ECLI:CZ:US:2017:3.US.2533.17.1
sp. zn. III. ÚS 2533/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatelů Jarmily Drábové a Zdeňka Drába, oba zastoupeni JUDr. Andreou Průchovou, advokátkou, sídlem Kpt. Jaroše 510, Kadaň, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. května 2017 č. j. 84 Co 106/2017-274, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. května 2017, č. j. 84 Co 106/2017-283, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Jaroslavy Bešťákové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení výroku II. v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), ve spojení s citovaným usnesením téhož soudu. Tímto výrokem jim nebyla (ač procesně úspěšným) s poukazem na důvody zvláštního zřetele hodné podle §150 občanského soudního řádu přiznána celá náhrada nákladů řízení. Podle stěžovatelů tak krajský soud porušil jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a podle čl. 90 Ústavy. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli, aby jim byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
2. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V posuzovaném případě k takovému závěru nedospěl.
3. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku; podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelům k ochraně jejich práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
4. Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o dovolání) je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydal-li dovolací soud rozhodnutí kasační a věc vrátil nižší soudní instanci. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.
5. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. To platí logicky i tehdy, jestliže stěžovatelé proti v záhlaví citovaného výroku II. krajského soudu podali - jak sami v ústavní stížnosti výslovně uvádějí a jak si i sám Ústavní soud ověřil u Okresního soudu v Lounech - dovolání, čímž zahájili dovolací řízení, které je nadáno potenciálem vyvolat meritorní rozhodnutí, případně s kasačními účinky, a tím - v obecné rovině - i způsobilostí dosíci obdobné nápravy, kterou stěžovatelé sledují (současně podanou) ústavní stížností.
6. Jinak řečeno, jelikož podání ústavní stížnosti předpokládá rozhodnutí o ní (a nikoli k vyčkávání výsledku dovolacího řízení, ať již cestou faktickou nebo formální, včetně přerušením řízení před Ústavním soudem), je souběžným zahájením dovolacího řízení založeno riziko, že Ústavní soud do tohoto řízení svým rozhodnutím zasáhne, což je důsledek - jak procesně, tak z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu - neakceptovatelný. Výše zaznamenaný princip subsidiarity tohoto přezkumu se tedy prosazuje i zde, a jeho uplatnění vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno též řízení dovolací, je návrhem podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustným, a musí být podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem odmítnuta.
7. Odmítnut tak musel být i návrh stěžovatelů na přiznání náhrady nákladů řízení o ústavní stížnosti podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2017
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj