ECLI:CZ:US:2017:3.US.2508.16.1
sp. zn. III. ÚS 2508/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti ČAS - SERVICE a. s., sídlem Dobšická 2295/2, Znojmo, zastoupené Mgr. Michaelem Buchlovským, advokátem, sídlem Kopečná 987/11, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2016 č. j. 30 Cdo 4472/2015-1051 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. května 2015 č. j. 44 Co 276/2014-1030, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy, sídlem L. Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí a z vyžádaného spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 16 C 291/2004 se podává, že stěžovatelka se vůči Jihomoravskému kraji a vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky 4 478 690 Kč (později částky 72 563 430 Kč) jako náhrady škody vzniklé tvrzeným nesprávným úředním postupem při udělování licencí podle zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů. Rozsudkem ze dne 29. 1. 2009 rozhodl městský soud, že stěžovatelčin nárok vůči Jihomoravskému kraji je opodstatněn (výrok I.), žalobu vůči vedlejší účastnici zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Zamítavý výrok odůvodnil nedostatkem pasivní věcné legitimace, neboť vedlejší účastnice se nedopustila žádného stěžovatelkou tvrzeného nesprávného úředního postupu. Stěžovatelka napadla zamítavý výrok odvoláním (proti rozsudku podal odvolání též Jihomoravský kraj).
3. Krajský rozsudkem ze dne 17. 5. 2010 č. j. 44 Co 241/2009-562 změnil rozsudek městského soudu tak, že žalobu vůči Jihomoravskému kraji zamítl (po nabytí právní moci tohoto výroku bylo řízení vedeno již jen vůči vedlejší účastnici) a zbývající výroky zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení (dovolání vedlejší účastnice proti I. výroku rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud odmítl, neboť bylo podáno neoprávněnou osobou).
4. Po doplnění dokazování městský soud rozsudkem ze dne 6. 2. 2014 č. j. 16 C 291/2004-1000 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce žalovanou sumu (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění uvedl, že byly splněny předpoklady odpovědnosti vedlejší účastnice podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
5. Na základě odvolání vedlejší účastnice rozhodoval ve věci krajský soud, který rozsudkem ze dne 27. 5. 2015 č. j. 44 Co 276/2014-1030 změnil rozsudek městského soudu a žalobu vůči vedlejší účastnici zamítl; dále rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění krajský soud nejprve připustil, že v důsledku vývoje judikatury byl nucen přehodnotit svůj právní názor zakomponovaný do předchozího zrušovacího rozhodnutí, a poté uzavřel, že v postupu krajského úřadu při (ne)uzavírání smluv o veřejné službě a udělování licencí v roce 2003 nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu (vyjma toho, že smlouvy byly uzavírány tzv. zpětně, což nebylo příčinou žádného tvrzeného následku - újmy).
6. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka obsáhlé dovolání (č. l. 1036 až 1043), jež odůvodnila v části III. slovy: "Dovolání proti citovanému rozsudku je přípustné dle §237 o. s. ř.; v dané věci se jedná o zodpovězení otázek hmotného práva, které před dovolacím soudem ještě nebyly řešeny, neboť se jedná o případ v rozhodovací praxi českých soudů ojedinělý. Právní otázky, na základě kterých dovolatel vymezuje přípustnost dovolání, jsou rozvedeny v dalším textu dovolání, dovolatel zdůrazňuje, že specifikum tohoto případu, které je také hlavním důvodem, proč tyto otázky dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyly řešeny, je spojení nesprávného úředního postupu s problematikou licenčního řízení, smluv o závazku veřejné služby a zejména s hlavním následkem postupu žalovaného - duplicitou dopravy provozovanou dovolatelem jakožto nedotovaným dopravcem a dalšími dopravci jakožto dopravci dotovanými na stejných linkách a ve stejných časech. Zásadní otázky hmotného práva předkládané dovolacímu soudu k vyřešení (v rámci vymezení přípustnosti tohoto dovolání) jsou uvedeny v čl. IV. A) a IV. B) tohoto dovolání, dílčí právní otázky jsou pak uvedeny v textu k těmto bodům.". V části IV. se pak podrobně věnovala odůvodnění svých námitek o tom, že rozhodnutí krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které spatřovala v těchto skutečnostech:
A) "odvolací soud nesprávně posoudil, co vše je možno považovat za nesprávný úřední postup, kterým vznikla dovolateli škoda a neposuzoval otázky pro rozhodnutí ve věci významné (jednání v rozporu se zákonem nebo účelem zákona, nedovolená veřejná podpora)",
B) "odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, neboť nevzal v úvahu Nařízení Rady č. 1191/69 ze dne 26. 6. 1969, ve znění Nařízení Rady č. 1893/91 z 20. 6. 1991, které je nadřazeno národním právním předpisům (zejména silniční zákon). Pokud by soud respektoval uvedenou evropskou právní úpravu jakožto právní úpravu nadřazenou právní úpravě vnitrostátní, měl dospět k závěru, že dovolatel fakticky vykonával závazek veřejné služby i bez uzavřené písemné smlouvy o závazku veřejné služby a náleželo mu tak právo na zaplacení prokazatelné ztráty včetně přiměřeného zisku vypočtené dle vyhlášky č. 50/1998 Sb., tak jak byla vyčíslena ve znaleckém posudku zpracovaném v tomto řízení soudní znalcem Ing. Josefem Libertinem."
7. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 4. 2016 č. j. 30 Cdo 4472/2015-1051 stěžovatelčino dovolání odmítl s odůvodněním, že neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť stěžovatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, že nesouhlasila s právním posouzením věci odvolacím soudem, avšak avizované konkrétní "otázky hmotného práva, které před dovolacím soudem ještě nebyly řešeny" v dovolání nevymezila. Podle Nejvyššího soudu nelze za dostatečně určité vymezení otázky, jež má být předmětem dovolacího přezkumu, považovat "otázku" specifikovanou pod bodem IV. A) dovolání, ani "otázku" specifikovanou pod bodem IV. B) dovolání. Závěr o odmítnutí dovolání doplnil odkazy na svoje dřívější rozhodnutí, jakož i rozhodnutí Ústavního soudu k požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovatelčino dovolání trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka zásadně nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu o nedostatečném vymezení předpokladů přípustnosti jejího dovolání. Namítá, že k úpravě dovolání (účinné od 1. 1. 2013) podle známé judikatury přistupuje Nejvyšší soud značně formalisticky, takže velká část jeho rozhodnutí odmítá dovolání z důvodu nezpůsobilého (nikoliv jen chybějícího) vymezení přípustnosti dovolání, a odkazuje na dvojí přístup Ústavního soudu k uvedenému postupu: na jedné straně formalistický přístup v některých rozhodnutích schvaluje, na druhé straně jej neakceptuje a kritizuje (s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1256/14 a sp. zn. I. ÚS 878/15, pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka namítá, že při přísně formálním přístupu z příslušných ustanovení občanského soudního řádu vyplývá, že dovolatel má uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a žádné ustanovení neopravňuje Nejvyšší soud, aby zkoumal, že vymezení přípustnosti je rovněž dostatečné. Podle ní je požadavek §241a odst. 2 o. s. ř. nepochybně splněn i citací ustanovení §237 o. s. ř. a konkrétně v jejím dovolání vymezený případ, kdy konkrétní otázky (které stěžovatelka v dovolání podrobně a zcela konkrétně vymezila) dovolací soud dosud nevyřešil. Za naprosto nepřípadné považuje konstatování Nejvyššího soudu, že v dovolání neuvedla, od které (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit. Zdůrazňuje, že z dovolání vyplývá, že bylo podáno proto, že v něm vymezené otázky hmotného práva dosud dovolací soud neřešil, takže logicky nemohla uvést, od které rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud odchýlil, případně která otázka je rozhodována rozdílně. Stěžovatelka upozorňuje, že s jí vymezenými otázkami se Nejvyšší soud vypořádal pouze tak, že je označil za neurčitě vymezené, aniž by se jimi věcně zabýval a aniž by provedl alespoň posouzení, zda se jimi v minulosti dovolací soud zabýval. Tím podle ní porušil její právo na spravedlivý soudní proces.
9. Do další části ústavní stížnosti (str. 3 až 16) zařadila stěžovatelka doslovný přepis svého dovolání (s doplněním o první odstavec na čtvrté straně) a dodává, že i krajský soud porušil její právo na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením otázek namítaných v předchozím textu a tím, že nevzal v úvahu všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí, jak mu bylo vytýkáno v dovolání; rozsudek krajského soudu trpí nesprávným právním posouzením jak podle tehdy platné vnitrostátní právní úpravy, tak zejména podle právní úpravy vnitrostátní právní úpravě nadřazené (tudíž měl být stěžovatelce přiznán nárok tak, jak jí byl přiznán rozsudkem soudu I. stupně, který byl podle ní věcně správný).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. S ohledem na předmět řízení je problematika přípustnosti ústavní stížnosti rozdělena do dvou úrovní, nejprve posouzení přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 10. až 12.), posléze posouzení přípustnosti proti rozsudku krajského soudu (body 13. až 14.).
12. Stěžovatelka svým dovoláním (ze dne 25. 8. 2015) napadla rozsudek krajského soudu, jehož přípustnost vymezila způsobem popsaným výše (bod 4.). Ústavní soud po posouzení obsahu dovolání neshledal, že by Nejvyšší soud pochybil, když dospěl k závěru, že stěžovatelka nedostála zákonným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, že pouhá kritika právního posouzení věci odvolacím soudem, včetně rekapitulace skutkových tvrzení, ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. k naplnění obligatorních náležitostí vymezených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nepostačují. Tvrzení stěžovatelky, že žádné z ustanovení občanského soudního řádu neopravňuje Nejvyšší soud, aby zkoumal, zda vymezení přípustnosti dovolání je "rovněž dostatečné", je v příkrém rozporu s povahou zákonem jednoznačně vymezených obsahových náležitostí dovolání (tzv. essencialia negotii); formulace zařazené do části IV. A a IV. B neobsahují žádnou otázku, kterou podle stěžovatelky Nejvyšší soud dosud nevyřešil. Výtku stěžovatelky vůči Nejvyššímu soudu o tom, že je naprosto nepřípadné jeho konstatování, že v dovolání neuvedla odklon od judikaturní praxe, či rozpor v judikatuře, ev. nutnost odchylného posouzení vymezené otázky, nepovažuje Ústavní soud za opodstatněnou, protože Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení reprodukoval všechny předpoklady přípustnosti dovolání (str. 2 druhý odstavec), a to až po zjištění, že žádnou relevantní otázku, sc. jako primární podmínku přípustnosti dovolání, stěžovatelka v dovolání nevymezila. K tomu Ústavní soud dodává, že teprve vymezení takové otázky hmotného nebo procesního práva umožňuje její hodnocení prizmatem některého ze čtyř typových předpokladů přípustnosti dovolání. Z tohoto důvodu jsou nepřípadné odkazy stěžovatelky na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1256/14 a sp. zn. I. ÚS 878/15, neboť v obou případech byly relevantní otázky vymezeny a oba kasační nálezy byly odůvodněny ústavně nekonformním hodnocením existence některého z předpokladů přípustnosti.
13. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelčina dovolání lze dovodit nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nedůsledné odlišení přípustnosti dovolání (podle §237 o. s. ř.) a způsobilého dovolacího důvodu (podle §241a odst. 1 o. s. ř.), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud připouští, že platná a účinná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).
14. Ústavní soud upozorňuje, že v době podání stěžovatelčina dovolání (tj. v polovině třetího čtvrtletí roku 2015) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatelka nezohlednila. Je proto adekvátní závěr Nejvyššího soudu, že její dovolání neobsahuje obligatorní náležitosti (srov. odůvodnění jeho usnesení, str. 2., třetí odstavec).
15. Odmítnutí stěžovatelčina dovolání Nejvyšším soudem pro absenci předpokladu jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému rozsudku krajského soudu.
16. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž stěžovatelčino dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. ustanovení §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku krajského soudu - považovat za přípustnou.
17. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu