ECLI:CZ:US:2017:3.US.3489.16.1
sp. zn. III. ÚS 3489/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele E. D., zastoupeného Mgr. Janem Rambouskem, advokátem, sídlem Sokolovská 2170/161, Praha 8- Libeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2016 č. j. 11 Tdo 1099/2015-27, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2015 č. j. 5 To 116/2015-354 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. listopadu 2014 č. j. 2 T 123/2014-326, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a jemu předcházejících rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud"), kterými bylo podle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále svoboda projevu a svoboda umělecké tvorby podle čl. 15 odst. 2 a čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 10 Úmluvy.
2. Z obsahu vyžádaného spisu obvodního soudu sp. zn. 2 T 123/2014 se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem obvodního soudu uznán vinným ze spáchání trestného činu šíření toxikomanie podle §287 odst. 2 zákona 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Tohoto trestného činu se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že jako jednatel společnosti, zabývající se nakladatelskou činností, tedy nakladatelství NAŠE VOJSKO, s. r. o., rozhodl o vydání knižních děl Gottlieb, A. a kol. "Recepty z konopí", 1. vydání 2012 a 2. doplněné vydání 2013, obsahujících mimo jiné návody na přípravu pokrmů a nápojů s obsahem produktů rostliny konopí takovým způsobem, aby při jejich přípravě byl zachován či zvýšen účinek omamných látek. Obsah knihy vyhodnotil obvodní soud na základě znaleckého posudku jako zaměřující se na maximalizaci účinků omamných látek, odsouvající léčebné účinky konopí do pozadí. Dle vlastního hodnocení pak dílo nazval "stostránkovou ódou na rauš." Obvodní soud odmítl argumentaci stěžovatele poukazující na množství obsahem podobné literatury, publikované především na internetu, a subsidiaritu trestní represe. V tomto směru soud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 934/13 (N 21/72 SbNU 253). V závěru rozsudku pak obvodní soud poukázal na obecnou soudcovskou zkušenost, podle které následky konzumace drog mají hluboký vliv na mezilidské vztahy a vedou mnohdy k páchání dalších kriminálních deliktů. Konzumace marihuany pak často může být začátkem vážnější závislosti a na ni navazující trestné činnosti. "Soft" náhled na užívání marihuany, jako věc společensky přijatelnou, je tak pro soud zcela nepřijatelný a stanovisko stěžovatele o špatné právní úpravě této problematiky je irelevantní.
3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které městský soud zamítl napadeným usnesením. Ztotožnil se s argumentací obvodního soudu zabývající se stylem, jakým je text publikace napsán, a z nějž vyplývá, že nejde o nestrannou odbornou publikaci, jak namítá stěžovatel. Dále soud konstatoval, že k porušení principu ultima ratio obvodním soudem nedošlo. S námitkou stěžovatele o absenci úmyslu se soud vypořádal argumenty o neexistenci omylu ze strany stěžovatele, notoricky známé nelegálnosti propagace a distribuce nealkoholových omamných látek, a připomenutím zásady, dle níž neznalost zákona neomlouvá. Městský soud k výše uváděnému nálezu podotkl, že je sice pravdou, že stěžovatel nebyl vedle nakladatelské činnosti obchodníkem s omamnými látkami, jeho publikační dosah však značně přesáhl možnosti odsouzených osob ve věci řešené Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 934/13, o čemž svědčí i druhé vydání dotčené knihy.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Uvedl, že z obsahu publikace je zjevné zaměření na opojné, a nikoliv léčivé účinky konzumace konopí. Styl knihy nazval žoviálním, bezstarostným, bagatelizujícím a nezmiňujícím možné negativní účinky "opojení". Dále uvedl, že soudy si byly při projednávání věci stěžovatele vědomy ústavně zaručené svobody projevu, jak dokazuje i důsledný rozbor textu publikace, a podotkl, že cílem publikace bylo generování zisku, nikoliv přispění k veřejné diskusi směřující k legalizaci marihuany. Současná právní úprava pak podle soudu dovoluje konzumaci marihuany jen pro lékařské účely a užití takovým způsobem, jaký je navrhován v knize, je primárně jejím zneužitím. Existence jiných publikací na obdobné téma nemá vliv na užití zásady subsidiarity trestní represe a jednání stěžovatele se nevymyká z rámce obdobných případů naplňujících stejnou skutkovou podstatu takovým způsobem, aby bylo možné uvažovat o snížené společenské škodlivosti.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Podle stěžovatele v jeho případě nastal konflikt mezi svobodou projevu a blíže neurčeným zájmem společnosti ochránit čtenáře před tvrzeným škodlivým obsahem knihy. Možné ohrožení, vyplývající ze zneužívání návykových látek, jako znak skutkové podstaty trestného činu šíření toxikomanie, nebyl naplněn a stěžovatel svým jednáním neohrozil žádný ze zájmů podřaditelných pod shora uvedená omezení svobody projevu. Z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva pak vyplývá, že naléhavá společenská potřeba omezení svobody projevu musí být přesvědčivě prokázána, musí být podpořena legitimními cíli a důvody omezení musí být relevantní a dostatečné.
6. Stěžovatel je přesvědčen, že vydáním knihy realizoval své právo na svobodu projevu ve formě uměleckého díla, a i kdyby byla rozhodnutí obecných soudů zákonná, nenaplňují podmínky ústavnosti. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, svoboda projevu je úhelným kamenem demokratického státu. Šíření myšlenek a názorů je pak nezbytné pro vyvolání kvalitní debaty ve věcech celospolečenského významu. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva se pak svoboda projevu z důvodu myšlenkové plurality a tolerance vztahuje i na myšlenky, které zraňují, šokují nebo znepokojují. Náhled na problematiku užívání konopných drog je z důvodu postupující liberalizace proměnlivý, jak osvědčuje i legalizace léčebného užívání marihuany. S touto změnou je podle stěžovatele nutné hodnotit i legitimnost cílů napadených rozhodnutí. Stěžovatel pak připomíná, že skupina látek THC v konopí je účinnou substancí jak v účincích léčebných, tak opojných. Nelze přisvědčit argumentaci soudů, že publikace nabádá k zneužívání drog a ohrazení soudů nad lehce žoviálním stylem textu publikace je účelově rigidní. Mnohé úryvky z knihy jsou projevem nadsázky a humoru. V poslední řadě není dle stěžovatele relevantní ohrazovat se nad primárním cílem generovat finanční zisk, když je vydávání knih předmětem stěžovatelova podnikání.
7. Soudy svým postupem nedodržely dle stěžovatele zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování a zásadu nullum crimen sine lege. Eventualita trestního postihu musí být dle stěžovatele předvídatelná a samotný postih musí být založen na dostatečně určitém zákonném podkladu. Stát na jedné straně deklaruje léčebné účinky konopí legalizací prodeje, ze kterého profituje v podobě daně, a na druhé straně kriminalizuje vydání knihy, která účinky konopí popisuje, popřípadě je nápomocná pro samotné zpracování. Tato ambivalentnost v náhledu státu znesnadňuje jednotlivci odhadnout důsledky jednání a potenciální porušení zákona. Předvídatelnost omezení je přitom dle stěžovatele zásadním požadavkem čl. 10 odst. 2 Úmluvy. V dané oblasti nejsou pravidla chování stanovena dostatečně určitě. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení
8. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejším účastníkům řízení. Této možnosti využil městský soud, obvodní soud a Nejvyšší státní zastupitelství.
9. Městský soud ve svém vyjádření označil ústavní stížnost za nedůvodnou a odkázal na písemné vyhotovení svého rozhodnutí a jeho podrobnou argumentaci.
10. Obvodní soud ve svém vyjádření rekapituloval řízení před obecnými soudy, shrnul jednání, kterého se stěžovatel dopustil, a námitky, které uplatnil v ústavní stížnosti. S názory stěžovatele se obvodní soud zásadně neztotožnil a setrval na závěrech uvedených ve svém rozsudku. Trestní zákoník je jedním z právních předpisů, které odpovídají limitaci svobody projevu uvedené v čl. 17 odst. 4 Listiny a této svobody tak nemůže požívat někdo, kdo publikační činností podněcuje k zneužívání návykových látek. Kniha vydaná stěžovatelem neobsahuje polemiku nad léčebnými účinky konopí, nýbrž pouze nabízí postupy k dosažení největšího opojení. K celoplošné legalizaci konopí nedošlo, a proto ani nemůže jít o porušení zásady legální licence. Kniha míří na běžné zájmové uživatele, a proto nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, dle soudu alibistické, že ambivalentnost přístupu státu ke konopí znesnadňuje předvídatelnost související trestné činnosti. Z těchto důvodů považuje obvodní soud ústavní stížnost za nedůvodnou.
11. Ve vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství je vysloveno přesvědčení, že postup orgánů činných v trestním řízení je ústavně souladný a nepředstavuje zásah do stěžovatelových základních práv. Jednání stěžovatele svou intenzitou ohrozilo veřejný zájem na ochraně společnosti před zneužíváním omamných a psychotropních látek a převážilo nad právem na svobodu projevu. Jednání stěžovatele fakticky směřovalo k propagaci zpracování a konzumace konopí a je třeba je posuzovat v širším kontextu relativně vyšší míry zneužívání kanabinoidních drog na území České republiky. Z obsahu dotčené publikace je zjevné, že není dílem vědeckým, neboť jde o kuchařku, a ani dílem uměleckým, neboť publikace není produktem autorské činnosti stěžovatele, a proto námitka svobodného vědeckého bádání a uměleckého projevu stěžovateli nesvědčí. Stěžovatelův důraz na medicínské účinky v ústavní stížnosti byl v předchozích rozhodnutích opakovaně zvážen a jako argument vyvrácen.
12. Stěžovatel dostal možnost na uvedená vyjádření reagovat, svého práva repliky však nevyužil.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Dle názoru Ústavního soudu nepřekročily rozhodující soudy meze dané jim ústavním pořádkem, potažmo zákonodárcem zejména v čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy a dále §287 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Svoboda projevu je omezitelná z taxativně vymezených důvodů (srov. čl. 17 odst. 4 ve spojení s čl. 4 odst. 2 Listiny a čl. 10 odst. 2 Úmluvy). Obecný účel zakotvení skutkové podstaty trestného činu šíření toxikomanie v ustanovení §287 odst. 1 trestního zákoníku, jehož naplnění sledovala napadená rozhodnutí obecných soudů, je zabránění šíření zneužívání omamných a psychotropních látek ve společnosti. Takový účel dle Ústavního soudu spadá pod ústavní kautely uvedené v čl. 17 odst. 4 Listiny, potažmo v čl. 10 odst. 2 Úmluvy (jako jsou zejména zdraví, veřejné zdraví a morálka, veřejná bezpečnost). Nepřímo pak chrání i práva a svobody druhých před závadným chováním poživatelů těchto omamných a psychotropních látek. Obecné soudy (a ani Ústavní soud) nejsou prostorem, v němž by se měla vést odborná debata o existenci, popř. závažnosti problémů spojených s jejich zneužíváním. Ty považuje Ústavní soud za prokázané a jejich případné vyvracení či spíše vyvažování s jinými hodnotami, či dokonce případnými pozitivními účinky, musí probíhat na primárně politickém, resp. zákonodárném kolbišti, popř. v informační rovině v prostoru mediálním, vědeckém, akademickém či jiném, ústavně chráněném. Ústavní soud nemůže naopak poskytovat ochranu "rebelii", kterou má být legitimita trestních zákonů zpochybněna jejich přímým porušováním, a nikoliv vedením společenské debaty vedené prostřednictvím ústavní ochrany požívajících projevů. Nelze tedy přijmout, aby byla taková debata vedena vydáváním návodů vedoucích k páchání trestného jednání. V případě uvedené problematiky považuje Ústavní soud takové omezení za srozumitelně stanovené zákonem a nezbytné v demokratické společnosti k dosažení sledovaného cíle, aprobovaného Listinou a Úmluvou (srov. např. rozhodnutí Marlow proti Spojenému království ze dne 5. 12. 2000, stížnost č. 42015/98, v němž Evropský soud pro lidská práva dovodil široký prostor pro uvážení jednotlivých států (margin of appreciation) při kriminalizaci vydávání knih podněcujících zneužívání omamných látek).
16. Odpověď na otázku, zda stěžovatelovo jednání bylo takovým nepřípustným projevem, a naplnilo navíc znaky skutkové podstaty trestného činu šíření toxikomanie podle §287 odst. 2 trestního zákoníku, je třeba hledat především ve skutkovém hodnocení. Tím bude v první řadě hodnocení samotného textu vydané knihy. To je vyhrazeno obecným soudům, které tak vždy budou muset přistoupit k určité literárně kritické analýze posuzovaného díla, podobně jako analyzují a hodnotí obsah kupříkladu svědecké výpovědi z hlediska obecně přijímaného chápání obsahu takového projevu. Při tom jsou z ústavněprávního hlediska vázány pouze dodržením zásady in dubio pro reo a povinností vyvarovat se tzv. extrémnímu rozporu mezi obsahem důkazů a jejich hodnocením, aby se předešlo svévolnému (např. nepřípustně extensivnímu) výkladu pojmů "svádět, podporovat, podněcovat a šířit" (srov. §287 trestního zákoníku). Knižní díla (či jiné tiskoviny) nepodléhají v tomto směru žádnému privilegovanému postavení a mohou být předmětem hodnocení soudů jako jakýkoliv jiný prostředek k páchání trestné činnosti. Naopak spáchání uvedeného trestného činu "tiskem" naplňuje kvalifikovanou skutkovou podstatu šíření toxikomanie, jak výslovně, srozumitelně a určitě stanoví §287 odst. 2 trestního zákoníku.
17. Samotnému hodnocení soudů pak nemůže Ústavní soud cokoliv vytknout. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy se podrobně seznámily s obsahem hodnocené knihy, a popsaly její nejproblematičtější části (srov. str. 4 a 5 rozsudku obvodního soudu), a tyto pak ve svém souhrnu vyhodnotily jako podněcování a šíření zneužívání návykové látky. Zároveň zevrubně vyloučily důvodnost stěžovatelovy obhajoby (srov. zejména str. 6 a 7 rozsudku obvodního soudu a str. 5 usnesení městského soudu). Odůvodnění všech tří rozhodnutí odpovídá dle Ústavního soudu obsahu předmětné knihy, složitosti celého případu, jakož i srozumitelnosti znění ustanovení §287 trestního zákoníku. Z hlediska dodržení výše uvedených ústavních zásad plně obstojí. Pro hodnocení stěžovatelových konkrétních skutkových námitek, kupř. že kniha měla sloužit k šíření léčivých účinků, lze dle Ústavního soudu plně odkázat na podrobné odůvodnění napadených rozhodnutí.
18. Stěžovatelův závěr, že soudy by se neměly ohrazovat nad stěžovatelovým úmyslem vydělat peníze vydáním knihy, považuje Ústavní soud za správný a odpovídající judikatuře v podobných věcech (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002 sp. zn. 5 Tdo 337/2002), avšak z napadených rozhodnutí není takové "ohrazování" Ústavnímu soudu zjevné. Soudy pouze dovodily (srov. str. 6 usnesení Nejvyššího soudu a str. 5 usnesení městského soudu), že zisk jako primární cíl při vydání knihy napovídá o stěžovatelově nepřímém úmyslu spáchat uvedený trestný čin. Ústavní soud v tomto směru přisvědčil závěru Nejvyššího soudu, který konstatoval v souladu s výše citovaným nálezem Ústavního soudu, že "z pohledu aktuální úpravy lze za prosté užití, aniž by došlo k současnému zneužití, považovat pouze užití konopí k léčebnému účelu, v žádném případě pak užití k navození stavu rauše u zdravé osoby", a přiléhavě vyvrátil argumentaci stěžovatele ohledně propagace alkoholických nápojů.
19. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu