ECLI:CZ:US:2017:3.US.342.17.1
sp. zn. III. ÚS 342/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Miloslava Sochůrka, zastoupeného Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem, sídlem Moskevská 637/6, Liberec IV - Perštýn, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2016 č. j. 20 Cdo 4597/2016-2809 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 8. června 2016 č. j. 83 Co 219/2014-2754, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a a) Miloslava Sochůrka a b) Anežky Sochůrkové a c) obchodní korporace MERKURIA CL s. r. o., sídlem Lindnerova 998/6, Praha 8 - Libeň, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, a to z důvodu porušení čl. 36 odst. 1, jakož i čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně stěžovatel požádal Ústavní soud, aby odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
2. Usneseními Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") ze dne 12. 3. 2014 č. j. E 2160/96-2353, E 2160/96-2357, E 2160/96-2361 a E 2160/96-2365, vydanými v právní věci vedlejší účastnice c) jako oprávněné proti vedlejšímu účastníkovi a) jako povinnému za účasti vedlejší účastnice b) o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí ve společném jmění vedlejších účastníků a) a b), byl udělen příklep k vydražení konkrétních nemovitostí v katastrálních územích Nový Bor, Cvikov a Arnultovice u Nového Boru (dále jen "předmětné nemovitosti").
3. K odvolání vedlejších účastníků a) a b) Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dál jen "krajský soud") v záhlaví označeným usnesením usnesení okresního soudu potvrdil, vedlejším účastníkům a) a b) uložil zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení vedlejší účastnici c) a dále rozhodl, že vydražitelé nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Toto usnesení napadl vedlejší účastník a) dovoláním, to však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ve znění účinném do 31. 12. 2013 odmítl s tím, že nesplňovalo obligatorní náležitosti uvedené v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že od své matky - vedlejší účastnice b) se dozvěděl, že v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 0 E 2160/96 došlo k prodeji předmětných nemovitostí, že proti usnesením o příklepu podali vedlejší účastníci a) a b) odvolání, o němž krajský soud rozhodl v záhlaví uvedeným usnesením dne 8. 6. 2016. Přitom již dne 22. 3. 2016 podal žalobu na vyloučení těchto nemovitostí z výkonu rozhodnutí, o níž musel krajský soud vědět, a jelikož tuto skutečnost nevzal v úvahu, porušil podle stěžovatele §336k odst. 4 ve spojení s §336i odst. 1 o. s. ř., a zároveň zasáhl do jeho ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví. Uvedená ustanovení mají totiž být projevem daného práva, neboť každý, kdo se žalobou domáhá vyloučení určitého majetku z výkonu rozhodnutí, o němž tvrdí, že je jeho vlastnictvím, je chráněn tak, že soud je povinen dražební jednání odročit, resp. odvolací soud je povinen zrušit rozhodnutí o příklepu. A protože osoba, která tvrdí, že je vlastníkem majetku, který je postižen výkonem rozhodnutí, nemá podle §336k o. s. ř. možnost se proti usnesení o příklepu bránit, je prý o to více nutné, aby soudy dbaly na ochranu osob, které vylučovací žalobu podaly. Jestliže pak Nejvyšší soud nevzal v úvahu tuto skutečnost, dopustil se stejného pochybení jako krajský soud.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněna podat mimo jiné fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
7. Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva na ochranu vlastnictví. Stěžovatel však účastníkem řízení, v němž byla tato rozhodnutí vydána, a ani řízení předcházejícího nebyl, resp. být nemohl, a to vzhledem k §336k odst. 2 a 4 o. s. ř. (ve znění do 31. 12. 2012), jak sám ostatně v ústavní stížnosti zmínil (s dodatkem, že ústavnost daného ustanovení z pohledu ochrany vlastnického práva ponechává stranou). Nebylo však možno uzavřít, že by stěžovatel byl osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti, neboť podle judikatury Ústavního soudu "skutečnost, že někdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo pravomocně rozhodnuto o jeho právech, nemá za následek nemožnost dovolat se práv soudní cestou včetně ústavní stížnosti. Takovéto pravomocné rozhodnutí však vůči němu představuje "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a ochrana jeho základního práva je tak tímto způsobem zaručena [nález ze dne 10. 1. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 30/95 (N 3/5 SbNU 17; 31/1996 Sb.)]. Vzhledem k tomu nutno zkoumat, zda určité rozhodnutí mohlo zasáhnout stěžovatele "materiálně", a nejde-li tak o "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve výše uvedeném smyslu.
8. Pro tento případ se Ústavní soud dále zabýval otázkou, zda byla ústavní stížnost podána včas. Podle §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu, jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.
9. Ústavní soud zde vyšel z toho, že předmětný zásah měl spočívat (ve své podstatě) v tom, že krajský soud nezrušil usnesení okresního soudu o příklepu, v důsledku čehož nemohl okresní soud následně odročit dražební jednání do pravomocného rozhodnutí o stěžovatelově vylučovací žalobě. Ovšem napadené usnesení krajského soudu a dovolacího soudu bylo rozhodnutím o řádném, resp. o mimořádném opravném prostředku, který nesvědčil stěžovateli, a ten nebyl ani účastníkem řízení o něm. Z uvedeného důvodu za daný "jiný zásah" nutno považovat samotné usnesení okresního soudu o příklepu, přičemž rozhodným okamžikem z hlediska §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu by mohlo být již datum vydání tohoto rozhodnutí, neboť k němu nabývá vydražitel k nemovitosti vlastnické právo (§336l odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012).
10. Ústavní soud se ale přiklonil k variantě pro stěžovatele příznivější, a to že podstatné je datum právní moci tohoto rozhodnutí, neboť k nabytí vlastnického práva vydražitele dochází zpětně, a to na základě mimo jiné nabytí právní moci usnesení o příklepu. Tato skutečnost mohla nastat až po vydání napadeného usnesení krajského soudu dne 8. 6. 2016, přičemž ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 1. 2. 2017. Z toho plyne, že jednoroční (tzv. objektivní) lhůta byla dodržena. Jde-li o (subjektivní) dvouměsíční lhůtu, konkrétní okamžik, kdy se stěžovatel o tomto zásahu dozvěděl, z ústavní stížnosti neplyne, a s ohledem na okolnosti by jej bylo možné objektivně zjistit jen obtížně [napadené usnesení krajského soudu o odvolání vedlejších účastníků a) a b) stěžovateli doručováno nebylo (srov. §336k odst. 4 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012) a stěžovatel, jak lze vyvodit z ústavní stížnosti, se o něm dozvěděl od svých rodičů]. Ústavní soud však ani zjišťování za tímto účelem nepokládal za nutné provádět, neboť ústavní stížnost stejně nemohl považovat za "meritorně projednatelnou" z jiných důvodů níže uvedených.
11. Ústavní soud dále ústavní stížnost posoudil jako přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel žádné prostředky k ochraně svého práva proti ústavní stížností napadeným usnesením, resp. usnesení okresního soudu o příklepu neměl (§336k odst. 2, §240 odst. 1 o. s. ř. v příslušném znění).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud následně přezkoumal postup obecných soudů, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že došlo k (zřejmě neoprávněnému) zásahu do jeho vlastnického práva, přičemž vytkl krajskému soudu, že postupoval v rozporu s ustanovením §336i odst. 1 o. s. ř., když nezrušil usnesení okresního soudu, jež byla napadena odvoláním vedlejších účastníků a) a b), a to s ohledem na jím podanou tzv. vylučovací žalobu (§267 o. s. ř.). V prvé řadě nutno uvést, že krajský soud interpretoval §336i odst. 1 o. s. ř. v souladu s názorem právní teorie a praxe, přičemž s ohledem na právní argumentaci v ústavní stížnosti obsaženou (resp. její absenci) žádné pochybnosti o ústavní konformitě tohoto výkladu nevznikají. Na straně jedné je třeba poskytnout ochranu třetím osobám, které mohou být výkonem rozhodnutí na svých právech dotčeny, současně však je povinností veřejné moci zajistit, aby nedošlo ke zneužívání procesních práv k újmě osob, jejichž práva jsou předmětem výkonu rozhodnutí, a v důsledku toho k porušení kautel řádného procesu, jak plynou z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny (tj. poskytovat účinnou, tedy i včasnou ochranu každému, kdo se obrátí na obecné soudy či jiné orgány). Proto za situace, kdy je prakticky vyloučeno, že by tzv. vylučovací žaloba mohla být jakkoliv úspěšná, nejeví se povinnost odročit dražební jednání jako zcela bezpodmínečná. V této souvislosti je třeba vzít v úvahu, že i v případě pochybení obecných soudů nezůstává dotčená osoba bez možnosti chránit svá práva (viz níže).
14. Jde-li o aplikaci uvedeného ustanovení na souzenou věc, stěžovatel ve své žalobě neuvedl, jaké právo, které nepřipouští výkon rozhodnutí, by mu mělo svědčit, pouze konstatoval, že by předmětné nemovitosti "měly být vyloučeny z výkonu rozhodnutí, neboť v něm jsou evidovány [dle jeho přesvědčení] neoprávněně". Za situace, kdy ani z ústavní stížnosti není patrno, z čeho stěžovatel vyvozuje své právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí, konkrétně pak vlastnické právo k předmětným nemovitostem (což lze usuzovat na základě jeho tvrzení, že právě do tohoto práva mělo být postupem obecných soudů zasaženo), nezbývá, než závěr krajského soudu o zjevné bezdůvodnosti žaloby akceptovat, zvláště když i další okolnosti zřetelně nasvědčují tomu, že tato byla podána za jen účelem "zablokovat" probíhající výkon rozhodnutí.
15. Byť na této argumentaci usnesení krajského soudu postaveno není, pokládá Ústavní soud za potřebné dodat, že stěžovatel podal svou žalobu na vyloučení předmětných nemovitostí až ve stadiu odvolacího řízení. Podle §336b odst. 2 písm. k) o. s. ř. (ve znění do 31. 12. 2012) však měl své (údajné) vlastnické právo k předmětným nemovitostem uplatnit u soudu a prokázat toto uplatnění nejpozději před zahájením dražebního jednání, jinak k němu nebylo možné při provedení výkonu rozhodnutí přihlížet. Jestliže tak stěžovatel neučinil, mohl sotva okresní soud postupovat podle §336i odst. 1 o. s. ř. a řízení přerušit. K podané žalobě (bez dalšího) proto nemohl přihlédnout ani odvolací soud, což plyne také z ustanovení §336k odst. 3 o. s. ř. (ve znění do 31. 12. 2012), které vymezuje vady, pro něž lze usnesení o příklepu zrušit.
16. To znamená, že v souzené věci stěžovatel řádně neuplatnil své (údajné) vlastnické právo, přičemž vlastnické právo vydražitele působí i vůči němu, stěžovatel se však může eventuálně domáhat vydání bezdůvodného obohacení žalobou z "lepšího práva" směřující vůči osobám, mezi které byl rozdělen výtěžek dražby při rozvrhu podstaty (viz např. Drápal, L., Bureš, J., a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. Praha, C. H. Beck, 2009, s. 2530-2531).
17. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud neshledal, že by tvrzeným "jiným zásahem orgánu veřejné moci" mohlo dojít k porušení ústavně zaručených základních práv, jak bylo stěžovatelem namítáno, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
18. S ohledem na to, že ústavní stížnost nebyla způsobilá věcného projednání, sdílí návrh na odklad vykonatelnosti napadených ustanovení podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jakožto návrh akcesorický, její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu