ECLI:CZ:US:2017:3.US.3001.16.1
sp. zn. III. ÚS 3001/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Roberta Cholenského, Ph.D., zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti výroku II usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2016 č. j. 5 A 132/2016-26-27, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného výroku rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo na ochranu majetku.
2. Z vyžádaných soudních spisů Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 5 A 132/2016 a Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 40 Si 221/2016 se podává, že se stěžovatel dne 25. 4. 2016 obrátil na obvodní soud s žádostí o poskytnutí informace dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen "zákon o informacích"). Obvodní soud jej přípisem ze dne 9. 5. 2016 vyzval k úhradě nákladů za poskytnuté informace ve výši 77 600 Kč.
3. Následně stěžovatel podal proti tomuto postupu stížnost podle §16a odst. 1 písm. d) zákona o informacích k vedlejšímu účastníkovi, který však podle stěžovatele v zákonné lhůtě nereagoval. Proto u něj podal stěžovatel dne 9. 6. 2016 žádost o ochranu před nečinností, avšak i tato zůstala bez odezvy.
4. Stěžovatel proto podal dne 25. 7. 2016 u městského soudu žalobu proti nečinnosti vedlejšího účastníka ve věci jeho stížnosti proti přípisu povinného subjektu v řízení o poskytnutí informace. Dne 8. 8. 2016 vzal stěžovatel žalobu zpět s odůvodněním, že uplatněné opatření proti nečinnosti bylo účinné, a navrhl, aby soud řízení o žalobě zastavil a přiznal mu právo na náhradu nákladů řízení, neboť žaloba byla podána po právu.
5. Městský soud usnesením ze dne 31. 8. 2016 č. j. 5 A 132/2016-26-27 rozhodl o zastavení řízení, vrácení části soudního poplatku stěžovateli a v napadeném výroku o nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení kterémukoliv z účastníků řízení. V odůvodnění městský soud uvedl, že stěžovatel vzal svou žalobu zpět a byl tedy dán zákonný důvod pro zastavení řízení. K otázce náhrady nákladů řízení poukázal na §60 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní"), podle kterého žádný z účastníků zásadně nemá při zastavení řízení či odmítnutí žaloby právo na náhradu nákladů řízení, to však neplatí při zpětvzetí pro pozdější chování odpůrce, nebo bylo-li řízení zastaveno pro uspokojení navrhovatele. S ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu městský soud dospěl k závěru, že by stěžovatelova žaloba byla nutně neúspěšná. Rozhodnutí nadřízeného správního orgánu o stížnosti proti požadavku povinného subjektu na úhradu za poskytnutí informace totiž není rozhodnutím podle §65 soudního řádu správního, a nelze se tak domáhat jeho vydání žalobou proti nečinnosti podle §79 a násl. soudního řádu správního, nýbrž je třeba v takových situacích žalobu uplatnit přímo proti povinnému subjektu, v dané věci obvodnímu soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že výklad zákona provedený městským soudem odporuje procesní logice a představuje zjevnou svévoli. Poukazuje na to, že žaloba proti nečinnosti podaná přímo proti povinnému subjektu, na jejíž podání stěžovatele odkázal městský soud, by nemohla uspět, neboť obvodní soud nebyl v žádném časovém okamžiku nečinný. Podle stěžovatele je stížnost proti úhradě nákladů za poskytnutí informace k nadřízenému správnímu orgánu svou povahou opravným prostředkem, jeho vydání tedy přísluší právě nadřízenému správnímu orgánu a nelze jej tak logicky uložit povinnému subjektu. Dovozuje-li v této situaci městský soud a judikatura Nejvyššího správního soudu, že se lze úspěšně domáhat ochrany proti nečinnosti pouze tehdy, má-li správní orgán povinnost vydat rozhodnutí ve smyslu §65 soudního řádu správního, jedná se o výklad zasahující do práva na přístup k soudu. Ustrne-li totiž dle stěžovatele řízení o poskytnutí informace ve fázi vyřizování stížnosti nadřízeným správním orgánem, musí mít účastník právo, aby i takové rozhodnutí, jež je svojí povahou mezitímní, bylo vydáno bez průtahů, a to po vyčerpání jiných prostředků obrany právě cestou žaloby ve správním soudnictví, kterou je možné podat toliko proti nadřízenému správnímu orgánu. Z uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadený výrok zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje nanejvýš zdrženlivě a k zásahům do této rozhodovací činnosti se uchyluje pouze výjimečně [srov. např. nálezy ze dne 21. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 88/05 (N 87/37 SbNU 189), ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 310/05 (N 180/38 SbNU 443), ze dne 20. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 580/10 (N 112/57 SbNU 419)]. To je dáno především obvyklou obecnou podružností dané problematiky k meritu věci. Otázka náhrady nákladů řízení tedy může dosáhnout ústavněprávní dimenze pouze ve výjimečných případech, a to především tehdy, kdy je úvaha soudu důsledkem naprosté libovůle nebo rozhodnutí soudu je zcela nedostatečně odůvodněno.
10. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel brojí především proti závěrům plynoucím z judikatury Nejvyššího správního soudu, z nichž ve svém rozhodnutí výhradně vycházel městský soud, a které dovozují nepřípustnost žaloby na ochranu proti nečinnosti za účelem vydání rozhodnutí o stížnosti na postup při vyřizování žádosti o informace. Ústavní soud v tomto ohledu připomíná, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, náleží obecným soudům. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, a to s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by postup soudů vybočil z mezí daných hlavou pátou Listiny [srov. např. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)].
11. Taková pochybení ze strany rozhodujícího soudu, která by svým rozsahem a závažností dosáhla úrovně porušení ústavně chráněných práv stěžovatele, Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Městský soud v odůvodnění svého usnesení poměrně obsáhle uvedl, z jakých důvodů nemohla být podaná žaloba úspěšná, pročež musel rozhodnout o nepřiznání náhrady nákladů řízení.
12. Posuzovaná stěžejní otázka, týkající se přípustnosti žaloby na ochranu proti nečinnosti vůči nadřízenému správnímu orgánu rozhodujícím o stížnosti podle §16a odst. 7 zákona o informacích, byla Nejvyšším správním soudem opakovaně posuzována (srov. např. napadeným rozhodnutím citovaná rozhodnutí nebo rozsudek ze dne 29. 9. 2016 č. j. 4 As 163/2016-36). Ze závěrů této judikatury plyne, že sdělení povinného orgánu o hrazení nákladů dle §17 zákona o informacích, jakož i rozhodnutí o stížnosti proti nim, nemohou být považovány za rozhodnutí dle §65 soudního řádu správního, neboť nejsou uložením povinnosti, ale toliko vymezením podmínek, za nichž bude informace poskytnuta. Veden však snahou o překonání potenciální "procesní pasti", která by v důsledku určitého výkladu zákonných ustanovení mohla nastat, umožnil soud v případě prodlení nadřízeného správního orgánu brojit žalobou proti nečinnosti přímo proti povinnému orgánu anebo napadnout jeho rozhodnutí o odložení žádosti. Takový výklad je dle Ústavního soudu přijatelný, neomezující nepřípustně právo na přístup k soudu, ani porušující stěžovatelovo legitimní očekávání. Je třeba poukázat na to, že práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 až 3 Listiny se lze domáhat pouze zákonem stanoveným způsobem (srov. čl. 36 odst. 4 Listiny). To klade určité nároky na kvalitu procesních předpisů a jejich výklad prováděný soudy. Tyto meze však nebyly dle Ústavního soudu v dané věci překročeny. Výklad Nejvyššího správního soudu je ustálený a odpovídající smyslu zmiňovaných právních předpisů.
13. Za významnou z ústavněprávního hlediska pak považuje Ústavní soud zásadu ochrany legitimního očekávání. Výše zmíněná ustálenost judikatury Nejvyššího správního soudu je o to důležitější, že stěžovatel je sám advokátem se značnými zkušenostmi s problematikou poskytování informací (zmínit lze např. jeho právní zastupování v řízení skončeném usnesením ze dne 14. 5. 2015 sp. zn. III. ÚS 510/15 nebo nálezem ze dne 21. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3208/16). Tato skutečnost je pak umocněna tím, že se stěžovatel dal v řízení před správními soudy zastoupit dalším advokátem, který má rovněž v právní problematice získávání informací značné zkušenosti (ten jako právní zástupce vystupoval např. v řízení vedeném a ukončeném dne 30. 1. 2014 pod sp. zn. III. ÚS 3587/12 nebo v řízení před Nejvyšším správním soudem skončeném rozsudkem ze dne 15. 11. 2012 2 Ans 13/2012-14, který je v napadeném rozhodnutí citován). Z toho důvodu lze po stěžovateli zcela legitimně požadovat znalost ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu a důsledky její neznalosti mu pak přičíst plně k tíži.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu