ECLI:CZ:US:2017:3.US.3174.16.1
sp. zn. III. ÚS 3174/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti E. Č., advokátky, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 1. 2015 č. j. 18 C 152/2014-47, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2015 č. j. 21 Co 221/2015-69 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016 č. j. 30 Cdo 21/2016-89, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16 Praha 2, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
Podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o zaplacení 1 166 600,- Kč s příslušenstvím.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 18 C 152/2014, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelčiných tvrzení, vyplynulo, že stěžovatelka se žalobou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhala zaplacení žalované částky z titulu náhrady škody jako ušlého zisku a poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb".). Škodu a nemajetkovou újmu měla stěžovatelka utrpět v důsledku nesprávného úředního postupu a nepřiměřené délky dědických řízení, vedených u Státního notářství v Praze 4 v roce 1979 (dědictví po matce vedené pod sp. zn. 4 D 266/79) a u Obvodního soudu pro Prahu 4 v roce 1995 (dědictví po otci vedené pod sp. zn. 37 D 300/95). Nesprávný úřední postup měl podle žaloby spočívat v tom, že (zkráceně vyjádřeno) po projednání dědictví po matce notář neposkytl podklady k zápisu otcova vlastnictví garáže stojící na pozemku p. č. X v k. ú. Michle do tehdejší evidence nemovitostí a po smrti otce nebyla předmětná garáž zahrnuta do dědictví. K dodatečnému projednání dědictví po otci došlo až po devatenácti letech (v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 300/95), přičemž po celou tuto dobu stěžovatelka (a její bratr) nemohli předmětnou garáž užívat či ji jinak zhodnotit.
Obvodní soud pro Prahu 2 po provedeném dokazování ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Vyložil, proč v posuzovaných řízeních neshledal nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., a pokud šlo o náhradu nemajetkové újmy za řízení ve věci dědictví po matce, soud přihlédl k námitce promlčení vznesené žalovanou. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že žalovaná důvodně uplatnila námitku promlčení; k uplatnění nároku stěžovatelkou došlo dne 29. 11. 2013, takže s výjimkou dodatečného projednání dědictví po otci žalobkyně v řízení sp. zn. 34 D 300/95 vedeném od 18. 10. 2012 do 26. 7. 2013, jsou její nároky promlčeny, a proto není rozhodné, zda k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu žalobních tvrzení v dědických řízeních došlo či nikoliv. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyloučil, že by dědická řízení po matce a otci, včetně dodatečného projednání dědictví po otci, mohla být považována za jediné nepřetržité řízení, jehož délka by se posuzovala vcelku. Poukázal na to, že každé dědické řízení skončilo rozhodnutím, které nabylo samostatně právní moci a od jejího nabytí další řízení nepokračovalo. Pokud šlo o řízení o dodatečném projednání dědictví po otci, soudy obou stupňů konstatovaly, že zde nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť délku řízení nelze označit za nepřiměřenou.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl. Námitky stěžovatelky k postupu notáře v dědickém řízení po matce stěžovatelky podle jeho hodnocení nezaložily přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť na nich odvolací soud své rozhodnutí nezaložil; dovolací soud připomněl, že odvolací soud dospěl k závěru, že s výjimkou dodatečného projednání dědictví po otci žalobkyně jsou její nároky promlčeny. Ve vztahu k ostatním námitkám Nejvyšší soud odmítl dovolání jako vadné, neboť stěžovatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, resp. který předpoklad přípustnosti považuje pro jednotlivé dovolací důvody za splněný.
II.
Argumentace stěžovatelky
Stěžovatelka namítla, že nalézací i odvolací soud přehlédly nesprávný postup notářů jako soudních komisařů v dědických řízeních vedených Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 D 266/79, sp. zn. 37 D 300/95 a sp. zn. 34 D 300/95 a nepřiznaly jí náhradu škody a nemajetkové újmy, přestože prokázala, že v dědických řízeních nebyl zajištěn převod garáže na oprávněného dědice. Uvedla, že dědické řízení je řízením nesporným, ve kterém platí zásada oficiality a zásada vyhledávací, takže stěžovatelka nebyla povinna uvádět rozhodné skutečnosti a důkazy, neboť primární povinnost vyhledat majetek po zemřelých osobách spočívala na notáři (resp. notářích). Ti však své povinnosti zajistit řádné převedení majetku na oprávněné dědice nedostáli, neboť osoby zemřelé v roce 1979 a 1994 byly jako vlastníci předmětné garáže zapsány v katastru nemovitostí ještě v listopadu 2013. K odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem notáře stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 529/09 (ze dne 13. 3. 2012, N 51/64 SbNU 625) s tím, že i v její věci měla být pochybení notářů ve dvou dědických řízeních kvalifikována jako nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb. a uznána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou majetkovou škodou a nemajetkovou újmou. K nepřiměřené délce řízení stěžovatelka zopakovala, že pochybením notářů nemohla užívat svůj majetek po dobu devatenácti let, k čemuž obecné soudy rovněž nepřihlédly.
Stěžovatelka dále nesouhlasila s rozhodnutím Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, neboť má za to, že v dovolání dostatečně a vyčerpávajícím způsobem popsala, v čem spatřuje přípustnost dovolání, v čem spatřuje nesprávnost postupu soudů nižších stupňů a čeho se domáhá.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka upozornila, že ústavní stížnost jejího bratra H. K. Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 8. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2049/16. V reakci na odůvodnění odmítajícího usnesení stěžovatelka uvedla, že nejde jen o pouhý nesouhlas účastníka řízení s rozhodnutím obecných soudů, ale o zodpovězení zásadní otázky, kdo měl povinnost primárně zjistit a vyhledat ve veřejném rejstříku, zda předmětná garáž existuje a pokud ano, kdo je jejím vlastníkem.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je advokátkou, a proto nemusela být v řízení před Ústavním soudem zastoupena jiným advokátem ve smyslu §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015 (290/2015 Sb.), dostupné též v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb. se Ústavní soud zabývá opakovaně a respektuje, že je zcela v pravomoci právě obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jakož i případné poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Důvodem k zásahu Ústavního soudu ve formě kasačního nálezu jsou situace, kdy právní argumentace obecného soudu svévolně a iracionálně vybočí z množiny možných významů zákona či jím zvolená interpretace právní normy odporuje jakémukoliv možnému výkladu zákona, k němuž lze dospět na základě některé z výkladových metod. Takové pochybení v posuzované věci neshledal.
V posuzované věci obecné soudy nepřisvědčily stěžovatelčině tvrzení, že dědická řízení po jejích rodičích představují jedno nepřetržité řízení, a vyložily, proč je třeba na každé z nich nahlížet samostatně. Jejich závěr o promlčení nároků odvíjených od dědického řízení po matce (vedeného pod sp. zn. 4 D 266/79 a ukončeného v březnu 1980) a po otci (vedeného pod sp. zn. 37 D 300/95 a ukončeného v únoru 1996), je závěrem, který zcela koresponduje se zjištěním, že stěžovatelka uplatnila svoje nároky po marném uplynutí šestiměsíční lhůty ve smyslu ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Zamítnutí žaloby z důvodu promlčení nároku je rozhodnutím, které nepředstavuje porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť k důvodně uplatněné námitce promlčení je soud povinen přihlédnout. Ústavní soud připomíná, že "stanovený postup" ve smyslu shora uvedené ústavní garance zavazuje nejen účastníka, ale i soud.
Nárok stěžovatelky uplatněný ve vztahu k dodatečnému dědickému řízení po otci (vedené pod sp. zn. 34 D 300/95 a pravomocně ukončené v červenci 2013) byl uplatněn včas a obecné soudy se jím řádně zabývaly. Z odůvodnění rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze je zřejmé, jaké skutečnosti měly za zjištěné, jak je právně hodnotily a jakými úvahami se při rozhodování řídily. Závěr o tom, že délku trvání tohoto řízení nelze považovat za nepřiměřenou a že žaloba je v této části nedůvodná, je závěrem, který Ústavní soud akceptoval.
K rozhodnutí o odmítnutí dovolání Ústavní soud uvádí, že Nejvyšší soud označil námitky stěžovatelky (konkrétně ty, ve kterých poukazovala na pochybení notářů v dědických řízeních po otci a matce a vyvozovala z nich odpovědnostní titul) zcela správně jako námitky, které nemohou založit přípustnost dovolání, neboť na nich odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Jak vyplývá z obsahu rozsudku odvolacího soudu, postup notářů v těchto řízeních nebyl relevantní, neboť nároky uplatněné ve vztahu k těmto řízením byly promlčeny. Na tomto závěru nic nemění ani uplatněný dovolací důvod, a to, že soud chybně uznal námitku promlčení. Ústavní soud z obsahu dovolání stěžovatelky, založeného ve spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, ověřil, že stěžovatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. pro tento dovolací důvod. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že v dovolání dostatečně uvedla, v čem spatřuje přípustnost dovolání, jejímu tvrzení však Ústavní soud nepřisvědčil. Stěžovatelka vycházela z názoru, že rozhodující bylo datum, kdy byla na rozhodnutí č. j. 4 D 266/79-47 (dědictví po matce) vyznačena doložka právní moci (dne 27. 11. 2013) - doložka právní moci je však pouhým úředním osvědčením o právní skutečnosti, sama o sobě právní skutečností není. Odmítnutí dovolání bez věcného projednání z důvodu nedostatečné argumentace k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání Ústavní soud nepovažoval za porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť při využití dovolání jako mimořádného opravného prostředku je třeba respektovat právní úpravu jeho přípustnosti; pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolatelích dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejde o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.
K poukazu stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 529/09 ze dne 13. 3. 2012 (N 51/64 SbNU 625) Ústavní soud konstatuje, že na posuzovaný případ nedopadá. Nosný rozhodovací důvod nálezu spočíval ve zdůraznění objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem subjektu, na něhož stát převedl výkon pravomocí, které by jinak vykonával sám (postup notáře); ve stěžovatelčině věci se soud postupy notářů v dědických řízeních po matce a otci (s výjimkou dodatečného projednání dědictví po otci) a případnými nároky z nich plynoucími nezabýval z důvodu uplatnění námitky promlčení.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu