ECLI:CZ:US:2017:3.US.2870.16.1
sp. zn. III. ÚS 2870/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. J., t. č. Věznice Heřmanice, zastoupeného JUDr. Karlou Návedlovou, advokátkou, sídlem Wolkerova 1140/2, Bílovec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016 sp. zn. 11 Tdo 686/2016, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. prosince 2015 sp. zn. 6 To 525/2015, a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 30. září 2015 sp. zn. 4 T 67/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. 4 T 67/2015 byl uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1 k §283 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku a byl mu vyměřen trest odnětí svobody v trvání pěti let.
3. Usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 4. 12. 2015 sp. zn. 6 To 525/2015 bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku okresního soudu. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel ve svém odvolání toliko opakoval svoji obhajobu, se kterou se však okresní soud dostatečně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, ve kterém vysvětlil, proč vychází z výpovědí svědků, kteří stěžovatele usvědčují.
4. Usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu. Dle názoru Nejvyššího soudu z odůvodnění rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel nesouhlasí se skutkovými závěry obecných soudů, respektive má za to, že provedené dokazování neposkytuje dostatečný podklad pro výrok o vině předmětným trestným činem. Jak již uváděl během celého řízení, proces výroby drog prováděl svědek Kunčický a stěžovatel byl toho pouze pasivním pozorovatelem. Soudy své závěry sice staví na výpovědích řady svědků, nicméně stěžovatel tyto výpovědi považuje za nevěrohodné, popřípadě za nepodstatné. Kupříkladu svědek Kyselý byl jednak u výslechu u hlavního líčení pod vlivem omamných a psychotropních látek, jednak byl svědkem Kunčickým instruován, jak před soudem vypovídat. Svědkyně Dušková ani svědkyně Hozová neuvedly nic zásadního. Svědkyně Hejátková v průběhu řízení měnila svoji výpověď. Stěžovatel měl též slabší motiv k páchání takovéto trestné činnosti než Kunčický, neboť jeho majetkové poměry byly lepší než Kunčického, a rovněž, na rozdíl od Kunčického, již několik měsíců neužíval návykové látky. Cítí se být odsouzen neprávem, jen na základě své minulosti, za níž se stydí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak jestliže by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
8. Stěžovatel zpochybňuje skutkové závěry obecných soudů, avšak v tomto směru se jeho polemika pohybuje především v rovině práva tzv. podústavního. Není přitom úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů obecných. Stěžovatel rozporuje soudy provedené posouzení výpovědí ve věci slyšených svědků, nicméně Ústavní soud je nucen upozornit, že, což je z pohledu ústavního přezkumu podstatné, tyto výpovědi byly obecnými soudy pečlivě hodnoceny a obecné soudy své úvahy a závěry v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vyložily. V rámci tohoto posuzování se soudy, zejména pak okresní soud, vypořádaly s jednotlivými stěžovatelovými argumenty. Kupř. k tvrzení stěžovatele, že svědek Kyselý při své výpovědi u hlavního měl být pod vlivem drog, uvážily, že tato osoba byla zadržena příslušníky Policie České republiky pro páchání jiné trestné činnosti, a tedy již nejméně dva dny nemohla mít k návykovým látkám přístup. Zabývaly se i změnami ve výpovědích některých svědků, kdy kupříkladu u svědkyně Hejátkové dospěly k závěru, že důvod, proč ve své pozdější výpovědi zaujala kritičtější postoj vůči Josefu Kunčickému, spočívá v tom, že s ním dříve udržovala intimní vztah, avšak tento ji v mezidobí opustil.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu