ECLI:CZ:US:2017:3.US.2466.17.1
sp. zn. III. ÚS 2466/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Zuzany Beníškové, zastoupené JUDr. Františkem Grznárem, advokátem, sídlem Paroubkova 228, Domažlice, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. dubna 2017 č. j. 64 Co 97/2017-145, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Ing. Josefa Sedláka, MBA, insolvenčního správce, sídlem Koterovská 633/29, Plzeň, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z rozhodnutí k ní přiložených, přitom - zjednodušeně řečeno - vyplývá, že rodičům stěžovatelky bylo povoleno řešení úpadku oddlužením s tím, že stěžovatelka jako jejich dcera jim bude po dobu trvání splátkového kalendáře hradit měsíčně částku 5 226 Kč. Nesplnění této podmínky pak vedlo mimo jiné k tomu, že insolvenční správce rodičů stěžovatelky stěžovatelku zažaloval o zaplacení částky 73 164 Kč, kterou měla uhradit v definovaném období při plnění podmínek oddlužení jejich rodičů. Tato žaloba však byla zamítnuta, a to zejména na základě svědecké výpovědi matky stěžovatelky, která uvedla, že dcera jí sice měsíční platby pro insolvenčního správce pravidelně dávala, ale tato si je nechala pro vlastní potřebu a insolvenčnímu správci je neposkytovala. Protože došlo k zamítnutí žaloby insolvenčního správce směřující proti stěžovatelce, byla stěžovatelce přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 39 060 Kč.
3. V řízení, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo, se pak stěžovatelka na insolvenčním správci domáhala této částky jako náhrady škody, když dovozovala zejména porušení §37 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož insolvenční správce odpovídá za škodu nebo jinou újmu, která věřiteli s pohledávkou za majetkovou podstatou vznikla tím, že nemohla být uspokojena jeho pohledávka vzniklá na základě právního úkonu insolvenčního správce; této odpovědnosti se insolvenční správce zprostí, jen když prokáže, že v době, kdy tento právní úkon činil, nemohl poznat, že majetková podstata nebude stačit k úhradě jím vzniklé pohledávky za majetkovou podstatou. Okresní soud Plzeň - město (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 2. 12. 2016 č. j. 12 C 160/2015-110 žalobě stěžovatelky vyhověl a insolvenčnímu správci uložil zaplatit jí náhradu nákladů řízení. Okresní soud vyšel - stručně řečeno - z toho, že insolvenční správce nepostupoval s odbornou péčí, a aniž si vyžádal od věřitelů souhlas a zálohu na případné náklady soudního řízení, podal proti stěžovatelce žalobu.
4. Krajský soud však k odvolání insolvenčního správce ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí změnil tak, žalobu stěžovatelky v celém rozsahu zamítl (výrok I.) a stěžovatelce uložil uhradit insolvenčnímu správci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Krajský soud ve svém rozhodnutí zejména zdůraznil, že žádné ustanovení insolvenčnímu správci neukládá povinnost, jejíž nedodržení mu stěžovatelka vytýkala, tedy, že proti ní zahájil spor bez souhlasu věřitelů a bez vybrání přiměřené zálohy na případné náklady řízení. Naopak podle krajského soudu nelze za pochybení a postup s nikoliv odbornou péčí považovat skutečnost, že insolvenční správce vůči stěžovatelce uplatnil nárok u soudu. Přestože v době zahájení řízení proti stěžovatelce majetková podstata nedisponovala prostředky k úhradě eventuální pohledávky z titulu náhrady nákladů, jiná byla situace již ke dni vyhlášení rozsudku v předmětném řízení, když zůstatek na účtu majetkové podstaty vykazoval nejméně částku 39 828 Kč a dále v době vyhlášení rozsudku odvolacího soudu v rámci téhož řízení, když zůstatek vykazoval částku nejméně 48 818 Kč. Podle krajského soudu je tedy zřejmé, že v majetkové podstatě se nacházel nezanedbatelný majetek, ze kterého mohla být pohledávka stěžovatelky uspokojena. Insolvenční správce tak podle krajského soudu postupoval správně, vymáhal-li v souladu se svou zákonnou povinností ve prospěch majetkové podstaty dlužníkovy pohledávky.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že rozhodnutí krajského soudu bylo pro ni překvapivým ve smyslu relevantní judikatury Ústavního soudu. Dále se stěžovatelka domnívá, že se krajský soud dopustil přepjatého formalismu, dospěl-li k závěru, že žádné ustanovení insolvenčnímu správci neukládalo povinnost zahájit spor až po obdržení souhlasu věřitelů a po vybrání přiměřené zálohy na úhradu eventuálních nákladů řízení. Stěžovatelka má totiž za to, že činnost insolvenčního správce nelze ohraničit jen výlučně předpisy insolvenčního práva, a to zejména v případě, je-li posuzována odborná péče insolvenčního správce. Zcela nedostatečné je také hodnocení krajského soudu o vyloučení odpovědnosti insolvenčního správce s odůvodněním, že v majetkové podstatě byl dostatek prostředků, a proto se stěžovatelka neměla domáhat náhrady škody, ale měla svůj nárok uplatňovat ve vztahu k majetkové podstatě. Soudem uváděná částka totiž podle stěžovatelky sotva postačovala na úhradu odměny pro samotného insolvenčního správce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přitom mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní. Je přitom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
9. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, když by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze "automaticky" přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
10. V nyní posuzované věci byl spor veden o částku 39 060 Kč, tedy o částku, u níž zákonodárce až na výjimky ani neumožňuje podat dovolání. Ačkoli samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně.
11. Ve stěžovatelčině věci takový důvod ke kasačnímu zásahu Ústavní soud neshledal. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že hodnota majetkové podstaty postupně rostla; odkazuje-li krajský soud na částku 48 818 Kč, uvádí ji pouze jako příklad. Z ničeho neplyne - a netvrdí to ani sama stěžovatelka v ústavní stížnosti - že by to měla být částka konečná, proto odkaz na eventuální odměnu insolvenčního správce ve výši asi 45 000 Kč nemůže znamenat, že by se tím majetková podstata zcela vyčerpávala a nebylo by možno hradit další pohledávky (například z titulu nákladů soudního řízení). Nadto i podle Ústavního soudu insolvenční správce postupoval správně, vymáhal-li shora uvedenou částku po stěžovatelce. Z jeho hlediska byla procesní pozice jasná a měl-li by při vymáhání dlužníkových pohledávek vždy prioritně zohledňovat riziko neúspěchu v zahájených řízeních, nemohl by prakticky naplňovat svoji funkci. V daném případě pak jistě nelze přehlížet specifikum silné rodinné vazby mezi stěžovatelkou a dlužníky, kdy tvrzeným důvodem nedodržování podmínek oddlužení nebylo původně podle otce stěžovatelky to, že by si matka stěžovatelky prostředky primárně ponechávala, ale okolnost, že oddlužení mělo na rodiče stěžovatelky tvrdší dopad, než když hradili věřitelům svoje dluhy přímo. Za této situace insolvenční správce podle Ústavního soudu nepochybil, podal-li proti stěžovatelce shora specifikovanou žalobu.
12. Rozhodnutí krajského soudu konečně nelze pro stěžovatelku považovat za překvapivé, neboť krajský soud se v podstatě ztotožnil s jednou z argumentačních linií samotného insolvenčního správce, kterou předestřel ve svém odvolání. Podle rekapitulace provedené krajským soudem se stěžovatelka k odvolání insolvenčního správce vyjadřovala, když sama v ústavní stížnosti opak netvrdí.
13. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce ústavním pořádkem zaručená, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu