ECLI:CZ:US:2017:3.US.3043.16.1
sp. zn. III. ÚS 3043/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti AKCENTA CZ a. s., sídlem Ovocný trh 572/11, Praha 1 - Staré Město, zastoupené Mgr. Robertem Klenkou, advokátem, sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. srpna 2016 sp. zn. 2 To 67/2016 a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě ze dne 21. července 2016 sp. zn. 4 VZV 9/2014, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě (dále jen "vrchní státní zastupitelství"), kterými dle jejího tvrzení došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, dále pak práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením vrchního státního zastupitelství byl uznán příkaz k zajištění peněžních prostředků vydaný Okresním soudem v Augsburgu dne 8. 7. 2016 sp. zn. 501 Js 103911/16, č. j. 64 Gs 4045116. Zároveň byly tímto usnesením zajištěny peněžní prostředky na účtu stěžovatelky až do výše 783 586,98 EUR, a to jako náhradní hodnota za výnos z daňových podvodů, z nichž byly ve Spolkové republice Německo obviněny čtyři osoby. Tento skutek je trestný i v České republice a jsou tak splněny podmínky pro uznání cizího rozhodnutí. Dle státního zastupitelství není zároveň dán žádný důvod pro aplikaci ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci").
3. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, kterou napadeným usnesením zamítl vrchní soud. Ten v něm uvedl, že orgány České republiky mohou v nastalé situaci přezkoumávat pouze v zákoně výslovně uvedená hlediska, a tedy nikoliv obecně všechny skutkové a právní otázky. Většina stěžovatelčiných námitek je tak uplatnitelná v německém trestním řízení. Uznání cizího rozhodnutí nebrání dle soudu ani ochrana ústavních práv stěžovatelky, neboť ta byla omezena v souladu se zákonem o mezinárodní justiční spolupráci a mezinárodními závazky České republiky.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že ačkoliv se nedopustila žádného protiprávního jednání, byly zajištěny peněžní prostředky na jejím účtu, které však dokonce zčásti patří jejím klientům. To stěžovatelce způsobuje značnou trvající újmu. Dle stěžovatelky byl zahraniční příkaz uznán v rozporu s ústavním pořádkem. Orgány České republiky jej sice nemohou přezkoumávat, mají ale povinnost chránit základní práva a svobody, a pokud je zahraniční rozhodnutí nerespektuje, nelze je uznat. Z obsahu napadených rozhodnutí přitom pouze vyplývá, že účet stěžovatelky, jakožto platební instituce s licencí od České národní banky, byl jejími klienty použit k provedení podezřelých transakcí. Žádné další zapojení stěžovatelky se ani netvrdí. Touto vadou se dostatečně vrchní soud nezabýval.
5. Stěžovatelka zdůraznila, že má jen limitované možnosti zjistit pozadí podezřelých obchodů. Nadto na některé transakce v této věci podezřelých osob předem upozornila, aniž obdržela nějakou zpětnou vazbu, pouze obecný příkaz nezamezovat ihned podvodným transakcím. Stěžovatelka je tak fakticky trestána za nedostatečnou reakci státních orgánů. To z ní navíc učinilo ručitelku za škodu spáchanou cizími osobami. Z podstaty stěžovatelčina podnikání vyplývá, že prostředky podezřelých osob se už na jejích účtech nacházet nemohou, naproti tomu byly zajištěny prostředky jiných, pochopitelně nevinných klientů.
6. V napadených rozhodnutích je pak posouzení rozporu zajištění peněz se základními právy stěžovatelky provedeno pouze formálně. Osoba dotčená cizím rozhodnutím nemůže být zcela odkázána na podávání opravných prostředků v cizím státě, pak by ustanovení §5 zákona o mezinárodní justiční spolupráci postrádalo smysl. Vrchní soud se vůbec nezabýval naplněním kritéria proporcionality daného zásahu. Porušena byla rovněž zásada materiální pravdy.
7. Zajištěním prostředků stěžovatelčiných klientů navíc dochází k poškozování jejího dobrého jména. Dobrá pověst je přitom na trhu s finančními službami zcela klíčovou okolností pro úspěch. Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí. Zároveň požádala, aby Ústavní soud rozhodl věc přednostně, tedy mimo pořadí ve smyslu ustanovení §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a to z následujících důvodů.
10. Ústavní soud konstatuje, že nedošlo k neoprávněnému zásahu do stěžovatelčiných základních práv. Především je třeba přihlédnout k zajišťující povaze aplikovaného institutu zajišťujícího, že účel případného odsuzujícího rozsudku nebude zmařen a orgány činné v trestním řízení budou mít k dispozici nezbytný čas pro zevrubné přezkoumání skutkového stavu, v dané věci pro ověření, zda mohla být stěžovatelka nějak zapojena do trestné činnosti. To platí bez ohledu na mezinárodněprávní prvek trestního řízení, který však hraje důležitou roli při přezkoumávání skutkového stavu. Zde se orgány České republiky mohou zabývat pouze tím, zda jeho zjišťování není ve zřejmém rozporu s obecně mezinárodně uznávanými právními zásadami. Rozhodl-li však při vědomosti o stěžovatelčině zapojení (jeho povahu v tomto stadiu řízení Ústavní soud nemůže hodnotit) v podvodných transakcích zahraniční soud o urychleném zajištění jejích prostředků, jednal dle Ústavního soudu přiměřeně situaci. Nejde rozhodně o takový postup, který by bylo možno označit za rozporný s nepřekročitelnými ústavními právy týkajícími se této fáze trestního řízení. Vzhledem k mezinárodním závazkům České republiky, rozvinutosti právní kultury ve Spolkové republice Německo a její geografické blízkosti (v podstatě garantující stěžovatelčinu možnost řádné ochrany jejích práv v zahraničí), nelze v popsaném postupu spatřovat bez dalšího porušení stěžovatelčiných ústavních práv. Z napadených rozhodnutí je přitom zřejmé, že vrchní soud i vrchní státní zastupitelství braly otázku porušení stěžovatelčiných práv v potaz, neztotožnily se však s jejím právním názorem.
11. O zrušení nařízeného zajištění se bude v průběhu trestního řízení dále jednat. Příkazem ústavního pořádku je povinnost státu dotčené osobě, jež se nedopustila žádného protiprávního jednání, nahradit újmu, kterou jí svým protiprávním (tedy i k právům nešetrným) postupem způsobil. Za tohoto právního stavu není dle Ústavního soudu nelegitimní požadovat podrobení se povinnostem přiměřeným k dosažení sledovaného cíle (vyšetření podezření ze závažných daňových podvodů). Stěžovatelka, jako platební instituce, se do podobných situací může dostávat, což souvisí s povahou jejího podnikání, které může být využito (či zneužito) jejími klienty k páchání trestné činnosti. Nemá-li činnost orgánů činných v trestním řízení na její podnikání tzv. rdousící efekt, což se nikde v ústavní stížnosti netvrdí, tím méně pak prokazuje, nelze zásah státu označit za nepřiměřený.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost nebylo možné projednat věcně, nemohl Ústavní soud ani vyhovět návrhu stěžovatelky ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu, nicméně se snažil postupovat tak, aby věc byla vyřízena v co nejkratší době.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu