ECLI:CZ:US:2017:3.US.3130.16.1
sp. zn. III. ÚS 3130/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Dr. Ing. Jiřího Plíhala, zastoupeného JUDr. Petrem Hampelem, Ph.D., advokátem, sídlem Nivnická 388/12, Ostrava - Mariánské Hory, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2016 č. j. 62 Co 81/2016-266, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Jiřího Suchana, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označeného usnesení, neboť má za to, že v předchozím řízení bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces.
2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 14. 10. 2015 č. j. 67 EXE 4760/2012-233 byl zamítnut návrh stěžovatele na zastavení exekuce vedené na jeho majetek ode dne 26. 10. 2012.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením napadeným ústavní stížností usnesení obvodního soudu potvrdil. Městský soud se totiž plně ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že stěžovatel uhradil vedlejšímu účastníkovi (oprávněnému) dlužnou jistinu ve výši 12 540 Kč až dne 27. 12. 2012 (připsáním této částky na jeho účet), a proto i po tomto datu bylo třeba vést předmětnou exekuci pro vymožení nákladů vedlejšího účastníka a nákladů exekuce. I když tedy posléze bylo řízení v části týkající se částky 12 540 Kč zastaveno, návrh na zastavení exekuce v plném rozsahu není důvodný.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že celé exekuční řízení je nezákonné, neboť je v něm vymáhána částka 12 540 Kč (z titulu nákladů nalézacího řízení), již ovšem stěžovatel zaplatil ještě před zahájením exekučního řízení, konkrétně již dne 21. 10. 2012. Vedle toho vytýká stěžovatel obecným soudům řadu dílčích procesních pochybení, jež měla předcházet vydání ústavní stížností napadeného usnesení městského soudu. Nadto stěžovatel namítá, že "zákonné úpravy na souzenou věc dopadající jsou nedostatečné, zejména pak vzájemně si odporující a v konečném důsledku tak nevymahatelné", a proto "nemůže nést odpovědnost za to, kdy a zda vůbec oprávněný (příjemce) dostane poukázané peníze platebním příkazem".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost, tak jako v posuzované věci.
7. Na tomto místě je totiž třeba v prvé řadě zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti nesměřuje proti napadenému rozhodnutí žádnou konkrétní námitku. Jím vznesené námitky představují povšechnou kritiku exekučního řízení, i jemu předcházejícího nalézacího řízení, případně i jednání a chování vedlejšího účastníka, konkrétní námitku směřující výlučně (explicitně) proti napadenému usnesení městského soudu však ústavní stížnost neobsahuje. Již z toho důvodu je nutno označit ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
8. Pouze nad rozhodný rámec, a stěžovateli snad na vysvětlenou, je možno uvést následující. V předchozím řízení stěžovatel opíral svůj návrh na zastavení řízení o - potenciálně relevantní - tvrzení, že vymáhanou částku zaplatil vedlejšímu účastníkovi ještě před zahájením exekučního řízení, pročež toto exekuční řízení vůbec nemělo být zahájeno. Exekuce na stěžovatelův majetek byla nařízena dne 26. 10. 2012, přičemž usnesení o zahájení exekuce bylo stěžovateli doručeno dne 20. 12. 2012, nicméně již dne 21. 10. 2012 stěžovatel dle svého tvrzení převedl předmětné finanční prostředky na účet vedlejšího účastníka. Současně platí, že předmětné finanční prostředky byly vedlejšímu účastníkovi připsány na účet (až) dne 27. 12. 2012. Zatímco tedy dle závěru obecných soudů stěžovatel poukázal finanční prostředky vedlejšímu účastníkovi až dne 21. 12. 2012 (s tím, že plněno bylo připsáním na účet vedlejšího účastníka dne 27. 12. 2012), stěžovatel tvrdí, že finanční prostředky poukázal již dne 21. 10. 2012, toto své tvrzení však ničím neprokazuje. Není přitom pravděpodobné, že by finanční prostředky byly připsány na účet vedlejšího účastníka až po více než dvou měsících, naopak je možno vycházet z předpokladu, že stěžovateli bylo dne 20. 12. 2012 doručeno usnesení o zahájení exekuce, v důsledku čehož následujícího dne, tedy v pátek 21. 12. 2012, poukázal dlužnou částku na účet vedlejšího účastníka, přičemž tato částka byla nejbližší pracovní den, tedy ve čtvrtek 27. 12. 2012 připsána na účet vedlejšího účastníka.
9. Pokud za toho stavu městský soud došel k závěru, že vedlejšímu účastníkovi bylo plněno až po zahájení exekuce, pročež dosud není namístě zastavit exekuční řízení v plném rozsahu, jde o závěr, jemuž nelze z ústavněprávních pozic co vytknout.
10. Je tak namístě již pouze konstatovat, že se stěžovati tvrzené porušení práva na soudní ochranu nepodařilo prokázat; Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu