ECLI:CZ:US:2017:3.US.3443.15.1
sp. zn. III. ÚS 3443/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Mastného, zastoupeného JUDr. Martinem Šenkýřem, advokátem, sídlem Na Viničních horách 1834/24, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2015 č. j. 30 Cdo 1662/2015-126 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2015 č. j. 28 Co 411/2014-87, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, kterými bylo podle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i práva vyplývající z čl. 4 Ústavy.
2. Z obsahu vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 14 C 405/2013 se podává, že proti stěžovateli bylo vedeno trestní řízení, ve kterém byl pravomocně odsouzen pro trestný čin zpronevěry podle ustanovení §248 odst. 1 a odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Byl mu uložen podmíněný trest odnětí svobody a rovněž povinnost nahradit obchodní společnosti FINIDR, s. r. o. (dále jen "poškozená"), způsobenou škodu ve výši 1 489 142 Kč. Po pravomocném odsouzení uzavřel stěžovatel s poškozenou dohodu o narovnání, na základě které poškozené zaplatil smluvní částku ve výši 1 500 000 Kč. Vedle toho podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu proti odsouzení v trestním řízení. Dovolací soud odsuzující rozhodnutí zrušil a vrátil věc obvodnímu soudu k novému projednání. Následně Obvodní soud pro Prahu 5 stěžovatele zprostil obžaloby a poškozenou odkázal s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Stěžovatel mimosoudně uplatnil proti vedlejší účastnici nárok na náhradu škody ve výši 2 355 506 Kč a měsíční rentu ve výši 37 062,50 Kč z titulu nesprávného úředního postupu v předcházejícím trestním řízení. Vedlejší účastnicí bylo stěžovateli přiznáno odškodnění ve výši 135 100 Kč, a to zčásti jako náhrada nákladů řízení a zčásti jako náhrada nemajetkové újmy způsobené trestním řízením. Stěžovatel podal žalobu k obvodnímu soudu, kde se po vedlejší účastnici domáhal zaplacení požadované částky. Výši částky zdůvodnil škodou způsobenou uhrazením částky 1 500 000 Kč poškozené společnosti a úroky, které uhradil věřiteli za půjčku této částky ve výši 190 625 Kč, náklady na právní zastoupení ve výši 300 080 Kč, výpadkem příjmu z důvodu rozvázání pracovního poměru, zapříčiněného trestním řízením, ve výši 444 749 Kč (za 12 měsíců dosud trvajícího výpadku příjmu), a následným vyplácením výše uvedené měsíční renty až do doby dosažení obdobného příjmu nebo odchodu do penze. Dále stěžovatel v žalobě uplatnil náhradu nemajetkové újmy za psychické potíže způsobené trestním řízením ve výši 500 000 Kč. Obvodní soud následně mezitímním a částečným rozsudkem ze dne 10. 7. 2014 č. j. 14 C 405/2013-48 přiznal stěžovateli částku 1 489 142 Kč s příslušenstvím, jež představuje částku, k jejímuž uhrazení byl stěžovatel zavázán odsuzujícími trestními rozhodnutími. Obvodní soud se ztotožnil se stěžovatelem v tom, že jeho postup byl jedinou zákonnou možností respektující pravomocné rozhodnutí, a dále v tom, že podle §586 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nezakládá změna rozhodnutí trestního soudu zánik či neplatnost smlouvy o narovnání. Nepodstatné dle soudu rovněž je to, zda stěžovatel požádal při podání dovolání o odklad vykonatelnosti pravomocného rozsudku, protože Nejvyššímu soudu není pro takové rozhodnutí stanovena zákonná lhůta, výsledek v případě takové žádosti je nejistý a stěžovatel by se tak s určitostí nevyhnul exekuci. Dále soud zamítl nárok stěžovatele na náhradu ušlého zisku ze ztráty zaměstnání a na požadovanou rentu, neboť neshledal příčinnou souvislost mezi trestním řízením a výpovědí, a navíc poukázal na fakt, že stěžovatel nevyužil práva domáhat se v civilním řízení vyslovení neplatnosti této výpovědi. O nároku na náhradu nákladů na právní zastoupení a nemajetkové újmy mělo být rozhodnuto až v konečném rozsudku.
4. Proti tomuto rozsudku podal vedlejší účastník odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Ten se neztotožnil s názorem obvodního soudu a stěžovatelovu žalobu ve vyhovující části zamítl napadeným rozsudkem. Konstatoval, že smlouva o narovnání mezi stěžovatelem a poškozenou společností nepřinesla stěžovateli výhodnější platební podmínky a navíc jí byla částka přiznaná trestním soudem navýšena o více než 10 000 Kč. Byl-li stěžovatel o své nevině přesvědčen, měl dle odvolacího soudu spoléhat na rozhodnutí o dovolání. Z uzavřené smlouvy rovněž soud dovodil, že iniciátorem takové dohody byl stěžovatel, což vyvrací jeho tvrzení o tom, že byl k této dohodě existencí pravomocného rozsudku donucen. Soud dále konstatoval, že narovnání jako právní institut občanského práva vede k zániku původního závazku, který je nahrazen závazkem novým. Neshledal tedy příčinnou souvislost mezi rozhodnutím trestního soudu o náhradě škody a platbou učiněnou na základě smlouvy o narovnání.
5. Proti rozhodnutí městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Stěžovatel podle soudu dostatečně ve svém dovolání nevymezil žádný z předpokladů jeho přípustnosti. Pouhá kritika právního posouzení odvolacím soudem, či poukaz na usnesení Ústavního soudu zmiňovaného stěžovatelem v dovolání, bez dalšího nezakládá přípustnost dovolání. Přípustnost nemůže založit ani námitka vad řízení, spočívajících ve vadném dokazování a překvapivém rozhodnutí, neboť k takovým námitkám soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné. Dovolací soud rovněž nepřihlédl k podání, doručenému soudu více než dva měsíce po uplynutí lhůty k dovolání, obsahujícímu rozšíření argumentace a poukaz na jiný rozsudek Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel se v ústavní stížnosti vymezuje proti odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem. Dle stěžovatele i přes řádné podání a odůvodnění dovolání nedostál Nejvyšší soud své zákonné povinnosti vyplývající z ustanovení §14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, když nevyhodnotil pravomocné rozhodnutí soudu a nezaujal k němu stanovisko. Dovolání podle něj soud odmítl i přesto, že stěžovatel konstatoval své přesvědčení o nesprávnosti právního posouzení věci a založení dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), rovněž uvedl dovolací důvod nesprávného posouzení právní otázky ve IV. bodě dovolání, a navrhl, jak má být rozhodnutí městského soudu změněno. V samotném odmítnutí dovolání pak stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces a odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2272/14.
7. Dovozuje-li pak Nejvyšší soud přípustnost dovolání ve věci stěžovatele jen podle §237 občanského soudního řádu, jde dle stěžovatele o nepřípustný formalismus. V tomto směru poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 878/15. Stěžovatel dále Nejvyššímu soudu vytýká, že ve svém rozhodnutí uvádí v zájmu urychlení projednání možnost argumentovat v dovolání judikaturou Nejvyššího soudu, a zároveň se v následujících odstavcích takovou argumentací učiněnou stěžovatelem v rámci doplnění dovolání odmítá zabývat.
8. Ze strany městského soudu došlo dle stěžovatele k porušení jeho práv tím, že městský soud vydal rozhodnutí, které nebylo možné na základě skutkového stavu předvídat a nebylo mu tak umožněno se před soudem efektivně hájit. V průběhu celého odvolacího řízení městský soud nijak nenaznačil, že zastává právní názor odlišný od názoru obvodního soudu, a na přímý dotaz stěžovatele, na základě jakých skutkových zjištění došel k překvapivému rozhodnutí, pouze odkázal na písemné odůvodnění rozsudku. Tím podle stěžovatele porušil soud svou poučovací povinnost podle §118a odst. 2 občanského soudního řádu. Rozhodnutí městského soudu je pak založeno na nesprávném právním posouzení věci. Městský soud založil svou argumentaci na tom, že uzavřením dohody o narovnání mezi stěžovatelem a poškozenou "zvolil (míněno stěžovatel) zcela jiný postup, kterým vyloučil možnost, že právní důvod plnění odpadne, počínal si zcela v rozporu s náležitou opatrností a nepříznivé důsledky zvoleného postupu jdou k jeho tíži.". To je podle stěžovatele v rozporu se skutkovými zjištěními. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4274/2014 stěžovatel argumentuje, že právě rozsudky trestních soudů v jeho věci, kterými byla poškozené přiznána náhrada škody z domnělé trestné činnosti stěžovatele a které byly následně zrušeny, jsou počátkem a důvodem událostí, které vedly stěžovatele k uzavření dohody o narovnání s poškozenou. Dohoda o narovnání v preambuli jasně specifikuje motivy stěžovatele vedoucí k jejímu uzavření, a je třeba ji vykládat s ohledem na tíseň, ve které se stěžovatel v době jejího uzavírání nacházel. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatele
9. Ústavní soud podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejší účastnici řízení.
10. Městský soud ve svém vyjádření krátce zrekapituloval průběh řízení před obvodním soudem, městským i Nejvyšším soudem, a konstatoval, že z jeho strany bylo opakovaně provedeno dokazování čtením řady listin a že oběma účastníkům byla dána možnost se k provedenému dokazování vyjádřit. Z odůvodnění jeho rozsudku je pak nepochybné, že se zabýval příčinnou souvislostí mezi újmou poškozeného a rozhodnutím trestního soudu, které bylo pro nezákonnost zrušeno, přičemž taková příčinná souvislost zde není, neboť právním důvodem pro platbu stěžovatelem byla dohoda o narovnání. Městským soudem stěžovatel na svých právech zkrácen nebyl, a proto soud navrhl ústavní stížnost zamítnout.
11. Nejvyšší soud ve svém vyjádření zdůraznil, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto pro vadu spočívající v absenci náležitého vymezení přípustnosti dovolání, a to v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na kterou ve svém rozhodnutí odkazuje. Dále uvedl, že rovněž z ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel zaměňuje vymezení důvodu, na jehož základě dovolání podává, s vymezením přípustnosti dovolání dle §237 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud tedy navrhl, aby Ústavní soud stížnost zamítl.
12. Stěžovatel využil svého práva repliky, v níž uvedl, že ve stížnosti dostatečně vyjádřil, v čem spatřuje nesprávnost postupu a rozhodování obou soudů a zásah do práv, který soudy svým postupem způsobily. Nejvyšší soud pouze opakuje odůvodnění ze svého usnesení, a městský soud jen sumarizuje průběh řízení a stroze konstatuje, že práva stěžovatele nebyla porušena. Repliku dále stěžovatel doplnil podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 14. 6. 2016. V něm uvádí, že předpoklady přípustnosti dovolání dostatečně vymezil a navíc je podtrhl v čl. II a následně v čl. VII dovolání. Argumentace Nejvyššího soudu o tom, že se celým podáním zabýval, je podle stěžovatele účelová. Stěžovatel vymezil otázky, které měly být posouzeny jinak, a tedy "(I.) otázku nesprávného posouzení příčinné souvislosti Městským soudem v Praze, (II.) otázku zcela naprostého rozporu v posouzení této otázky Obvodním soudem pro Prahu 2 a Městským soudem v Praze, a (III.) otázku překvapivého rozhodnutí Městského soudu v Praze, navíc za absence aplikace §118a odst. 2 o. s . ř. v odvolacím řízení.". Městský soud stěžovateli rozhodně neumožnil vyjádřit se k závěrům, které posléze uvedl ve svém rozhodnutí. Městským soudem byl neopodstatněně aplikován princip smluvní novace před principem ochrany dobré víry a důvěry v akty státu. Svým odmítnutím pak Nejvyšší soud upřel stěžovateli právo na přezkum nového, protikladného a nečekaného rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud tak upřednostnil formalismus nad ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. Jádrem posuzované věci je stěžovatelem vznesená otázka příčinné souvislosti mezi vydáním odsuzujících trestních rozhodnutí a vznikem újmy, spočívající ve vyplacení částky 1 500 000 Kč podle dohody o narovnání, uzavřené mezi stěžovatelem a poškozenou společností. Vzhledem k tomu, že tato otázka je přinejmenším z významné části otázkou skutkové povahy, považuje Ústavní soud za ústavně konformní odmítnutí stěžovatelova dovolání. Nejvyšší soud totiž může vyhovět pouze dovolání, jehož předmět tvoří posouzení otázek právních (srov. §237 občanského soudního řádu). Hranice mezi skutkovými a právními otázkami je však v některých případech nejasná a jejich rozlišování může činit těžkosti [srov. blíže nález ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 3067/13 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Z toho pak vyplývají značné obtíže při odůvodňování dovolání (při formulaci otázky hmotného nebo procesního práva podle §237 o. s. ř.). Podobné obtíže pak nutně nastávají při víceméně subjektivním hodnocení povahy těchto otázek při zkoumání textu odůvodnění podaného dovolání. S ohledem na právě uvedené, a zásadu hospodárnosti řízení, jakož i zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů, považuje v dané věci Ústavní soud postup Nejvyššího soudu za ústavně konformní. Zároveň z této skutečnosti nemohl Ústavní soud dovodit negativní konsekvence v otázce přípustnosti ústavní stížnosti, tak jak to vyžaduje jeho již ustálená judikatura (srov. usnesení ze dne 19. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16), neboť tím by stěžovatele negativně postihl právě ve věci, ve které by bylo obtížně rozlišitelné vystižení právního aspektu případu (srov. např. nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16). Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že s ohledem na okolnosti případu je splněn požadavek přípustnosti, tedy vyčerpání všech prostředků, které zákon k ochraně práv stěžovateli poskytuje, nicméně v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
16. Ústavní soud tedy mohl přistoupit k meritornímu posouzení uvedeného postupu městského soudu z hlediska dodržení ústavních principů soudního rozhodování s tím, že v případě jejich porušení by bylo třeba odstranit i napadené usnesení Nejvyššího soudu, které by v takovém případě ztratilo význam z hlediska dalšího postupu řízení. Ústavní soud zde konstatuje, že těžiště argumentace městského soudu spočívá v tvrzení, že mezi vydáním trestních odsuzujících rozhodnutí a vyplacením částky 1 500 000 Kč neexistuje příčinná souvislost, neboť stěžovatel uzavřel po svém odsouzení s poškozenou dohodu o narovnání. K jejímu uzavření nebyl totiž odsuzujícími rozsudky donucen a tato dohoda mu nepřinesla žádnou výhodu oproti plnění na základě odsuzujícího rozsudku. Naopak stěžovatel musel zaplatit víc. Byl-li přesvědčen o své nevině, měl předpokládat, že uspěje s dovoláním. Jestliže však zvolil postup, který mu s ohledem na respekt k autonomii vůle uzavřel v případě úspěchu v dovolacím řízení cestu k případné nápravě vzniklé újmy, počínal si ne zcela v souladu s náležitou opatrností a nepříznivé důsledky zvoleného postupu jdou nutně k jeho tíži. Uzavřením dohody o narovnání původní závazek zcela nahradil novým, dobrovolně přijatým.
17. Předně je Ústavní soud toho názoru, že uvedené závěry nelze považovat za tzv. překvapivé rozhodnutí, jak namítá stěžovatel. Uvedená argumentace byla obsažena v odvolání vedlejšího účastníka a byla tedy předmětem odvolacího řízení. Stěžovatel na tuto argumentaci přímo a obsáhle reagoval (č. l. 74 spisu obvodního soudu), a to i při ústním jednání (srov. č. l. 85). Nemůže tedy jít o tzv. překvapivé rozhodnutí, a v takové situaci není nezbytné z ústavněprávního hlediska trvat na uplatnění poučovací povinnosti podle §118a odst. 2 občanského soudního řádu.
18. Ani samotný obsah argumentace městského soudu neshledává Ústavní soud ústavně nekonformním. Odpovídá důležité občanskoprávní zásadě vigilantibus iura scripta sunt. Jestliže městský soud vyhodnotil provedené důkazy tak, že stěžovatel nebyl k uzavření takto pojaté dohody nucen, a dobrovolně se bez nátlaku zbavil výhodnějšího právního postavení, nelze za současné důkazní situace takové hodnocení považovat za svévolné, a tedy jsoucí v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Uzavřením dohody s poškozenou o narovnání tak byl přerušen řetězec jednání státu vůči stěžovateli. To by samo o sobě nemuselo stěžovatelovo právní postavení jakkoliv oslabit, neboť skutečnost, že se rozhodl jednat urychleně sám, mu lze jen těžko vyčítat. Za nepřípadné tedy Ústavní soud považuje závěry o tom, že by snad stěžovatel měl čekat na zahájení exekučního řízení, anebo o podmíněnosti odpovědnosti státu využitím návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí spolu s podaným dovoláním. Rozhodující je však způsob, jakým stěžovatel poměrně nejasně (kupř. v dohodě o narovnání se hovoří o nepravomocném odsouzení) a podle ústavně konformního hodnocení městského soudu i zcela neopatrně své právní postavení pro případ dalšího vývoje oslabil. Vzhledem k podanému dovolání musel připouštět přinejmenším teoretickou možnost změny původního závazku. To, že tuto podstatnou možnost nezohlednil, a navíc výslovně využil institutu dohody o narovnání, se všemi jeho zákonnými parametry, nelze bez dalšího považovat za důvod vzniku odpovědnosti státu, který se nesprávně vyslovil o existenci původního závazku. V takové situaci by mohl dle Ústavního soudu stát odpovídat pouze na základě tzv. subsidiární odpovědnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. 30 Cdo 1391/2013), tedy kdyby stěžovatel prokázal vznik jím nezaviněné újmy a zároveň nemožnost její náhrady jinde. O získání takové náhrady se však stěžovatel podle všeho ani nepokusil, přestože jeho argumentace směřuje k prokázání nátlaku, tísně, donucení či změně podstatných podmínek uzavření smlouvy, a tedy spíše než k odpovědnosti státu poukazuje na neplatnost (nezákonnost či nemravnost) uzavřené dohody. Z uvedených důvodů tak Ústavní soud nehodnotí závěr městského soudu o nesplnění předpokladů vzniku odpovědnosti státu jako protiústavní.
19. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu