ECLI:CZ:US:2017:3.US.2713.17.1
sp. zn. III. ÚS 2713/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelek 1. Jitky Mancini a 2. Adriany Mancini, obou zastoupených Mgr. Yvonou Bartošovou, advokátkou, sídlem Portmanka 210, Litomyšl, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2017 č. j. 30 Cdo 3418/2016-244, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 28. ledna 2016 č. j. 27 Co 622/2015-183 a usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 1. října 2015 č. j. 5 C 72/2015-174, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení, a a) města Poličky, sídlem Palackého náměstí 160, Polička, a b) České republiky - Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelky se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že u Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "okresní soud") probíhá řízení o žalobě o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, v němž stěžovatelky vystupují jako žalobkyně. Žaloba byla původně podána ke Krajskému soudu v Praze. Následně Vrchní soud v Praze rozhodl, že k projednání věci jsou příslušné okresní soudy a postoupil věc okresnímu soudu. Stěžovatelky měly za to, že okresní soud není místně příslušný a podaly námitku místní nepříslušnosti, kterou napadeným usnesením okresní soud zamítl.
3. Usnesení okresního soudu k odvolání stěžovatelek napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") potvrdil.
4. Dovolání stěžovatelek bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Námitka, že původně vystupovaly na straně žalovaných tři subjekty - město Polička, Pardubický kraj a Česká republika, neměla podle Nejvyššího soudu oporu ve spise, neboť ze spisu naopak vyplynulo, že Krajským soudem v Praze byly k samostatnému projednání vyloučeny pouze nároky stěžovatelek vůči městu Polička. Pro řešení právní otázky, že místní příslušnost je třeba posoudit podle toho, kdo ze žalovaných je procesně legitimován a kdo je ze zákona odpovědný za škodu způsobenou stěžovatelkám, nebylo dovolání přípustné, neboť krajský soud se při řešení této otázky neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Konečně namítaná vada řízení (podjatost soudců okresního soudu) nemohla přípustnost dovolání založit, neboť projednání takové námitky je podle §242 odst. 3 občanského soudního řádu možné pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelky v ústavní stížnosti popisují dosavadní průběh řízení a vysvětlují, že současná situace byla zaviněna písařskou chybou, když jim ustanovený advokát nesprávně v podání nazvaném "změna žalobního petitu" označil pouze jediného žalovaného, město Poličku. Následně byl podán návrh na vstup dalších účastníků do řízení na straně žalované, tj. Pardubického kraje a České republiky.
6. Z podání stěžovatelek činěných po celou dobu řízení přitom bylo zřejmé, že považují za žalované všechny tři subjekty, a nikoliv pouze město Polička, jak bylo chybně uvedeno v podání advokáta.
7. Stěžovatelky mají za to, že bylo porušeno jejich právo na zákonného soudce, neboť okresní soud nemůže být místně příslušný, když za škodu má odpovídat Česká republika.
8. Stěžovatelky vytýkají napadenému usnesení Nejvyššího soudu, že jeho odůvodnění je naprosto nedostatečné a nezohledňuje skutečnosti tvrzené v dovolání. Uvádí-li Nejvyšší soud, že místní příslušnost se odvozuje výlučně od toho, kdo je jako žalovaný označen v žalobě, pomíjí, že původně jako žalovaní byli označeni všechny tři subjekty, město Polička, Pardubický kraj i Česká republika.
9. Konečně pak stěžovatelky namítají, že bylo porušeno jejich právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, když soudy neustále řeší pouze procesní otázky a dosud nebylo rozhodováno o meritu věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými stěžovatelkami, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
11. Ústavní stížnost směřující proti nepřiměřené délce řízení je nepřípustná. Posouzení, zda je délka řízení nepřiměřená, přísluší primárně orgánům rozhodujícím na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Teprve v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí těchto orgánů by se mohl Ústavní soud zabývat posuzováním přiměřenosti délky řízení. Podmínka předchozího vyčerpání opravných prostředků zakotvená v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu sleduje zájem na tom, aby ochranu základních práv poskytovaly primárně soudy, neboť jim tento úkol přísluší dle čl. 4 Ústavy. Nedostaly-li soudy dosud možnost se předmětnou právní otázkou zabývat, je ústavní stížnost zásadně nepřípustná.
12. Ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
13. Z textu ústavní stížnosti není zřejmé, zda stěžovatelky tvrdí, že v řízení před okresním soudem rozhodovali vyloučení soudci, jako to učinily v dovolání. V zájmu právní jistoty Ústavní soud konstatuje, že tato námitka by byla rovněž nepřípustnou, neboť tuto vadu je možno napravit v rámci řízení o žalobě pro zmatečnost. Stěžovatelky by tak ve vztahu k této námitce nevyčerpaly dostupné opravné prostředky, jak to požaduje §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud přezkoumal nejprve námitky stěžovatelek směřující proti usnesení Nejvyššího soudu a řízení, které předcházelo vydání tohoto usnesení.
15. Ústavní soud musí v této souvislosti v prvé řadě poukázat na své usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), v němž se podrobně zabýval otázkou smyslu a účelu právní úpravy podmínek přípustnosti dovolání a zároveň otázkou jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
16. Je třeba vycházet z toho, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel.
17. Podle zákona postačuje pro rozhodnutí, jímž se odmítá dovolání, pouze stručné odůvodnění, v němž soud uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno (§243f odst. 3 občanského soudního řádu). Ústavní soud k tomuto požadavku dodal, že rozhodnutí o odmítnutí dovolání musí být odůvodněna takovým způsobem, aby z nich byl zřejmý rozhodovací důvod. Nejvyšší soud musí v rozhodnutí o dovolání reagovat na otázky, které dovolatel vymezil. Odůvodnění odmítavého rozhodnutí, jakkoliv stručné, se přitom nesmí omezit na pouhou citaci zákona, případně doplněnou odkazem na některé judikáty, obsahující toliko obecný výklad přípustnosti dovolání bez jakéhokoliv náznaku individualizace na projednávaný případ (nález ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 a tam citovaná judikatura). Porušením práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny by přitom byl i postup Nejvyššího soudu, který konstatuje, že se nebude dovoláním meritorně zabývat, neboť předestřená právní otázka již byla v jeho judikatuře vyřešena, avšak odkáže pouze na dokumenty, ze kterých řešení dovolací otázky nevyplývá, přičemž neuvede žádnou další argumentaci podporující jeho závěr o nepřípustnosti dovolání [nálezy ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 1538/14, ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 962/14 (N 155/74 SbNU 323)]. Výše popsané vady ovšem Ústavní soud v odůvodnění napadeného usnesení neshledal.
18. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení poukázal na relevantní judikaturu dovolacího soudu a korektně učinil závěr, že usnesení krajského soudu napadené dovoláním je s touto judikaturou dovolacího soudu v souladu. Závěr o nepřípustnosti dovolání pro řešení této otázky tak nepředstavuje zásah do práva na přístup k soudu.
19. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že odmítnutí dovolání z důvodu, že není naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 občanského soudního řádu, je rozhodnutím, jež závisí na úvaze Nejvyššího soudu, a takové odmítnutí dovolání tak nebrání Ústavnímu soudu přezkoumat ústavnost rozhodnutí, jež podání dovolání předcházela (nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16; body
29-33).
20. Ústavní soud se tak dále zabýval námitkami stěžovatelek směřujícími proti posouzení místní příslušnosti okresního soudu. Zákonným soudem je soud, který je určen v souladu s pravidly uvedenými v §11 občanského soudního řádu. Podle §11 odst. 1 věty třetí občanského soudního řádu je přitom věcně a místně příslušným vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu. V posuzované věci byla vrchním soudem rozhodnuta s konečnou platností otázka věcné příslušnosti tak, že věcně příslušnými jsou okresní soudy. To samo o sobě nevylučuje, aby byla dále zkoumána místní příslušnost soudu, jemuž věc postoupil vrchní soud. Podmínkou, aby mohlo být vyhověno námitce místní nepříslušnosti ovšem z povahy věci je, aby soud, který ve věci jedná, byl místně nepříslušný. Tak tomu ovšem v posuzovaném případě není.
21. Námitky stěžovatelek jsou založeny na tom, že soudy nepřihlížely k tomu, že k situaci, kdy bylo jako jediný žalovaný označeno město Polička, došlo písařskou chybou, a že správně měly mezi žalovanými být také Pardubický kraj a Česká republika. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatelky nezpochybňují, že za žalovaného označily město Poličku a spor je pouze o to, zda vedle města Poličky měli být označeni také další žalovaní.
22. Uvedení města Poličky mezi žalovanými ovšem vede k tomu, že Okresní soud ve Svitavách je ve věci místně příslušný, neboť v jeho obvodu má sídlo žalovaná obec. Pokud by skutečně byli v žalobě uvedeni tři žalovaní, jak tvrdí stěžovatelky, došlo by k situaci předvídané v §11 odst. 2 občanského soudního řádu, tedy že by ve věci bylo více místně příslušných soudů a řízení by se mohlo konat u kteréhokoliv z nich.
23. Z uvedeného je zřejmé, že i kdyby soudy, jež ve věci rozhodovaly, odhlédly od chyby advokáta, jak se toho domáhaly stěžovatelky, nic by to nezměnilo na závěru, že nelze vyslovit místní nepříslušnost Okresního soudu ve Svitavách, neboť i v takovém případě by tento soud byl rovněž místně příslušný.
24. Ústavní soud tak uzavírá, že napadenými rozhodnutími nemohlo dojít k porušení základního práva stěžovatelek na zákonného soudce.
25. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu