ECLI:CZ:US:2017:3.US.3468.16.1
sp. zn. III. ÚS 3468/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Císaře, zastoupeného JUDr. Dagmar Kolákovou, advokátkou, sídlem Slovanská 3240/7A, Šumperk, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 23. srpna 2016 č. j. 65 A 58/2016-99, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníka řízení, a Městského úřadu Hanušovice, sídlem Hlavní 92, Hanušovice, Matěje Zachovala, Margity Konyarikové, Milana Valička, Ing. Jiřího Koloucha, Hany Schindlerové a Kateřiny Smělé, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 5, čl. 6 a čl. 100 Ústavy, dále čl. 21 odst. 1, 3 a 4 a čl. 22 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 25 písm. b) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Stěžovatel s ohledem na naléhavost věci navrhl přednostní projednání návrhu.
3. Z napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") se podává, že stěžovatel se návrhem podaným u tohoto soudu domáhal vyslovení neplatnosti voleb kandidátů, jež jsou v tomto řízení vedlejšími účastníky. Stěžovatel namítal, že dne 16. 7. 2016 se konaly v obci Šléglov nové volby do zastupitelstva obce, v rámci nichž byli zvoleni kandidáti, kteří však v obci fakticky nežijí. Krajský soud návrh stěžovatele jako nedůvodný zamítl. Krajský soud provedl rozsáhlé dokazování výslechem svědků, na jehož základě dospěl k závěru, že všichni vedlejší účastníci disponují tzv. materiálním občanstvím obce a mají k obci faktické pouto, přičemž skutečnost, že kandidáti se během pracovních dnů zdržují i na jiných místech z důvodu sloučení rodiny nebo zaměstnání či samostatné výdělečné činnosti, což je vzhledem k velikosti obce Šléglov, jejímu umístění a danému regionu zcela pochopitelné a v dnešní době v daných podmínkách často běžné, na shora uvedených závěrech ničeho nemění.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel uvádí, že zásah do svých ústavně zaručených práv spatřuje v tom, že krajský soud připustil, že kandidáty ve volbách mohou být i osoby, které mají v obci jen formální trvalé bydliště, přitom se skutečně v obci nezdržují s úmyslem zdržovat se zde trvale a tyto osoby se podílejí na výkonu obecní samosprávy na úkor osob, které v obci fakticky trvale žijí. Dle názoru stěžovatele krajský soud tímto rozhodnutím pochybil, protože tvrzené vazby kandidátů k obci, zejména skutečnost, že např. v obci vlastní nějakou nemovitost nebo zde žije někdo z jejich rodinných příslušníků, nenaplňuje pojem trvalého pobytu z faktického hlediska, tak jak ho má na mysli Ústavní soud ve svých nálezech [např. sp. zn. Pl. ÚS 9/94 ze dne 13. 9. 1994 (N 40/2 SbNU 7; 207/1994 Sb.]. Nikdo z kandidátů v obci fakticky nebydlí. Uvedení kandidáti by neměli mít právo podílet se na správě obecních záležitostí, protože do obce přijíždějí pouze občas a nemohou tedy řádně spravovat věci veřejné a hájit zájmy občanů obce, protože jejich skutečné každodenní potřeby vlastně neznají. I přes malý počet obyvatel obce se v obci nacházejí vhodní kandidáti, kteří jsou občany obce, fakticky zde žijí a splňují níže uvedená kritéria stanovená judikaturou Ústavního soudu.
5. Stěžovatel na podporu svých tvrzení cituje nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 9/94, ve kterém je uvedeno, že v případě trvalého pobytu jde o faktické vyjádření trvalého pobytu a tedy o trvalý pobyt nikoli ve smyslu evidenčním, tzn. přihlášení se k trvalému pobytu na příslušném úřadě, ale ve smyslu faktickém. Trvalým pobytem je třeba takto rozumět pobyt v místě stálého bydliště člověka, tj. zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání a v němž se také zdržuje s úmyslem zdržovat se trvale. Zejména předpoklad úmyslu zdržovat se v obci trvale nesplňuje ani jeden z napadených kandidátů. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 6/11 (N 85/61 SbNU 315) má-li kandidát pouze formální trvalé bydliště a skutečně se zdržuje a vykonává ekonomickou činnost jinde, není důvod upřednostnit toto kritérium před ústavním právem občanů obce, tj. aby se na její správě podíleli pouze ti, kdo do tohoto územního společenství skutečně patří. V nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 59/10 (N 84/61 SbNU 299) Ústavní soud konstatoval, že trvalý pobyt v obci, jako ústavní a zákonná podmínka výkonu aktivního i pasivního volebního práva pro volby do zastupitelstev obcí není v právní úpravě ustanovena samoúčelně. Sleduje totiž legitimní cíl, aby orgány samosprávy obce měli právo volit jen obyvatelé obce, tj. ti, kteří v obci trvale žijí a tedy tvoří trvalou součást územního společenství osob, které si prostřednictvím voleb do zastupitelstev obcí volí své zástupce za účelem svěření podstatného rozsahu svého práva na výkon obecní samosprávy po dobu čtyř následujících let. Z uvedených závěrů Ústavního soudu dle stěžovatele jednoznačně vyplývá, že v případě voleb do zastupitelstev obcí je podstatná fakticita pobytu jednotlivých voličů v dané konkrétní obci a jejich účast na životě této obce. Smyslem formální existence obce je, aby sami její obyvatelé mohli spravovat své vlastní záležitosti. Činí tak prostřednictvím orgánů obce. Proto také oprávnění tyto orgány vytvářet je podmíněno faktickým poutem obyvatele - voliče k obci. O existenci tohoto pouta nesvědčí sama subjektivní vůle osoby v podobě zápisu mezi občany obce, ale musí být odpovídajícím způsobem objektivně vyjádřena (viz bod 35 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/11).
6. Stěžovatel dále konstatuje, že krajský soud se v napadeném usnesení v podstatě zabýval otázkou aktivního volebního práva vedlejších účastníků. Stěžovatel však podanou žalobou vedlejším účastníkům aktivní volební právo neupíral, ani netvrdil, že kandidáti nemají s obcí nic společného, jak konstatuje krajský soud. Stěžovatel naopak napadal pasivní volební právo kandidátů, a to zejména s ohledem na faktický trvalý pobyt dle judikatury (např. nález sp. zn. Pl. ÚS 9/94 či nález sp. zn. Pl. ÚS 6/11) a také rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 A 140/2010-148.
7. Nesprávnost napadeného usnesení stěžovatel spatřuje též v tom, že krajský soud paušálně učinil závěr o tom, že všech šest kandidátů má dostatečně silné vazby k obci, které zakládají jejich pasivní volební právo a volbu všech kandidátů tak považoval za platnou. Svůj závěr učinil poté, co vyslechl svědky i samotné kandidáty. Stěžovatel má za to, že tento závěr neměl být učiněn paušálně u všech kandidátů. Zejména u kandidáta Milana Valička se všichni slyšení svědci a dokonce i samotný Milan Valiček, shodli na tom, že se v obci prakticky nezdržuje, protože pracuje v Praze a jezdí občas do obce na dovolené. Také Ing. Jiří Kolouch fakticky bydlí v Brně, zde bydlí i se svou rodinou v rodinném domě, jeho děti chodí do školy v Brně. Do obce Šléglov dojíždí jednou za dva měsíce nebo na prázdniny. Hana Schindlerová má trvalý pobyt nahlášený na obecním úřadě Šléglov, bydlí a pracuje v Branné. K obci nemá žádnou rodinnou ani majetkovou vazbu. Kateřina Smělá bydlí a pracuje v Jindřichově, do obce Šléglov jezdívá pomáhat rodičům. Přímá sousedka pana Matěje Zachovala a další svědci uvedli, že pan Zachoval žije v Praze, v obci chodí pouze pravidelně na schůze, jinak se v obci nezdržuje a pobývá jinde.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Projednávaná věc se sice týká voleb a volebního soudnictví, uplatněný návrh stěžovatele je nicméně ústavní stížností, nikoliv opravným prostředkem určeným pro přezkum volebního výsledku podle čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy (§85 a násl. zákona o Ústavním soudu), který je spjat výhradně s volbou poslance či senátora. Oba zmíněné typy řízení se od sebe odlišují jak podstatou otázky přezkoumávané Ústavním soudem, tak i procesními podmínkami, jakými jsou otázky aktivní legitimace navrhovatele, vymezení okruhu účastníků řízení apod. (viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2006 sp. zn. I. ÚS 768/06, N 224/43 SbNU 505 a další). Účelem ústavní stížnosti je individuální ochrana před zásahem orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických nebo právnických osob, a posláním Ústavního soudu při jejím posouzení tudíž není ochrana obecného tzv. podústavního volebního práva v objektivním smyslu; odpovídající volební chyby a delikty jsou předmětem řízení ve správním soudnictví vedeného podle §90 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 57/10 ze dne 18. 1. 2011, nebo usnesení sp. zn. Pl. ÚS 4/11 ze dne 10. 5. 2011).
11. Stěžejní námitkou, kterou stěžovatel vznáší, je otázka tvrzeného toliko formálního trvalého pobytu vedlejších účastníků v obci Šléglov, kdy krajský soud dle názoru stěžovatele potvrdil přístup takových osob k volené funkci zastupitele obce. Tato námitka stěžovatele však není důvodná. Krajský soud totiž především dovodil, že trvalý pobyt vedlejších účastníků v obci není účelový a není formální, právě naopak jde o materiální občanství obce, které činí vedlejší účastníky způsobilými požívat pasivního volebního práva v dané obci. Z dokazování, které krajský soud provedl a jež je zaznamenáno v odůvodnění napadeného usnesení, jasně vyplývá, že všichni vedlejší účastníci mají k obci faktický vztah, který spočívá např. v tom, že se v obci narodili, dlouhodobě v obci žili, vlastní v obci nemovitosti, mají v obci své rodinné příslušníky atd., přičemž všichni vedlejší účastníci naplňují kumulativně skoro všechna vyjmenovaná kritéria. V neposlední řadě všichni vedlejší účastníci v obci pobývají, jak jim to především pracovní povinnosti dovolí. Zároveň je z dokazování zjevné, že všichni vedlejší účastníci jeví o obec zájem a aktivně se podílejí, resp. v minulosti se opakovaně různými činnostmi, resp. v různých funkcích, podíleli na rozvoji a blahu obce. Stěžovateli lze přisvědčit toliko v tom, že vedlejší účastníci v obci přes týden fakticky nebydlí, avšak v daném kontextu, kdy jde o osoby, které jsou výdělečně činné, nelze po nich vzhledem k pracovním možnostem v dané obci, resp. regionu, požadovat, aby se v obci zdržovali i v průběhu pracovního týdne. Právě takový přístup by byl formalistický a krajský soud rozhodl ve věci správně, když konstatoval, že zásadní pro posouzení existence pasivního volebního práva je materiální svazek mezi vedlejšími účastníky a obcí. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že primárnímu zkoumání musí být podrobena skutečnost, zda se vedlejší účastníci k trvalému pobytu v obci Šléglov nepřihlásili zcela účelově, a to za tím účelem, aby mohli být následně ve volbách do obecního zastupitelstva zvoleni, čímž by došlo k obcházení volebních zákonů (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/11). V dané věci, jak vyplynulo z obsáhlého dokazování, však taková skutečnost nevyplynula a nešlo-li tedy o skutečně jednorázové a účelové přihlášení se k trvalému pobytu, ústavněprávní interpretace této podmínky volitelnosti podle §4 odst. 1 zákona o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o volbách") se přiklání k materiálnímu pojetí (viz nálezy sp. zn. Pl. ÚS 9/94, Pl. ÚS 6/11). Jde především o to, aby byl zvolen kandidát, jehož faktické pouto k obci zaručuje řádný výkon mandátu a aby do procesu volby zastupitelů obce bylo zasahováno v jen skutečně výjimečných případech, tj. při zjevných excesech vůči zákonu o volbách.
12. Taktéž nelze souhlasit se závěrem stěžovatele, že krajský soud rozhodoval o všech vedlejších účastnících paušálně. Naopak z napadeného usnesení vyplývá, že krajský soud se zabýval vztahem každého jednotlivého vedlejšího účastníka k obci samostatně a svůj závěr ve vztahu ke každému vedlejšímu účastníkovi dostatečně argumentoval.
13. Další námitka, kterou stěžovatel vznesl, uvádí, že krajský soud se v napadeném usnesení v podstatě zabýval otázkou aktivního volebního práva vedlejších účastníků. Stěžovatel však napadal pasivní volební právo kandidátů, a to zejména s ohledem na jejich faktický trvalý pobyt. Tato námitka stěžovatele je vytržena z kontextu, neboť krajský soud se nezabýval aktivním volebním právem, nýbrž konstatoval, že pasivní volební právo je odvozeno od aktivního volebního práva, k čemuž uvedl i relevantní judikaturu a z čehož dovodil, že judikatura, která se týká aktivního volebního práva a tzv. formálního bydliště, je použitelná i v předmětné věci.
14. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že s ohledem na význam voleb v demokratické společnosti a z něho vyplývající presumpci jejich ústavnosti a zákonnosti je ještě třeba zdůraznit, že neplatnost voleb může způsobit jen takové závažné porušení volebního zákona, které zpochybňuje výsledky voleb a které odůvodněně vyvolává pochybnost o tom, zda volby a jejich výsledky jsou projevem skutečné vůle voličů. V daném případě však takový závěr dovodit nelze.
15. Ústavní soud ze všech výše uvedených důvodů konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadeného rozhodnutí, která však ústavní konformitu tohoto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má oproti stěžovateli za to, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn. Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledává nikterak nepřiměřenými.
16. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
17. Návrhu stěžovatele, aby ústavní stížnost byla projednána přednostně, Ústavní soud nevyhověl, neboť naléhavost věci ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu