ECLI:CZ:US:2017:3.US.2438.17.1
sp. zn. III. ÚS 2438/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky L. V., zastoupené JUDr. et Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem, sídlem Lidická 405/3, Jablonec nad Nisou, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. června 2017 č. j. 13 Co 321/2016-454, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a S. V., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí (pozn. v petitu s nesprávně uvedenou formou rozhodnutí a vadně označeným soudem), a to z důvodu porušení jejích práv zakotvených v čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelce a vedlejšímu účastníkovi se narodily v manželství dcery P. a N. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") ze dne 6. 12. 2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 10. 2014 byly nezletilé dcery svěřeny na dobu před rozvodem i po rozvodu rodičů do péče vedlejšího účastníka, a stěžovatelce bylo uloženo přispívat na ně výživným ve výši 500 Kč a 400 Kč měsíčně od 1. 12. 2013, a ve výši 1 200 Kč a 1 000 Kč měsíčně od 1. 6. 2014.
3. K návrhu stěžovatelky na svěření nezletilé N. do její péče rozhodl okresní soud rozsudkem ze dne 26. 2. 2016 č. j. P 26/2015-314 (23 P a Nc 626/2015, 23 P a Nc 135/2016) tak, že výrokem I. svěřil N. do péče stěžovatelky. Výrokem II. uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost přispívat na výživné N. částkou 12 000 Kč měsíčně s tím, že má 6 000 Kč platit přímo k rukám matky a 6 000 Kč na bankovní účet, kdy použití těchto prostředků na účtu je vázáno na souhlas opatrovnického soudu. Výrokem III. vyčíslil okresní soud dlužné výživné za dobu od 1. 6. 2015 ve výši 108 000 Kč a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost splácet polovinu výše k rukám stěžovatelky (spolu s běžným výživným) a druhou polovinu zaplatit na daný bankovní účet. Výrokem IV. byl upraven styk vedlejšího účastníka s N., výrokem V. byla konstatována změna předchozí soudní úpravy ve věci péče o nezletilé dcery a výrokem VI. okresní soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
4. K odvolání stěžovatelky proti výroku II. a III. rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. 6. 2017 č. j. 13 Co 321/2016-454 tak, že napadený výrok II. potvrdil, a napadený výrok III. změnil pouze tak, že vyčíslil vedlejšímu účastníkovi aktuální dlužné výživné na N. 27 000 Kč (uložil mu přitom splácet částku 21 000 Kč s běžným výživným, a částku 6 000 Kč zaplatit na daný bankovní účet).
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že požadovala na dceru N. výživné 21 000 Kč, z toho 15 000 Kč přímo ke svým rukám. Soudy stanovené výživné na N. je o hodně nižší, je nevyhovující a nedostatečné, neodpovídá zákonným kritériím a jejich podstatě. Soudy dostatečně nezjistily příjmy a příjmové možnosti vedlejšího účastníka a jeho majetkové poměry; nehodnotily, zda se nevzdal bez důležitého důvodu majetkového prospěchu či výhodnější výdělečné činnosti. Vedlejší účastník byl jediným společníkem a jednatelem dobře prosperující obchodní společnosti, poté sice formálně svůj obchodní podíl převedl (společnost prodal za pouhých 250 000 Kč), avšak nadále společnost fakticky ovládá a je jediným jednatelem. Tohoto podílu se tedy bezdůvodně vzdal a je třeba k němu přihlížet při stanovení výživného; je nutno zohlednit možný příjem v podobě podílu na zisku. Soudy také vycházely z měsíčního příjmu vedlejšího účastníka ze zaměstnání ve výši 8 195 Kč, přestože je vysokoškolsky vzdělán a vykonává funkci jednatele a jediného řídícího pracovníka dané obchodní společnosti; jeho nízký příjem se zcela vymyká průměru a je zřejmé, že jde o nepravdivý údaj; jako řídící pracovník navíc může ovlivnit výši svého příjmu. Soudy zohledněná výše příjmů vedlejšího účastníka z nájmů také neodpovídá skutečnosti; ač stěžovatelka na uvedené poukazovala, soudy se touto otázkou nezabývaly a stanovily nízké výživné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. V dané věci má Ústavní soud za to, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Rozhodnutí krajského soudu vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v něm dostatečným způsobem vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Napadené rozhodnutí je třeba posuzovat ve spojení s jemu předcházejícím rozsudkem okresního soudu, ve kterém jsou také přehledně popsána zjištění z provedeného dokazování i úvahy a závěry okresního soudu ohledně výše výživného na N., se kterými se i krajský soud výslovně ztotožnil.
9. Soudy stanovily na N. výživné s ohledem na všechna zákonná kritéria a zjištěné okolnosti, nikoliv tedy pouze s ohledem na příjmy vedlejšího účastníka a jeho výdělkové možnosti. Jak plyne z rozsudků, vedlejší účastník má ve své péči nezletilou P., jejíž výživu zajišťuje (stěžovatelka se s touto dcerou vidí jen občas, pravidelný styk není; na její výživu má dle soudního rozhodnutí stěžovatelka přispívat částkou 1 200 Kč měsíčně). Současně má vedlejší účastník stanoveny i dva víkendové styky každý měsíc s nezletilou N., přičemž styky jsou (nad rámec soudem stanoveného výživného 12 000 Kč) také přirozeně spojeny s náklady na výživu a aktivity absolvované s N. (a P.). Soudy řádně zohlednily i odůvodněné potřeby nezletilé N. (s ohledem na její věk, zdravotní stav ad.); stanovené výživné 12 000 Kč podle soudů převyšuje aktuální potřeby nezletilé N., proto uložily část výživného platit na bankovní účet. Podle obsahu rozsudků soudů byla výše výživného na N. stanovena i s přihlédnutím k okolnosti, že vedlejší účastník mohl svou obchodní společnost prodat za vyšší cenu, a mít tak vyšší příjem z prodeje; soudy danou problematiku neopomenuly. Krajský soud konstatoval příjmy stěžovatelky kolem 20 000 Kč měsíčně; příjmy vedlejšího účastníka podle krajského soudu převyšovaly 40 000 Kč měsíčně.
10. Stanovení výživného na nezletilé dítě a posouzení všech relevantních okolností s ohledem na všechna zákonná kritéria, je úkolem opatrovnických soudů. Ústavní soud není jejich další instancí, která by měla přehodnocovat jejich závěry; zasáhnout může pouze v případě extrémního excesu. Ten se však v dané věci nepodává. Soudy se zabývaly všemi zákonnými kritérii a výživné stanovené na N. se nejeví aktuálně nedostatečné a nepřiměřeně nízké s ohledem na odůvodněné potřeby nezletilé N. (nezletilá není v tomto směru ve svém vývoji ohrožena; stěžovatelka konkrétně neuvádí, v čem by mělo být dané výživné nedostatečné pro potřeby nezletilé; stěžovatelka má toliko za to, že výživné by mělo "automaticky" odpovídat určitému podílu na příjmech či příjmových možnostech vedlejšího účastníka); vedlejší účastník se zjevně k péči i výživnému na obě dcery staví aktivně a má zájem na jejich celkovém rozvoji.
11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu