozhodl okresní soud o nákladech řízení. Proti tomuto rozsudku podala matka odvolání.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 4. 2016 č. j. 13 Co 635/2015-276 bylo rozhodnuto o odvolání matky proti výše uvedenému rozsudku okresního soudu tak, že ohledně odvolání proti výroku V. se odvolací řízení zastavuje (výrok I.). Ve zbývající napadené části, tj. vyjma výroku IV., byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že nezletilý se svěřuje do péče matky. Dále bylo rozhodnuto, že s účinností od 1. 4. 2016 je otec povinen platit na výživu nezletilého částku 1 700 Kč měsíčně, přičemž výživné je splatné každého prvního dne v měsíci předem k rukám matky; výživné splatné za dobu od 1. 4. 2016 do konce měsíce, v němž bude tento rozsudek doručen, je otec povinen zaplatit do tří dnů od doručení tohoto rozsudku k rukám matky. Otec je oprávněn stýkat se s nezletilým každou středu od 14:00 hod. do 18:00 hod., v každém sudém kalendářním týdnu v neděli od 9:00 hod. do 18:00 hod. a v každém lichém kalendářním týdnu od pátku 15:00 hod. do neděle 18:00 hod., přičemž tato úprava neplatí o velikonočních svátcích a v období od 23. 12. do 1.1. Dále je otec oprávněn stýkat se s nezletilým každoročně od 25. 12. od 9:00 hod. do 27. 12. do 18:00 hod., v každém sudém kalendářním roce o Velikonočním pondělí od 9:00 hod. do 18:00 hod. a v každém lichém kalendářním roce od Velkého pátku 9:00 hod. do Velikonoční neděle 18:00 hod. Matka je povinna nezletilého předat otci ke styku ve stanovenou dobu před domem, v němž s nezletilým bydlí, otec je povinen nezletilého ke styku převzít a po jeho ukončení na tomtéž místě ve stanovenou dobu předat matce (výrok II.). Ve výrocích III. až V. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje s jednotlivými skutkovými zjištěními učiněnými krajským soudem a namítá, že krajský soud nesprávně vyložil obsah znaleckého posudku i stanoviska orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Krajský soud se podle stěžovatele při svém rozhodování nevypořádal s otázkou věrohodnosti a pravdivosti výpovědí matky a otce. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že matčin partner, pravomocně odsouzený pro násilnou trestnou činnost, nemůže s ohledem na útlý věk nezletilého na něj negativně působit. Pokud krajský soud dospěl k přesvědčení, že předpoklady pro svěření nezletilého do střídavé péče splněny nejsou, s čímž stěžovatel nesouhlasí, pak měl krajský soud nezletilého svěřit do výlučné péče otce z důvodu jeho lepších výchovných předpokladů a jeho lepšího výchovného zázemí a matce upravit široký styk. Stěžovatel je přesvědčen, že v případě, že oba rodiče naplňují kritéria pro svěření do péče přibližně stejnou měrou, je třeba vycházet z toho, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů. Z toho plyne, že projevují-li oba rodiče o dítě skutečný zájem a chtějí jej mít v péči a zároveň oba naplňují relevantní objektivní kritéria v přibližně stejné míře, mělo by být dítě svěřeno do střídavé péče.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
9. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů a nedostatečné zjištění skutkového stavu obecným soudem, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.
10. Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci při provádění dokazování, hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu obecnými soudy neshledal takový extrémní nesoulad, který by zakládal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
11. Ústavní soud zjistil, že krajský soud doplnil dokazování a po zhodnocení důkazů provedených před soudy obou stupňů dospěl k závěru, že napadený rozsudek je třeba změnit, neboť předpoklady pro svěření nezletilého do střídavé péče nejsou splněny, přičemž tento svůj závěr o nevhodnosti střídavé péče krajský soud přesvědčivým způsobem odůvodnil. Krajský soud dospěl k závěru, že střídavá péče není v nejlepším zájmu nezletilého již proto, že nezletilý je stále dítětem velmi útlého věku a zcela přirozeně je pro něj matka nejbližší vztahovou osobou, tudíž především její péče a její blízkost je pro nezletilého nezbytná. Výstižně krajský soud poukázal na to, že rodiče ukončili soužití v době, kdy nezletilému byl jeden rok a od té doby, tedy opět déle než po dobu jednoho roku, se nezletilý nachází ve faktické péči matky a s otcem má možnost stýkat se pouze v míře dané předběžným opatřením. Proto krajský soud považoval za nezbytné, aby prozatím byla výlučná péče matky zachována, a to přesto, že dle závěru znalkyně má otec o něco lepší výchovné předpoklady než matka. Svůj závěr podpořil krajský soud i odkazem na dosud nevyřešené vztahy rodičů a neschopnost spolu komunikovat, dále na to, že nezletilý je tak útlého věku, že zatím nedokáže verbálně vyjádřit ani své potřeby, natož tlumočit druhému rodiči podstatné informace, navíc matka je na rodičovské dovolené, tudíž se o nezletilého stará a nadále bude starat osobně jako zásadní pečující osoba, což je u tak malého dítěte nanejvýš žádoucí, zatímco otec je zaměstnán. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud se ve svém rozsudku vypořádal i s námitkou stěžovatele ohledně vhodnosti matčina výchovného prostředí, když matčin partner je nyní trestně stíhán za ublížení na zdraví otci a již v minulosti byl za trestnou činnost pravomocně odsouzen; krajský soud dovodil, že právě s ohledem na velmi útlý věk nezletilého prozatím není důvod pro závěr, že by tato osoba na nezletilého působila negativně a její přítomnost matku jako vychovatelku diskvalifikovala. Z uvedených skutečností krajský soud dovodil, že nejlepší řešení v zájmu nezletilého je jeho svěření do výlučné péče matky a úprava širokého styku otce s nezletilým. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
12. Ústavní soud konstatuje, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Krajský soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny, Úmluvy i Úmluvy o právech dítěte, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které není projevem libovůle a nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti krajského soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
13. Dle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu o střídavé péči změnil tak, že nezletilého svěřil do péče matky. Stěžovatel se sice se závěry krajského soudu neztotožňuje, to ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídil, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěl a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinil.
14. V posuzované věci bylo rozhodnutí krajského soudu odůvodněno způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Krajský soud přihlédl především k zájmům nezletilého. Svým rozhodnutím stěžovatele jako otce neomezuje v právech rodiče, pouze upravuje otázku péče o nezletilého jinak, než si stěžovatel představuje. Ústavní stížnost je tedy, dle názoru Ústavního soudu, v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatele se závěry krajského soudu, a Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
15. Ústavní soud zdůrazňuje, že ohledně práv uvedených čl. 32 odst. 4 Listiny stanoví podrobnosti zákon (čl. 32 odst. 6 Listiny). Jak je shora uvedeno, Ústavní soud neshledal, že by krajský soud při rozhodování o zájmech nezletilého pochybil. Ústavní soud chápe úsilí stěžovatele o co nejširší kontakt se svým synem. V daném případě však rodiče nebyli schopni se v otázce péče o nezletilého dohodnout. Za těchto okolností pak nezbývá, než konstatovat, že je věcí soudu, aby autoritativním výrokem na základě zjištěného skutkového stavu sám o otázce péče o nezletilého rozhodl tak, aby jeho rozhodnutí prospívalo především nezletilému dítěti, neboť i podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Krajský soud této své povinnosti řádně dostál.
16. Stěžovatel požádal o přednostní projednání předmětné věci podle §39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud žádosti stěžovatele de facto vyhověl a věc, aniž o tom vydával rozhodnutí, posoudil ve lhůtě co nejkratší.
17. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu